Pohled do dílny Adolfa Kašpara

Rodáku bludovskému, malíři Adolfu Kašparovi, jenž nás tak neočekávaně opustil, postavila rodná obec pomník, a blízký Šumperk pořádá výstavu jeho díla. Na 300 jeho prací je tu vystaveno, tedy pěkný zlomek jeho rozsáhlé činnosti umělecké. Jsem za to, jeho přátelé, Bludovu i Šumperku vděčni.

Kašpar byl rozený kreslíř. Už jako z žáka učitelského ústavu olomouckého vybuchla toto nadání pozoruhodnými kresbami Havlíčkova překladu Mickiewiczovy balady „Paní Twardowská“. Uviděl je olomoucký knihkupec a nakladatel Romuald Promberger a hned je vydal 1899. Pojetí, kresba a charakteristika má už trochu originality a hodně humoru, vlastností vzácných. Čilý a všímavý Promberger vyciťuje tento rodící se krásný talent a touží ho využitkovat na prospěch oboustranný, stává se povzbuzovatelem a podporovatelem Kašparovým. Od té chvíle spojují se ta dvě jména nerozlučně. Podnikavý Promberger vytlačoval kalendáře německých firem záplavou dobrých českých kalendářů po celé Moravě a vyzval Kašpara, aby mu je ilustroval. Tak nastává přehojná ilustrační činnosti kalendářová – ilustrace k moravským lidovým písním, čtveru ročním počasím, k přečetným povídkám a žertům. Mnoho je tu ještě, jak se samo sebou rozumí, chvatného, nevyzrálého, ale dá se z té spousty vybrat pěkná řada kreseb zrovna napsaných, vesele na papír vhozených, ale také s rozvahou, kde se mladý ilustrátor důmyslně obmezoval, káznil svůj rychlý postřeh a jeho vtělení na papír. Tato kalendářová činnost zabírala mu čas i v Praze, kam Promberger pomohl Kašparovi na akademii výtvarných umění a kde se mu i o byt postaral u své sestry, o byt pro malíře jedinečný, malebně malostranský.

Nastává druhé období v životě Kašparově. V Praze, kam se odebral na podzim 1899, ocitá se v živějším ruchu uměleckém, o školu, zrovna jako v Olomouci, mnoho nedbá, ale všímá si všeho, co uměleckého se naskytlo – stará Praha a zvláště Malá Strana s Hradčany má toho doboha – a nad všechno uchvátily ho kresby a malby Josefa Mánesa a Mikuláše Alše. Kašpar se od nich učil, že se musí povznést nad ilustraci kalendářovou, ne že by si jí ledabyle hleděl, - z umělcovy ruky nemá vycházet nic ledabylého - ale povznést se k něčemu vyššímu, neoddávat se jen nahodilé drobotině, nýbrž vyššímu, promyšlenému celku, vyšší stavbě a tvorbě. Hledal a našel. „Babička“ Boženy Němcové, ta perla naší literatury, to byla. Rozhodl se ilustrovat ji. Jezdil do „Babiččina údolí“, studoval kraj i lid, zachycoval výrazné typy od dětí až do starců a stařenek, lid venkovský i panstvo zámecké, jak je Němcová předvádí s tak věrnou a sympatickou plností lidskou i s ukázněností a láskou uměleckou, a snažil se, aby byl jejím oddaným a poctivým doprovazečem. Tak vznikla r. 1902 jeho „Babička“, jejíž ilustrace velký náš sochař, když ukázku z nich uviděl, nazval rovněž „perlami“, To je první Kašparovo hlavní dílo a řekněme hned- základní dílo. V něm se vyjádřil všecek, ačkoliv byl ještě žákem malířské akademie. A byl už svůj. Kašparův vstup do života byl neobyčejně šťastný. Zcela mimořádně šťastný. Všechny okolnosti mu přály. Pravý, docela pravý opak velikého umělce, jemuž se kořil, Mánesa. Žádný jarní mráz, ani mrazík. Žádných starostí hmotných – ty zaháněl Promberger, o největší pohodlí starala se mu sestra pana Prombergera, paní Řepková, u níž Kašpar bydlel. To přispívalo k lehčímu letu fantasie, bezstarostnému letu. Jediná starost byla, aby letělo se krásně. K tomu všemu přispěl ještě i všemocný bůžek Amor. Paní Řepková měla dcerušku – ký div, kdyby se do ní mladý malíř nezamiloval. A tato láska popoháněla ho k výši, vzněcovala ho, dodával mu chuti a síly a žáru. Vidět to z celé „Babičky“ a rodících se hned po ní skvostných malých knížek na text slavného malostranského rodáka Jana Nerudy: z „Letních vzpomínek“, „Romance štědrovečerní“ a „Kam s ním?“. Tato nálada zamilovanosti naplňuje ještě další jeho cykly ilustrací: „Filosofskou historii, „Kroniku naší rodiny“, „Kytici“ a později ještě „Pohorskou vesnici“ i „Tomana a lesní pannu“. Tato všecka díla jsou jedna rodina. Všecka mají rodinnou podobu, ale každé něco svého, osobitého. Všechna jsou spojena krásně s „Babičkou“. Vytvořilo je nejkrásnější období Kašparovy činnosti. K této více méně idylické vlastnosti přistoupila později těžká tragika našich dějin. Jiráskovo „Temno“ a jeho předehra, Wintrův „Mistr Kampanus“, vybídly Kašpara, aby je doprovodil svou kresbou. Svědomitě se na to připravil studiem doby barokové, jak její architektury, domácího bytu, kroje, zbroje, tak její grafiky, a vytvořil dílo, které je rovnocenným protějškem dílu předešlému, více méně idylickému. Obě díla po stránce knižního umění jsou jednolitá, nejsou rozbitá, tvoří krásné celky. Tragika „Temna“ strhla ovšem ilustrátora k silnějšímu výrazu než rekovná povaha Kampanova. K těmto dvěma dílům přirostl brzy pětidílný „F. L. Věk“, svěžejší a radostnější – ranní červánky našeho osvobození. „F. L. Věkem“, „Filosofskou historií“, Raisovými „Zapadlými vlastenci“ aj. stal se Kašpar ilustrátorem našeho obrození.

Nebyl však Kašpar jen ilustrátor. Nerad prý slýchal, že ho tak nazývali. Neslyšel jsem to od něho. Dobrá ilustrace je přece tak uměním, jako každý jiný druh výtvarného umění. Správně by to znělo, že ho jen tak nazývali. Neboť Kašpar byl také malířem, byl výborným akvarelistou. Jeho akvarely ze severní Moravy, z Rusavy, ze Slovenska, z Dubrovníka jsou chvalozpěvem přírody od pokorného, vroucně dojatého pěvce. A také grafikem byl Kašpar. Dost brzo se přidal k moderním našim grafikům, již r. 1900, ale ilustrátorství odvedlo ho od tohoto milého intimního umění. Zbyly však i tu zdařilé, jemné listy, lepty, litografie a linořezy, mluvící o bohatě nadaném a milém umělci.

František Táborský