Zdeněk Pospíšil
(20. 7. 1903 - 5. 8. 1979)
Zakladatel bludovských lázní Zdeněk Pospíšil se narodil v Bludově, ve správcovském domku u zámku 20. července 1903 jako syn správce Žerotínova velkostatku, pozdějšího čestného občana Bludova Františka Pospíšila a jeho ženy Františky, rozené Kouřilové, bludovské učitelky. Na bludovskou obecnou školu nastoupil ve školním roce 1910/11 a školní kronika jej několikrát uvádí jako jednoho z premiantů třídy.
Bludovské lázně roku roku 1932.
Jeho otec koupil v roce 1924 v rámci pozemkové reformy tzv. zbytkový velkostatek v Chromči a Bludově (63 ha) – z konfiskátu po žerotínském velkostatku. Koupil jej právě pro syna Zdeňka. Ke statku patřily i pozemky v místech dnešních lázní. Již dávno bylo známo, že tam vyvěrá teplá a sirovodíkem zapáchající voda, podle některých pověstí (doložených i archeologicky nálezem primitivního zděného bazénu asi ze 16. století) užívaná k léčebným účelům už před staletími. Právě Zdeněk Pospíšil přišel na nápad zřídit zde lázně - založil jedny z nejmladších lázní v dnešní České republice. První rozbor vody ji charakterizoval jako sírnou teplici s teplotou 21, 8 ° C. Voda byla podle odborníků vhodná ke koupelím k léčbě revmatických chorob, zánětů v okolí rodidel a vleklých kožních zánětů, ale také ke kloktání a inhalaci při zánětech dýchacích cest.
Lázně byly otevřeny 20. července 1929. Nejprve byl vybudován jen krytý bazén a vany v dřevěných kabinách. V roce 1933 byl proveden 83 m hluboký hydrogeologický vrt, z něhož začala proudit až 30 ° C teplá voda, v níž byla kromě sirovodíku díky přítomnosti radonu zjištěna poměrně vysoká radioaktivita. Lázně se proto od roku 1933 nazývaly „Radioaktivní a sirné lázně v Bludově“.
Část rodiny Pospíšilů a Večeřů ve druhé polovině 30. let minulého století.
Spodní řada zleva: p. Večeř - otec Josefy Pospíšilové (z jejího věna, které
od něj dostala, se lázně stavěly), Zdeněk Pospíšil (nejstarší syn majitelů
lázní), pravděpodobně návštěvnice lázní. Horní řada zleva - Josefa Pospíšilová,
manželka Zdeňka Pospíšila, p. Salák s paní Salákovou, paní Schreiberová.
Již v roce 1931 byla postavena první velká lázeňská budova, stavební činnost pokračovala až do okupace Německem. Od roku 1935 byl provoz lázní celoroční – tehdy bylo v lázních ubytování pro 200 hostů na 90 pokojích. Z té doby pochází také jedna z dominant Bludova – lázeňská topolová alej, kterou Pospíšil vysadil. Vkladem do vybudování lázní bylo stotisícové věno jeho ženy Josefy, rozené Večeřové z Chromče.
Po roce 1938 sice nebyly lázně Pospíšilům zkonfiskovány (to až o deset let později), ale byl do nich dosazen německý správce. Lázeňský provoz ustal a vznikla zde ozdravovna německé sociální péče. Jezdila sem zejména mládež z vybombardovaných německých měst. V roce 1943 se proměnily ve vojenský lazaret, kam vozili raněné a omrzlé německé vojáky z východní fronty. Z. Pospíšilovi se však podařilo prosadit v Bludově i léčbu českých dělníků, nasazených na práci do Říše.
Bludovské lázně roku 1936.
Na sklonku války se Zdeněk Pospíšil zapojil do odboje. O jeho respektovaném postavení svědčí skutečnost, že když se 8. listopadu 1944 v bludovských lázních ustavil ilegální šumperský okresní národní výbor, stal se jeho předsedou (za ilegální Československou stranu lidovou). V této funkci působil i po osvobození do 22. června 1945. Po osvobození v roce 1945 byla v lázních krátce nemocnice, již 25. června 1945 byl obnoven i lázeňský provoz.
Nicméně rozvoj trvá jen krátce a pomalu přichází kritická fáze Pospíšilova života. Po únoru 1948 bylo v celém Československu lázeňství znárodněno, Bludov nebyl samozřejmě výjimkou. Pospíšil v nich ještě mohl krátce působit jako ředitel, ovšem záhy jej v této funkci střídá člověk, který lázně pomáhal znárodňovat - jeho někdejší šofér František Riedl.
Rodina Pospíšilova pravděpodobně v roce 1943.
Zdeněk Pospíšil, Josefa Pospíšilová a 3 synové - Zdeněk, Jan a František.
Jasný protikomunistický postoj Pospíšila, jeho rodiny a okolí lze ukázat na skutečnosti, že ve volbách v květnu 1948, kdy byla možnost volit jednak společnou komunistickou kandidátku, nebo tzv. bílý lístek, který vyjadřoval nesouhlas s poúnorovou politikou, bylo v bludovských lázních odevzdáno 60 % bílých lístků (v Bludově to bylo 30,1 % a v českých zemích jako celku jen 9,3 %). Zdeněk Pospíšil byl po Únoru častým předmětem jednání ať již okresního výboru KSČ či okresního akčního výboru. Jeho pozici v lázních a v Bludově dokumentuje předseda MO KSČ v Chromči Finger, když tvrdil, že „...bude-li Pospíšil odvolán z místa ředitele, bude v Bludově nejméně 90 % bílých lístků“.
Komunistický režim si s ním, stejně jako s dalšími svými odpůrci, uměl poradit. Usnesením krajského národního výboru z 20. srpna 1949 byl nejprve poslán do tábora nucené práce, odkud se vrátil na podzim 1950. To už pochopitelně on i celá rodina byli z lázní pryč, bydleli u rodičů Pospíšilovy manželky – v Chromči u Večeřů.
Manželé Pospíšilovi a návštěvnice lázní ve spodní řadě a pracovnice lázní
v řadě horní ve 40. letech minulého století.
V roce 1954 byl zatčen znovu a 8. ledna 1955 byl spolu s osmnácti dalšími lidmi odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Soud mu, jako údajnému vedoucímu protistátní spiklenecké skupiny, kladl za vinu, že připravovali násilný převrat, teroristické akce, že v roce 1948 chystali odchod prezidenta Beneše do zahraničí (letadlem ze Lhoty Štědrákové) či že chystali teroristickou vraždu Břetislava Březiny. Celá údajná protistátní činnost byla pochopitelně zcela smyšlená. Zdála by se být i směšná, když by nebyli členové skupiny odsouzeni celkově na 164,5 roku. Mezi nimi i mladší Pospíšilův syn Jan na půl roku – v tu dobu mu ještě nebylo ani dvacet let. Nejstarší syn Zdeněk ml. byl zatčen krátce před promocí na lékařské fakultě a ve zvláštním vojenském procesu odsouzen na 6 let. Trest si „odseděl“ celý.
Zdeněk Pospíšil st. si nakonec „odseděl“ 11 let, byl propuštěn až jako jeden z posledních politických vězňů v celé republice na amnestii v roce 1966 (většina politických vězňů byla propuštěna již v roce 1960).
Architektonický návrh hotelu Hrad Bludov od Arch. Ing. J. Tymicha, který
si nechal vypracovat majitel lázní Zdeněk Pospíšil na podzim roku 1945.
Po návratu z vězení si všichni Pospíšilové jen těžce hledali místo ve společnosti. Zdeněk ml. začal jako kopáč u meliorací a teprve po letech a opakovaném studiu se v roce 1968 stal zubním lékařem. Zdeněk Pospíšil st. byl považován částí Chromče za rušivý element, a proto mu političtí představitelé nařídili, aby se odstěhoval, aby neprovokoval. Odešel tedy do Darkova. Jeho nemocná žena Josefa zůstala v Chromči, kde se starala o nemocné rodiče. Přesto, že po letech odloučení došlo k odcizení, nerozvedli se.
S pokročilejším věkem a zdravotními problémy začíná žít Zdeněk Pospíšil st. ve svém vlastním světě v Liptáni, kdy nechápe své syny, kteří tvrdě zápasí o svoji existenci. Zemřel v roce 1979, po zpopelnění jsou jeho ostatky uloženy na hřbitově v Chromči.
Letecký snímek bludovských lázní z 90. let minulého století.
Po změně politických poměrů v roce 1989 jeho potomci restituovali chromečský statek a všechen majetek, s výjimkou toho největšího – bludovských lázní. Po těch totiž vztáhl ruku, po letech soudů, syn někdejšího znárodňovatele. Ale to už je jiná, také smutná, kapitola bludovských dějin.
Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.
