Bludov

lázeňská obec

Menu

O obci Bludov

Obecní úřad a samospráva

Kultura, vzdělání a sport v obci

Turistika a cestovní ruch

O obci Bludov / O Bludově / Významní rodáci a osobnosti obce / Bludovští legionáři

Bludovští legionáři

Pomník padlých

P omník byl postaven v r. 1921 nákladem 27 000 Kč firmou Urban z Olomouce k uctění památky vojáků padlých na bojištích první světové války. Místo na stavbu, úpravu okolí a stavbu plotů věnovala a uhradila obec v zahrádce u tehdejšího obecního úřadu. Peníze na pořízení pomníku byly získány ze sbírek, které organizoval Výbor na pořízení pomníku, jehož předsedou byl ředitel bludovské měšťanky František Léhar. Sbírky ale nevynesly tolik, aby byl pomník úplně zaplacen. Rozdíl uhradila obec Bludov. Dnes již nezjistíme, kolik tento rozdíl činil. Lidé údajně nechtěli na pomník přispívat proto, že se jim nelíbil, a také proto, že na něm chybí náboženský symbol – kupř. vytesaný kříž. Proto nebyl ani svěcen.

Pohled od Obecné a Měšťanské školy na pomník padlých, bludovský kostel, hospodu R. Šimka a stolařství F. Martináka

Pohled od Obecné a Měšťanské školy na pomník padlých, bludovský kostel, hospodu R. Šimka a stolařství F. Martináka.

Slavnostní řeč při jeho odhalení pronesl ředitel měšťanské školy v Rudě – legionář Metoděj Kubíček. Lidová veselice po skončené oficiální slavnosti se konala u Juřinů v zahradě (pod sokolovnou). Jen pro posouzení nákladů, které byly na pořízení pomníku vynaloženy – denní výdělek továrního dělníka činil v roce 1921 20 až 24 Kčs, jeden kilogram pšeničné mouky stál 7 Kčs.

První světová válka

Obejdeme-li pomník a přečteme si 78 jmen bludovských mužů, kteří se nevrátili do svých domovů, zmocní se nás hrůza. A to zde ještě 33 jmen chybí – měla být vytesána dodatečně – nestalo se tak. Možná zde čteme seznam všech rodin žijících v Bludově na počátku 20. století. Nebylo snad tehdy v naší obci člověka, jemuž by na bojištích kdesi na jihu, západě či východě nezůstal otec, manžel, syn, bratr, strýc, synovec či bratranec. Snad nejhrůznější bylo, že politická situace tehdejší doby umožňovala, aby proti sobě bojovali kupř. otec proti synu, bratr proti bratru, soused proti sousedu, a to aniž by věděli, že proti sobě bojují. Bylo to vůbec možné? Není to historická kamufláž? Není! Na začátku dvacátého století vnímala určitá část Čechů rakouskou nadvládu jako politické násilí přicházející s Habsburky po Bílé hoře. Nerozumná germanizační politika, která v rakouském soustátí zavládla od dob Marie Terezie a jejího syna Josefa II., začala být již před rokem 1900 cílem mnohé zloby a nenávisti ze strany nejen českého národa. Příležitost změnit poměry ve své vlasti přinesly válečné události na počátku 20. století, kdy byl již český národ natolik hospodářsky, kulturně i politicky samostatný, že nebyl nadále ochotný setrvat v podunajské monarchii.

Československé legie

Předními představiteli diplomatických snah, jejichž výsledkem měl být vznik samostatného československého státu, se stali Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Pouhá vůle Čechů po samostatnosti však ve válečném konfliktu nestačila. Bylo nutné vytvořit československé vojsko, které by po boku dohodových armád (Anglie, Francie, Itálie, Rusko, USA) bojovalo za dosud neexistující stát. Tímto vojskem se staly dobrovolnické jednotky Čechů a Slováků – československé legie. Do legií vstupovali zpočátku především Češi a Slováci žijící ve státech Dohody, později i váleční zajatci a dezertéři z rakouskouherské armády. Rozhodnutí českých a slovenských vlastenců vstoupit do legií a bojovat proti rakouskouherské armádě bylo nesmírně odvážné, neboť v případě porážky by se stali trvalými emigranty. Při návratu do vlasti by je totiž jako „vlastizrádce“ čekal trest smrti. I přes toto nebezpečí do legií vstoupilo 89 600 českých a slovenských mužů, z nichž cca 5 000 padlo či se stalo nezvěstnými. Podle míst formování a bojů se toto vojsko dělilo na čs. legie ve Francii (9 600, padlo 650), v Itálii (20 000, padlo 350) a v Rusku (60 000, padlo 4 000).

Bludovští legionáři

Z bludovských občanů se ruskými legionáři stali: Bartoš Čeněk, čp. 295; Berka Jan, čp. 244; Březina Josef, čp. 136; Březina Julius, čp. 371; Člupný Vojtěch, čp. 278; Fišar Antonín, čp. 348; Flašar Vilém, čp. 377; Götzl František, čp. 12; Holinka Jan, čp. 6; Hrycaj Jan, čp. 227; Jáně František, čp. 107; Jáně Jakub, obuvník v Bludově, padl u Marinovky, pohřben na stanici Moskalenky; Jašek Jan, čp. 397; Jorda František, čp. 254; Jurenka Jan, čp. 415; Kobza František, čp. 228; Konečný Václav, čp. 150; Kubíček Josef, čp. 143; Martinák Josef, čp. 31; Matějček Josef, čp. 99; Pavlík Rudolf, čp. 226; Pichner František – později přijal příjmení Martinák; Plhák Josef, čp. 9; Příhoda Antonín; Rašher Josef, čp. 132; Sedláček (Neubauer) Oskar; Seidl František, čp. 205; Seidl Jaroslav, čp. 205 – zemřel na skvrnitý tyfus v Petropavlovsku; Seidl Josef, čp. 205; Skoumal František, čp. 88; Skoumal Josef, čp. 117; Spáčil Antonín, čp. 174; Straka Antonín, čp. 53; Straka Josef, čp. 313; Šimek František, čp. 277; Šimůnek Jan, čp. 377; Šimůnek Karel, učitel ve Švábenicích u Vyškova, bludovský rodák, zemřel 10.1.1920 na Sibiři; Špička František, čp. 282; Urban František, čp. 365; Vařeka Jan, čp. 14; Zatloukal Alois, čp. 42.

Italskými legionáři byli: Kašpar Anotnín, čp. 345; Koutný Matouš, čp. 350; Kubíček Karel, čp. 309; Osladil František, čp. 24; Ston Jan, čp. 316; Vlk Antonín, čp. 382.

Členové ze Sboru dobrovolých hasičů Bludov v 1. světové válce.

Ve francouzské legii bojoval Blažek Václav, čp. 416, učitel, později ředitel bludovské obecné školy.

O tom, že toto naše zahraniční vojsko bylo dobře vycvičené a dobře organizované, svědčí mimo jiné i to, že pouze tři Bludovští – Jakub Jáně, Jaroslav Seidl a Karel Šimůnek - padli a domů se po válce nevrátili. Připomínka na legionáře je vytesána na čelní straně bludovského pomníku – jsou to tři reliéfy vojáků v čepicích typických pro to které vojsko: ruská papacha, francouzský a italský klobouk. Tento reliéf musel být za druhé světové války z nařízení německých úřadů zakryt kamennou deskou stejně jako muselo z pomníku zmizet datum vyhlášení samostatnosti ČSR.

Je hanbou naší země, že osudy legionářů musely zůstat na dlouhou dobu zapomenuty. Bylo tomu tak proto, že již jejich samostatná existence přes čtyřicet let překážela uměle vytvořeným „dějinám“ Československa v pojetí marxistického dějepisectví.

Navíc komunistické moci silně vadilo, že českoslovenští legionáři v Rusku zasáhli v letech 1918-1920 do ruské občanské války, a to na straně bělogvardějců, proti bolševikům. Kde nebylo zbytí se samozřejmě o legionářích psalo, ovšem tak, aby výsledný dojem byl co nejhorší nebo alespoň rozporuplný.

Plk. Josef Březina

Připomeňme si osud jediného z bludovských legionářů, jehož jméno je vytesáno na mramorové desce, která byla k pomníku pořízena po druhé světové válce pro hrdiny protifašistického odboje. Jmenoval se Josef Březina a u svého jména má hodnost plukovníka.

Narodil se v rodině rolníka Františka Březiny na čp. 136 (tento byl v letech 1907-1918 bludovským starostou) dne 20. ledna 1896. Poměrně dobře se učil. Po ukončení obecné a měšťanské školy v Bludově nastoupil v roce 1911 na studia do Obchodní akademie v Prostějově, po níž ho čekala vojna. Byl vybrán pro jednoroční důstojnický kurz. Po vypuknutí první světové války byl přidělen k 20. polskému pěšímu pluku. Záhy byl zraněn. Krátký čas po jeho vyléčení obdrželi rodiče zprávu, že jejich syn je nezvěstný. V roce 1916, kdy se to stalo, to s největší pravděpodobností znamenalo smrt, kdy anonymní zbytky těla pohřbilo válečné pole.

Plk. Josef Březina, československý legionář v Rusku, hrdina protifašistického odboje, popraven v roce 1944 v Drážďanech

Plk. Josef Březina, československý legionář v Rusku, hrdina protifašistického odboje, popraven v roce 1944 v Drážďanech.

Léta ubíhala a Josef se nevrátil v roce 1918, ani o rok později. V jeho návrat již rodina příliš nedoufala. Přišel však rok 1920 a s ním zázrak. Josef Březina se objevil v Bludově v uniformě kapitána ruských legií s několika vyznamenáními. Po skončení války se totiž dobrovolně účastnil bojů na Slovensku, kde bránil mladou republiku proti Maďarům – proto se zdržel. Navrátilce, který s legiemi obešel téměř celý svět, vítal celý Bludov.

Josef Březina zůstal uniformě věrný a nastoupil jako důstojník k těžkému dělostřelectvu, kde vystřídal několik posádek. Skončil na vojenské akademii v Táboře, kde působil jako profesor u dělostřelců. Po násilné demobilizaci a okupaci Československa požádali dělostřeleckého odborníka Němci, aby zůstal ve škole a učil příslušníky wehrmachtu. Odmítl a začal aktivně pracovat v odbojové organizaci Táborité. Již v roce 1940 však byl vyzrazen gestapu a uvězněn. Následovala pouť po několika koncentračních táborech, v roce 1942 se mu podařilo uprchnout a vrátit se na Táborsko. Zde pokračoval jako velitel odbojové skupiny. Gestapo jej ale dostihlo podruhé. Jeho život ukončila poprava 20. října 1944 v Drážďanech.

Po válce byl Josef Březina in memoriam vyznamenán válečným křížem a povýšen do hodnosti plukovníka. Jeho jméno si přečteme nejen na Pomníku padlých v Bludově, ale také na Pamětní desce na velitelství táborské posádky.

Prameny a literatura: