Bludovský rodák vzpomíná
Zdálo by se, že těch 11 let útlého mládí, která A. Kašpar v Bludově ztrávil, nemělo valného vlivu na jeho další život a tvoření, ale kdo mu byl blízek a zná Bludov, dá mi za pravdu, že to, co si zvěčnělý Mistr v Bludově vryl ve svou mladistvou paměť, přineslo mu bohatou uměleckou žeň. V Bludově, ležícím na národnostním rozhraní na úpatí jesenických hor, nastřádal tolik nezapomenutelných dojmů, že by je jinde sotva byl tak rychle nasbíral, zejména ne v městě. Sám mi jednou řekl: „Myslíš, že by se mi bylo podařilo zobrazit mnohé výjevy z Raisových spisů tak snadno a tak výstižně, kdybych nebyl v Bludově ministroval?“
A. Kašpar byl nejmladším ze tří dětí bludovského kupce. Otec jeho měl chalupu u kostela vedle fary naproti škole, tedy v srdci dědiny. Adolf byl hoch slabší, vytáhlé postavy; nosil krátké kalhoty, jaké mívaly tenkrát panské děti. Nastoupil r. 1883 do 1. třídy čtyřtřídní školy v Bludově a jevil záhy sklon k malování. Jeho písemné práce měly vzornou úpravu. Na konci šk. roku 1883/4 byl zapsán jako premiant 1. třídy do Zlaté knihy. Rodiče věnovali Adolfově výchově velikou péči. Starší bratr Adolfův Alois studoval tehdy na učitele. Adolf brousíval rád svůj um ve volných chvílích řešením rébusů z Malého čtenáře. Ale skotačení na návsi se nevyhýbal. Hrál rád míčem, honil se, klouzal se na ledě, kouloval se atd. stejně jako ostatní chlapci jeho věku. Nenadělal však mnoho hluku, byl spíše bázlivý. Lekal se přísného vzezření vousatého, obrejleného nadučitele, třebaže ten ho dával jiným za vzor. Přesto, že nebyl rozpustilý, dostal jednou od učitele, který bydlil v jejich domě, zle na pamětnou za to, že mu náhodou zabloudil kámen do jeho okna.
Adolf Kašpar byl ještě chlapeček, když si ho místní farář vyhlédl za ministranta. Je zvláštní, že Mistr na své ministrantské funkce tak často vzpomínal, jak např. chodil o kostelních průvodech a pohřbech před kněžími, jak zvoníval na věži, jak běžel za saněmi, v kterých jel kaplan L. (Cyril Laichman – pozn. SB) zaopatřovat, jak utekl zděšen od oltáře, když se u něho po mši tento kaplan náhle skácel a v kostele nastal zmatek.
Bezstarostný život Kašparův v Bludově neměl dlouhého trvání. Když jeho otci chytlo v krámě a mnohé zboží tím bylo poškozeno, prodal domek a odstěhoval se s rodinou do Olomouce. Od té doby (1888) nepřišel Adolf do Bludova plných 36 let, což mu někteří bludovští lidé, kteří neznali jeho životních závazků, chtěli neprávem vykládati ve zlé. Ale velký rodák bludovský neodcizil se za tu dobu svému rodišti. Když byl r. 1926 bludovským starostou požádán, aby vyzdobil Paměti obce Bludova, zazářil radostí, že může Bludovu něčím prospěti a že se při kreslení obrázků z Bludova bude moci rozehřívat vzpomínkami na své dětství. Ihned zajel si s rodinou do Bludova a objevil v něm, ač v něm od svého dětství nebyl, pro ilustraci spisu nejkrásnější zátiší, kterého nezná, myslím, ani mnohý bludovský starousedlík. Pojímal výzdobu knihy tak vážně, že to bylo u umělce jeho jména s podivením. Radil ochotně, na jakém papíře, jakým tiskem a u koho má býti kniha vytištěna atd. Když za to byl jmenován čestným občanem Bludova, umínil si, že se tam každým rokem podívá.
R. 1931 zavítal Mistr Kašpar do Bludova naposled. Přijel z Loštic s ředitelem V. vlakem do Chromče. Setkali jsme se v Bludově na Hrázkách a šli jsme po krátké zastávce u mne do zámku podívat se mezi jiným na obrazárnu. Odtud vrátili jsme se do dědiny. Byl krásný srpnový den (6.VIII.). Cestou ukázal jsem Mistrovi po jeho přání Madlenčákovu chaloupku, ze které pocházel jeho otec. Když jsme došli ke kostelu, zadíval se Adolf na Kostelíčský les, lemující na severu dědinu, a dumal. Když jsme seděli v hostinci u Š. (u Šimka – pozn. SB), hleděl chvíli upřeně oknem na farářovu stodolu (dnes hasičárna – pozn. SB) a pak projevil přání, že by si ji vyfotografoval. Když si ji se svolením pana faráře vyfotografoval, prozradil nám, že chtěl mít její fotografii, protože si u ní jako chlapec hrával, když tam jejich mlátili.
Když jsme se vraceli od fary mimo Kašparův rodný domek na Starou cestu, abychom šli do Šumperka, zaklel znenadání Adolf a pravil: „Takhle ten Baťa zhyzdil naši bývalou chalupu!“ (Baťa totiž dal skácet hrušeň v rohu zahrádky a razil zahrádkou cestu do prodejny obuvi, kterou si tu zřídil.) Když jsme došli k sv. Rozálii, kde se počínal Bludov ztrácet našim zrakům, obrátil se málomluvný Mistr, zahleděl se v zřejmém pohnutí mysli na Bludov a řekl: „Tak je tu krásně!“ Tušil snad, že se dívá na své rodiště už naposled? V onen den zmizel Bludov Kašparovi navždy s očí, s mysli však teprve, když dodýchal na šumavské stráni; neboť o Bludově jak minulém, tak přítomném jsme spolu hovořívali v Praze pravidelně každý čtvrtek, kde jsme se scházeli. Někdy jsme byli zabráni do myšlenek a vzpomínek na Bludov tou měrou, že nás z nich společníci musili vyburcovat a napomínat: Nu ovšem, staří Bludováci se sešli!
Je známo, že Mistr Kašpar dlel rád na Rusavě, ve Vysokém a v Lošticích a že o své rodiště po dlouhá léta ani nezavadil. Jakou láskou lnul k Bludovu, pověděl při své poslední návštěvě v Bludově. Dívaje se od svého rodného domku ke Kostelíčskému lesu, prohodil maně: „Zde bych chtěl žít na svá stará léta i složit tu své kosti, ale víš...“ Tak dojalo ho kouzlo jesenických hvozdů a vzpomínka na hřejivé dojmy z Bludova, z toho Bludova, z něhož si odnesl svou příslovečnou skromnost a prostotu, jež mu často v životě nebyly na prospěch. Škoda, že se nedožil těch „starých let“. Leč i tak je chloubou Bludova. Bludov cítí se mu zavázán vděčností za dílo nesmírné ceny. A bohdá, že bude proto první, jenž uctí jeho památku trvalým způsobem.
PhDr. Jan Březina
