Bludovská erbovní rychta
Bludovská erbovní rychta stávala ve středu obce zhruba mezi dnešním kulturním domem a obchodním domem, téměř naproti farnímu kostelu sv. Jiří. Bylo to patrové roubené stavení, postavené podél silnice, asi stejné délky jako zdejší fara, ale mnohem širší a také prostornější. Vzadu na nádvorní straně byla v prvním poschodí pavlač. Stěny rychty byly hladce omítnuty, takže nebylo poznat, že jsou sroubeny z trámů. Velmi vysoká střecha byla krytá šindelem. Vedle hlavní budovy stál přízemní přístavek. Vjezd do dvora, uzavřeného ze všech stran hospodářských budovami, chlévy, stodolami a kůlnami, byl zhruba v těch místech, kde je nyní průjezd mezi kulturním domem a domem čp. 436. Samostatně stál i výměnek rychty. Naproti rychtě uprostřed stála malá kaplička. Její vchod byl proti Hlavním dveřím rychty. Kaplička byla umístěna v jakémsi trojúhelníku, který omezovala silnice a dvě šikmé stezky, které směřovaly ke vchodu do rychty. Štíhlé topoly po bocích kapličky doplňovaly pěkný vzhled rázovité stavby, bývalé erbovní rychty bludovské.
Glaubitzova katastrální mapa z roku 1741, která mimo jíné zobrazuje rozsah stavby erbovní rychty s hospodářskými objekty a celkovou zástavbou dvora.
První zmínka o bludovském rychtáři je z roku 1516. Je v zde uváděn rychtář Marek, který přinesl berni od 38 bludovských usedlých, z kněžských lidí a z rychty. Z rychty se tehdy platila berně 8 grošů. Roku 1588 byl rychtářem Jan Špalek, roku 1610 a 1615 Jan Matura, roku 1657 Pavel Bezděk, roku 1667 Jan Macek, roku 1678 také Jan Macek, před ním (za první lánové vizitace) Václav Macek a roku 1695 Jan Utiskal.
Mapa stabilního katastru z roku 1834, která mimo jíné zobrazuje rozsah stavby erbovní rychty s hospodářskými objekty a celkovou zástavbou dvora.
Bludovská rychta jako taková je poprvé připomínána roku 1568 v zápise do zemských desk, jímž byl Bludov postoupen olomouckému biskupovi. V první polovině 17. století dala tehdejší bludovská lichtenštejnská vrchnost sepsat urbář, ze kterého se dovídáme mimo jiné i o povinnostech bludovského rychtáře. Předně je třeba říct, že rychtář byl oproti ostatním bludovským sedlákům i proti ostatním rychtářům na panství zvýhodněn. Měl pouze povinnost odchovat jeden kus panského dobytka, dále musel z pivovaru v Kopřivné brát pivo, a to v množství, které může za rok ostatním vyšenkovat, a ze zámku musel týdně odebírat tři máty pálenky. Jelikož směl svobodně nakupovat a šenkovat víno, byl povinen platit do panské pokladny z každé bečky po třech zlatých. Tato skutečnost je v urbáři výslovně uvedena, avšak hned na dalších řádcích se dočteme, že "ten nadepsanej vinej šenk jest mu od jeho milosti pána zastaven a bude povinen víno z panského sklepa bráti na šenk." To ovšem znamenalo zhoršení, neboť víno z panského sklepa bylo zpravidla nižší kvality a hůře se prodávalo než víno, které si rychtář sám vybral. Škodu to znamenalo i pro zákazníky, neboť cena zůstávala stejná, ale nápoj byl horší. Ročního platu odváděl rychtář rovněž méně než ostatní, pouze po jednom zlatém při sv. Jiří a po jednom zlatém při sv. Václavu. Za roboty platil o sv. Jiří 18 grošů a 5 denárů a o sv. Václavu také 18 grošů a 5 denárů.
Obecní pečeť z roku 1666.
Po Bílé hoře upevnili noví majitelé panství moc dědičného rychtáře, která byla předtím omezena žerotínskými privilegii, takže rychtář hrál rozhodující roli v obci až do počátku 19. století, kdy byl pro blíže neznámé spory s vrchností dědičnosti úřadu zbaven. Odznakem jeho moci byla i obecní pečeť, na níž bylo vyobrazeno srdce a letopočet 1666.
Národní dům roku 1926, který postavil Katolický čtenářsko zábavný spolek Svatopluk v roce 1900 na pozemku bývalé erbovní rychty, odkoupeném ve stejném roce od Terezie Langrové.
Roku 1721 byla dědičná rychta bludovská, která předtím patřila Jindřichu Janoušovskému, prodána pozůstalou vdovou nastávajícímu manželu její dcery Terezie - Janu Františku Kulhajovi. V kupní smlouvě byla zakotvena výměna pro vdovu Alžbětu Janoušovskou a podíly pro nezletilé děti - dceru Terezii, syny Ignáce a Františka a trudnomyslnou dceru Barboru. Sjednaná kupní cena byla zvýšena ze "starodávných" 1.000 moravských tolarů na 1.200 moravských tolarů, protože předchozí majitel rychty znovu zřídil stodolu a výčep kořalky. Kupující dal ihned 200 moravských tolarů závdavku a zbytek měl splácet každoročně při sv. Martině po 25 moravských tolarech. Ve smlouvě je také vyjmenován živý a mrtvý inventář rychty v době prodeje - nad obvyklé příslušenství byl při rychtě desetiletý hřebec, dvouletá kobyla, letošní hříbě, šest dojných krav, jedna dvouletá jalovice, pět ročků - jalovic, dvě letošní, odstavené jalůvky, jeden dvouletý býk a jeden býček roček. Toto zvířectvo připadlo buď přímo dědicům Janoušovským nebo na vystrojení jejich případných sňatků. Vzhledem k ceně a vybavení rychty lze soudit, že předchozí rychtář hospodařil úspěšně a rychtu hospodářsky pozvedl a zvelebil. Po smrti Kulhaje držela rychtu jeho manželka Terezie. Roku 1752 byl rychtářem Kristián Veith. Roku 1753 byla rychta dána na 18 let k užívání Františku Niederlovi. Po jeho smrti roku 1763 dodržoval užívací lhůtu pro syna zesnulého Jana Kulhaje Jan Matějček. Rychtu mu předal roku 1771 a ten ji do roku 1800 splatil. Syn Jana Fr. Kulhaje, Karel Jan, se ve druhé polovině 18. století aktivně zapojil do sporů bludovské obce s žerotínskou vrchností. Roku 1776 si stěžoval, že platí vysokou dávku z převodu rychty (tzv. laudemium) a také z piva. Na počátku 90 let se znovu objevuje v korespondenci bludovské obce s jejich vídeňským advokátem - jednalo se především o vystavení jeho privilegia. Po Karlu Janovi Kulhajovi, který po sobě zanechal nezletilé děti, byla rychta se vším živým a mrtvým inventářem lacino prodána bludovskému mlynáři Janu Einaiglovi. Einaiglové pocházeli z Chromče a byli s Kulhají spřízněni. Po něm přešla na Petra (nar. 1772), Alexe (nar. 1824) a roku 1880 na Aloise Einaigla (nar. 1853), jenž byl jejím posledním majitelem.
Slavnostní průvod sokolů roku 1930. Na fotografii je možné vidět dům čp. 436 ve výstavbě. V levo od něj stojí kaple Panny Marie, která bude později obestavěna dalšími patrovými domy.
Bludovská rychta bývala takřka svobodným statkem a byla tudíž prosta tuhé roboty. Měla vlastní šenk, kde bývalo při různých příležitostech veselo, zvláště při čtení obecních počtů. Tehdy se hodovalo za obecní peníze z vůle celé obce a s vrchnostenskými povolením. V hospodě na rychtě došlo, podle pověsti, i ke známé události, při které hrabenovský rychtář v bujaré náladě nabídl bludovskému rychtáři, poté co mu došly peníze (hrabenovskému rychtáři), že mu za soudek dobrého piva prodá Kostelíček se vším všudy. Bludovský rychtář s nabídkou souhlasil, vyvalil ze sklepa sud piva a naložil jej hrabenovskému rychtáři na vůz. Od té doby Kostelíček patří k Bludovu a hrabenovští jeho ztrátu dodnes s lítostí zapíjejí. Prokazatelně od 2. poloviny 19. století byla krčma na rychtě pravidelně pronajímána zájemcům.
Průvod krojované tělocvičné organizace Orla o Božím Těle r. 1934. Na fotografii je možné vidět již dostavěné domy postavené na pozemcích bývalé erbovní rychty v Bludově včetně bývalé rychtářské výměny (první dům z leva).
Revoluční rok 1848 zasáhl bouřlivými událostmi i bludovské obyvatele. Po zrušení roboty byla tato 7. září 1848 za obecného jásotu na rychtě symbolicky navždy zaorána do země. Došlo také k zásadním změnám ve správě obce, kde byla uzákoněna obecní samospráva v čele s voleným starostou. Tím zanikl jak prastarý úřad rychtáře jako zástupce vrchnosti na vesnici a zároveň představitele vesnické samosprávy, tak rychta jako jeho sídlo, na které se vedle daňových úlev vázala i jiná finančně výnosná zařízení - však si také rychtáři v obci dlouhou dobu hráli na jakési selské velmože. Obecní majetek z rychty byl převezen do pronajaté obecní kanceláře. Jak jsem se již dříve zmínil byl sice bludovský rychtář na počátku 19. století dědičnosti úřadu zbaven, ale povědomí o domě čp. 35 jako rychtě a jeho majiteli jako o rychtáři přetrvávalo po dlouhou dobu.
Patrové domy postavené na pozemcích bývalé erbovní rychty v Bludově ve 30. letech minulého století - z prava domy čp. 436, 533, 532, 531 až po kapli Panny Marie.
Bludovská rychta se stala pouze jedním z mnoha selských statku v obci, i když pravděpodobně jedním z největších. O necelých čtyřicet let po zániku rychty jako instituce došlo i k jejímu zániku faktickému.
Patrové domy postavené na pozemcích bývalé erbovní rychty v Bludově ve 30. letech minulého století - z leva domy čp. 528, 529, 530 až po kapli Panny Marie.
Dne 5. října 1884 rychta vyhořela. Oheň vyšlehl po půlnoci z plné stodoly, která uzavírala vzadu dvůr. Požáru padlo za oběť i hlavní stavení s příslušnými budovami. Požár byl obrovský a ještě celý týden dohořívalo na zbořeništi. Uchován byl pouze výměnek a kaplička. Štěstím bylo, že při požáru nebyl vítr a rychta stála o samotě. Po požáru musel poslední majitel Alois Einaigl, nemoha pro dluhy rychtu znovu postavit, zmocnit Tomáše Látala, rolníka z Křelova, aby její budovy i polnosti postupně rozprodal zájemcům.
Dvůr domu čp. 35, ve kterém měl Ondřej Březina (pán v pozadí s rukama pod zástěrou) za první republiky řeznictví resp. jatka. Vlastní prodejna byla v domě čp. 530 - obrázek výše.
Vyhořelé budovy rychty a větší část přilehlých zahrad koupil roku 1886 Josef Langer, obchodník ovocem z Bludova. Nový majitel provedl někdy v 80 letech 19, století opravu a přestavbu jedné vyhořelé stodoly na obytný dům. Nově vzniklý obytný dům dostal číslo popisné bývalé rychty 35. Tento dům je také, ve své stavební podstatě, posledním hmatatelným pozůstatkem bludovské erbovní rychty.
Třída A. Kašpara ve 30. letech minulého století.
Bývalou rychtářskou výměnu tzv. vochcimru koupil řezník František Soural z Bludova. Sem také přenesl hostinskou koncesi, když výčep na rychtě pominul. Po něm zde byl Antonín Šimůnek a po něm Rek. Výměna byla zbořena v souvislosti s výstavbou obchodního domu SD Jednota. Kaplička před rychtou, která také neshořela, byla později rozbořena, protože stála příliš blízko silnice, takže ji velmi zužovala. Nový majitel domu čp. 35 Josef Langer postavil novou kapličku zasvěcenou Panně Marii v místech dnešního Kulturního domu. Usedlost čp. 35 předal Josef Langer roku 1889 své dceři Terezii Gőttlicherové - podruhé provdané Langerové, hostinské v Šumperku. Terezie Langerová prodala roku 1900 část pozemků katolickému čtenářsko - zábavnému spolku Svatopluk v Bludově, který si na nich vystavěl Národní dům, dnešní Kulturní dům. Při jeho výstavbě musela být zbořena kaplička, kterou klub Svatopluk znovu vystavěl, zhruba mezi dnešními domy čp. 530 a 531. Stavbu provedl stavitel Josef Sova z Loštic - zasvěcena byla také Panně Marii.
Kadeřnictví Františka Rašnera v domě čp. 436 v první polovině 40. let minulého století. Za první republiky byla v tomto domě provozovna holiče a kadeřníka Vojty Špičky.
Po Terezii Langerové zdědily usedlost její děti z prvního a druhého manželství. Roku 1924, při veřejné dražbě, koupili usedlost Vojtěch Špička, holič v Bludově a jeho snoubenka Františka Adamová, dcera obchodníka v Bludově, kteří si na místě hlavní budovy rychty postavili dům čp. 436. Manželé Špičkoví prodali zmenšenou usedlost roku 1928 manželům Ondřeji a Marii Březinovým. Na části zahrad byly na přelomu 20. a 30. let postaveny nové patrové domky, většinou v přízemí s obchody či živnostmi.
Třída A. Kašpara v 60. letech minulého století.
Rozsáhlé zemědělské a lesní pozemky k rychtě náležející, byly v 80 letech 19. století rozparcelovány a rozprodány jednotlivým zájemcům. Na bývalých pozemcích rychty tak dnes stojí obě nové školy, část hřbitova, některé panelové domy, Kulturní dům, částečně i obchodní dům a několik nových rodinných domků.
Pohřební průvod v 70. letech minulého století na třídě A. Kašpara.
Z původní bludovské rychty tak dnes zůstalo jen místní pojmenování domu čp. 35 "na rychtě."
Prameny a literatura:
- Prameny uložené v St. okresním archivu v Šumperku, Zemském archivu v Opavě - pracoviště Janovice a Moravském zemském archivu v Brně.
- Březina, Jan Paměti obce Bludova. Bludov 1927.
- Dytrt, Karel Bludov. Bludov 1937.
- Spurný, František a kol.: Bludov dříve a nyní. Bludov 1979.
Článek z roku 1999
Mgr. Vladimír Březina
