Alois Kašpar - Bratr vzpomíná
Byli jsme tři sourozenci: Adolf, Alois a Marie. Adolf se narodil 27. prosince 1877 v Bludově u Šumperka v č. 145, kde rodiče měli kupecký krám. Zdědil malířské nadání od tatíčka, kterým nám ve volných chvilkách maloval panáčky, vojáky, zvířátka a domečky a nás již v útlém mládí ke kreslení a malování povzbuzoval. Moc jsme se vždycky těšili na zimní dobu před vánocemi, kdy se konaly přípravy na „Betlém“ a vánoční stromeček. Tu jsme často až pozdě do noci malovali a vystřihovali figurky, ovečky, velbloudy a slony a stavěli domečky, kostely a chlév pro Jezulátko. Poslouchali jsme rádi koledy chudých dětí, které často k nám přicházely a pro které jsme měli dárky vždy připravené; zvláště jsme se těšili na příchod sv. tří králů, jež představovali místní hoši. Také jsme ministrovali, a tak v adventě jsme chodili z domova ještě za tmy s lucerničkou v ruce klestíce si cestu hustým sněhem přes noc napadlým. S tatínkem, který chodil horlivě do kostela a rád tam zpíval, chodili jsme někdy na roráty na kůr. Zpěvy doprovázel znamenitý varhaník, tehdejší nadučitel bludovské školy a pozdější šumperský školní inspektor, náš pan učitel Fr. Wicenec.
Vánoce! Kolik blaha a štěstí přinášely nám dětem v otcovském domě! Že si bratr zachoval dětské vánoční dojmy nejživěji v paměti, je viděti z jeho roztomilých vánočních obrázků, z jeho ilustrací Nerudovy „Štědrovečerní romance“, z jeho známého „varhaníčka“, vánočních lístků a j.
V neděli a ve svátek vodívali nás rodiče do rozkošného okolí Bludova, na Zámeček, kde jsou na blízku sutiny, náspy, valy a příkopy starého bludovského hradu a kde prý ve sklepě se schovávali a své bohoslužby konali Čeští bratři, ke kostelíčku Božího těla, idylicky položenému mezi lesnatými pahorky severně od Bludova, kde se každoročně v neděli po Božím těle konala pouť, na kterou jsme se děti celý rok těšívaly. Toto útulné místečko zvěčnil bratr Adolf dvakráte v knize „Paměti obce Bludova“. Navštěvovali jsme také často Dolečky (Gryngle – pozn. SB), krásnou, všeobecně přístupnou část zámeckého parku, chodili k Moravě atd. V prázdné dny chodili jsme sami na toulky po lukách a blízkých lesích. Chytali jsme tam motýly a brouky a sbírali rostliny pro herbář. Zvláště z jara, když kvetly ovocné stromy, byl pohled na Bludov rozkošný. Tatínek, který miloval přírodu, neustával nás na její krásu upozorňovati. V zahrádce před okny náruživě pěstoval vzácné druhy růží. Nejraději jsme si hráli ve velké ovocné zahradě, pozorovali se zájmem ptactvo v četných budkách a naslouchali jeho zpěvu. Také jsme někdy přelezli, aby nás nikdo neviděl, plot sousední zahrady pana faráře a pochutnávali si na jeho malinách.
Roku 1888 přesídlili rodiče do Olomouce. Tam Adolf navštěvoval nejprve německou měšťanku (české tam nebylo), kde si ho oblíbil odborný učitel Novický, Čech, pro jeho kreslířské nadání i jako Čecháčka; pak studoval nižší české gymnasium a na přání otce roku 1895 vstoupil, protože v Olomouci českého učitelského ústavu také nebylo, na ústav německý. Ale německy studoval s nechutí, a proto míval známky většinou jen dostatečné, až na kreslení a hudbu, kterou míval tehdy a celý život velmi rád. Mám před sebou jeho vysvědčení z třetího ročníku 1897/8: je na něm z kreslení výborně, z psaní chvalitebně, ze hry na housle uspokojivě, ze všech ostatních předmětů jen dostatečně. Při přednáškách bratr z dlouhé chvíle kreslíval ornamenty a figurky na okraj učebnic aneb portrétoval profesory v jejich charakteristických pózách. Mám čtyři takové obrázky a jsou mně milou vzpomínkou na onu dobu, byliť portrétovaní dříve také mými profesory. Málo tedy studoval, ale za to pilně kreslil a maloval obrázky vánoční a k národním písním dle vzoru Mikuláše Alše pro časopis „Náš domov“, jejž vydával prof. Jos. Vévoda v blízkém Zábřeze. Domívaje se, že k maturitě není řádně připraven, podrobil se jí jen na domluvy Romualda Prombergra, olomouckého knihkupce a nakladatele, který ho objevil a byl jeho prvním protektorem; Promberger orodoval za něho osobně u předsedy komise i u profesorů, zvláště matematika Protivy: ukázal jim i jeho malířské pokusy, že učitelem nebude, že se chce státi malířem. To účinkovalo, a bratr maturoval se slušným úspěchem. O svých příznivcích R. Prombergrovi a H. Schwaigrovi vypravoval sám v památníku „Romualdu Prombergrovi k pětasedmdesátce“.
Po prázdninách roku 1899 vstoupil Adolf s doporučením Schwaigrovým v kapse a hmotně opatřen nakladatelem Prombergrem do speciální figurální školy prof. Pirnera na umělecké akademii v Praze.
Tu obdržel v prvním roce vysvědčení, že prokázal při nestejné pilnosti prospěch ve studiích dobrý a v komposicích velmi dobrý.
Milý Adolfe! Těžce a bolestně na Tebe vzpomínáme. Opustil jsi nás předčasně. Budiž Ti věčná čest a paměť!
Tvůj bratr Alois
