Kosterní pozůstatky z žerotínské hrobky v Bludově

V roce 1992 se při rozsáhlé rekonstrukci žerotínské hrobky v Bludově naskytla příležitost k prostudování kosterních pozůstatků jedné z větví tohoto slavného rodu - členů rodiny Karla staršího ze Žerotína. Po strastiplném a pohnutém životě Karlovy rodiny provázela i jejich tělesné pozůstatky složitá posmrtná cesta. Karel starší ze Žerotína (1564-1636) a jeho nejbližší byli původně pochováni v rodinné hrobce v Brandýse nad Orlicí. Vzhledem ke složité pozici nekatolíků v Karel starší ze Žerotína (1564-1636) pobělohorské době a nezájmu nového majitele brandýského panství byla žerotínská hrobka zanedbávána až zcela upadla v zapomnění. Náhodně byla objevena teprve v roce 1721. Po dlouholetém jednání bylo nakonec v roce 1747 rozhodnuto nalezené kovové rakve "kacířů" prodat, jejich obsah umístit do společné dubové rakve a vrátit na původní místo. Vchod do hrobky však nebyl dostatečně zajištěn a rakev se pod vlivem povětrnostních podmínek rozpadla. Kosterní pozůstatky Žerotínů ležely pak řadu let bez jakéhokoliv zabezpečení na podlaze chátrající hrobky. Teprve počátkem 19. století byly všechny zachované kosti sesbírány a zakopány ve společné rakvi v bývalé žerotínské zahradě v Brandýse nad Orlicí. Do jejich dalšího osudu zasáhl v roce 1841 olomoucký univerzitní profesor A. V Šembera, který je za pomoci farních zápisů a místních pamětníků znovu nalezl. Po dlouhém vyjednávání s úřady mohly být konečně 8. listopadu roku 1842 slavnostně převezeny do rodinné hrobky losinské větve Žerotínů v Bludově na Šumpersku.

V červnu 1992 byla za přítomnosti zástupce obecního úřadu v Bludově žerotínská hrobka po 150 letech znovu otevřena. V době, kdy jsme měli možnost kosterní materiál prozkoumat, byl u tumby již delší dobu odstraněný čelní kryt a v celé pohřební kapli probíhaly rozsáhlé stavební úpravy. Uvnitř tumby jsme nalezli rozpadlou masivní dřevěnou rakev s kosterními pozůstatky z velké části pokrytými povlakem plísní. Všechny kosti jsme i se zbytky rakve vyjmuli, roztřídili a zdokumentovali stav, počet a druh jednotlivých kostí. Celkový přehled uvádí tabulka č.1. Zachovalo se celkem 13 lebek nebo jejich fragmentů, z toho 11 lebek dospělých jedinců a dvě lebky dětské. Podle počtu jednotlivých kostí postkraniálního skeletu pak společná rakev obsahovala pozůstatky nejméně deseti dospělých jedinců a pěti dětí. Kompletace jednotlivých koster vzhledem k velmi špatné zachovalosti kostí nepřicházela v úvahu. Při srovnání našich nálezů s údaji v historických pramenech jsme objevili řadu významných rozporů. Při první exhumaci uvedl KADLČÍK (1885) nález kosterních pozůstatků osmi žen, tří mužů a "prach" tří dětí (tabulka č.2). Profesor Šembera popsal 8 celých a čtyři poškozené lebky, dvě dolní čelisti, pět, lopatek, 25 kyčelních kostí a "velké množství drobných kostí" (POLACH,1993). Je zřejmé, že při neodborných exhumacích došlo k poškození, ztrátě nebo naopak k přimísení dalších kostí. Většina kostí byla zbarvena tmavě hnědě, některé však byly světle žluté a je tedy pravděpodobné, že byly původně uloženy ve zcela odlišném prostředí. Povrch kostí byl zpravidla rozrušen vlhkem a povlakem plísní. Na jedné z tmavě zbarvených lebek byla vedle běžných druhů nalezena plíseň Aspergillus asperescens, která se podle vyjádření dr. Marvanové z Mikrobiologického ústavu v Brně vyskytuje především v jeskyních. Podobné klimatické podmínky jako v jeskyních mohla poskytovat nedostatečně uzavřená brandýská hrobka.

K podrobnějšímu odbornému posouzení byly na oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu LF MU v Brně převezeny, vzhledem k již zmíněnému špatnému stavu kosterního materiálu, pouze lebky a z ostatních kostí ty, na nichž byly patrné stopy po patologických změnách. Hlavním cílem antropologického výzkumu kosterních pozůstatků slavné rodiny Žerotínů bylo řešení otázky identifikace lebky Karla staršího. Základním východiskem pro posouzení totožnosti bylo podrobné antropologické vyšetření celého souboru lebek a srovnání výsledků s informacemi získanými z historických a literárních pramenů. Na základě standardních antropologických metod (Martin, Knufmarn, 1988) byla skupina dospělých lebek rozdělena podle pohlaví na lebky mužské a ženské a s největší možnou přesností stanoven dožitý věk. Vzhledem k tomu, že Karel starší ze Žerotína zemřel ve věku 72 let, věnovali jsme největší pozornost mužským lebkám nejstarší věkové kategorie. Ze souboru 13 sledovaných lebek bylo 6 mužských a z nich pouze 3 odpovídaly věku Karla staršího ze Žerotína. Tyto lebky byly označeny čísly 10, 11 a 12. Podrobnější údaje o lebkách uvádějí tabulky č.3-6. Podle literárních pramenů (Polách,1993) byli původně do brandýské hrobky uloženi pouze tři muži a to Karel st. ze Žerotína, jeho otec Jan a Karlův poručník Bartoloměj Vanecký z Jemničky. Ve snaze zúžit výběr na lebku Karlovu a lebku jeho otce Jana staršího ze Žerotína jsme pečlivě sledovali všechny dědičné znaky. Nalezli jsme sice několik znaků, které se v běžné populaci vyskytují poměrně sporadicky, avšak ani podle nich nebylo možno rozhodnout, kterou lebku z další analýzy vyloučit.

Zajímavým nálezem byla u lebek č.10 a 12 zřetelná asymetrie struktur na týlní kosti sloužících jako jedno z míst odstupu trapézového svalu. Je velmi pravděpodobné, že asymetrie byla doprovázena poruchou funkce uvedeného svalu. Můžeme tedy předpokládat, že osoba s touto odchylkou měla poněkud vysedlou lopatku. V této souvislosti nabývá na významu poznámka Karlova současníka Pavla Skály ze Zhoře o Karlovi jako člověku "hrbovatém" (Skála ze Zhoře, 1984).

Cenné údaje o zdravotním stavu Karla st. ze Žerotína vyplynuly z jeho bohaté korespondence s rodinou a přáteli. Od roku 1596 se v dopisech stále častěji zmiňuje o zdravotních potížích, z jejichž příznaků je patrné, že trpěl záchvaty dny. Z těchto údajů lze vcelku přesně sledovat vývoj a průběh této chronické choroby. Je zřejmé, že první příznaky nemoci se u Karla projevily ve zralém věku - kolem 40 let. Zpočátku se jednalo pravděpodobně o mírné kloubní obtíže - bolesti rukou a nohou. V pozdějších letech se intenzita a frekvence akutních dnových záchvatů postupně zvyšovala. Nemocný si ve svých dopisech stěžoval na úporné bolesti kloubů, které mu bránily v pohybu. Záchvaty předcházely nebo byly provázeny trávicími, neurologickými a kožními obtížemi. Pohled do rakve s pozůstatky Karel trpěl nechutenstvím, nadýmáním a průjmy. Opakovaně ho trápila zimnice, horečka, bolesti hlavy, celková malátnost. Několikrát prodělal růži. V posledních třech letech se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil. Z manželčiny korespondence se dozvídáme, že nemohl chodit, psát ani mluvit, trápil ho silný kašel. Podle stupňujících se příznaků je pravděpodobné, že nemoc v závěru jeho života dospěla do nejhoršího stadia - dnové arthropatie. V této souvislosti je zajímavý nález výrazných artritických změn pravé pažní kosti a pravé lopatky. Povrch kloubních plošek obou kostí je deformován a degenerace je tak značná, že došlo k vytvoření nové kloubní jamky. Nelze vyloučit, že by mohlo jít o kosti horní končetiny Karla staršího ze Žerotína. Jediné průkazné stopy, které mohla dna na kostech zanechat, by měly být nalezeny v okolí kloubních ploch, kde se u této choroby ve zvýšené míře usazuje kyselina močová. Pro zjištění jejího obsahu jsme odebrali vzorek kostní tkáně z čelistního kloubu a týlních hrbolů všech tří vytypovaných lebek. Metodou vysoko účinné kapalinové chromatografie (provedené na katedře biochemie LF MU v Brně) byla však kyselina močová prokázána u všech tří vzorků. Výsledek nebyl překvapením, neboť u dny se významným způsobem uplatňují dědičné vlivy - rodinný výskyt nemoci není vzácností (HEŘMANOVSKÝ a kol., 1972). Stanovení obsahu kyseliny močové nám proto pro bližší identifikaci lebek nepomohlo. Ani po určení krevních skupin (provedené doc. MUDr. Přemyslem Klírem, CSc. z katedry soudního lékařství v Praze), kdy u všech třech lebek byla stanovena skupina A, jsme v našem bádání nepokročili. Zbývalo nám pak pouze pokusit se o zjištění totožnosti metodou srovnání lebek a portrétu Karla staršího ze Žerotína. K tomuto účelu byla použita kopie vratislavského, dnes již zničeného originálu Karlovy podoby z 90. let 16. století. Ostatní známé Karlovy portréty jsou jen modifikací této kopie ztvárněné malířem C. Rothem. Superprojekce obrazu a lebek byla provedena na pražském Doškolovacím ústavu lékařů a farmaceutů pod vedením dr. H. Eliášové, pracovnice Kriminalistického ústavu v Praze.

Podobizna není nakreslena zcela přesně v čelní rovině a proto nebylo možné použít pro srovnání vzájemné poměry transversálních rozměrů. Na lebkách i na portrétu byly určeny základní body a polohováním lebek se hledala vzájemná shoda. Vedle shody v řadě klasických antropometrických bodů byla za nejdůležitější kritéria považována poloha a tvar obou očnic ve vztahu k zornici, poloha zevního zvukovodu, výběžků horní čelisti a zejména výrazná konfigurace nosní krajiny. Pomocí této metody mohly být dvě ze tří uvažovaných lebek z další analýzy vyloučeny. Všechna kritéria splňovala pouze lebka č.12, foto 1 a 2.

Na závěr je tedy možno konstatovat, že ze všech lebek, uložených ve společné rakvi Žerotínů v Bludově, má s podobiznou shodné rysy pouze lebka č. 12. Zejména fyziognomie obličejové partie nemá žádné takové znaky, které by vylučovaly totožnost lebky s portrétem Karla staršího ze Žerotína.

Horáčková L., Benešová L., Eliášová H.