Katolický čtenářsko zábavní klub Svatopluk a tělocvičná jednota Orel

Dne 24. února 1881 schválilo c. a k. moravské místodržitelství v Brně stanovy „čtenářsko-zábavného klubu Svatopluk v Bludově“. Stanovy obsahovaly 33 paragrafů. O poslání a účelu založení se píše v paragrafech 2 a 3.

§ 2 „Účel spolku jest šíření vzdělání, lásky k mateřštině a pěstování společenského života čtením dobrých knih a časopisů a pořádáním divadelních zábav.“

§3 „Aby klub toho dosáhl, bude více politických časopisů, poučných a zábavných knih, které nečelí proti víře katolické, odebírati a časopisy jen v místnostech klubu pokud třeba veřejně předčítati, jakož i ušlechtilé zábavy pořádati. K tomu účelu užije se jmění klubu a příspěvky členů.“

Část členů Čtenářsko zábavného klubu Svatopluk při oslavě 15. výročí spolku roku 1896.

Správu klubu Svatopluk vedl sedmičlenný výbor, který volila valná hromada na začátku každého roku. V čele výboru stál předseda – pravidelně bludovský kaplan nebo později farář. Všechny funkce byly vykonávány bezplatně. Schválené stanovy zůstaly nezměněny 13 let až do roku 1894. V tomto roce zaslal klub Svatopluk žádost c. a k. okresnímu hejtmanství v Šumperku o povolení pořídit si prapor a tento užívati při církevních a veřejných slavnostech. Žádosti bylo vyhověno. Prapor mohl být „obyčejné velikosti, zcela hedvábný, na jedné straně červené a na druhé straně bílé barvy, v jednom poli přišit je malebný obraz moravských apoštolů svatých Cyrila a Metoděje a v druhém poli obraz úmrtí Svatopluka, jak svým synům svázané tři pruty ku zlomení podává. Kolem obou obrazů je zlatý okraj. Mimoto je kolem obrazu Svatopluka zlatem vyšito jméno spolku – Čtenářsko-zábavný klub Svatopluk v Bludově s letopočtem 1894“.

 

Bludovští Orli v roce 1929 na sletu v Praze – průvod přes Karlův most.

Kolik bylo zakládajících členů Svatopluka, nevíme. Zřejmě hodně. Byl to totiž teprve druhý spolek, který v obci vznikl. Již dva roky před Svatoplukem byl v obci nadučitelem Františkem Wicencem založen Sbor dobrovolných hasičů. Svatopluk založil kaplan František Ermis, o jehož působení v Bludově najdete v minulých ročnících Bludovanu samostatný článek. Na počátku roku 1900 měl spolek 130 členů přesto, že jej v roce 1897 opustilo 63 členů v čele s Rudolfem Kordasem, z nichž devatenáct (tři učitelé) založilo 9. září 1897 tělovýchovnou jednotu Sokol. Důvodem rozchodu byla žádost 63 členů Svatopluka zaslaná členům výboru Svatopluka, kterým odmítali rozhodnutí výboru vypovědět odebírání časopisu „Pozor“. Rozhodnutí dále neodebírat časopis Pozor výbor učinil proto, „že prý tento list k náboženství katolickému náboženství katolickému nepřátelské a škodlivé stanovisko zaujal“.

Člen bludovského Orla v kroji.

Účetní kniha spolku zavedená 3. února 1915 poskytuje vyčerpávající informace o tom, že hlavním příjmem do spolkové pokladny nebyly členské příspěvky členů, ale rozdíl mezi příjmy a výdaji za sehraná divadelní představení. Toto platilo zcela určitě od založení spolku až do jeho rozehnání v r. 1948. S příjmem za divadla s největší určitostí počítal při svém založení Sokol. K hraní divadel byly, jsou a zřejmě budou potřebné divadelní kulisy. Členové, kteří odešli ze Svatopluka, se zřejmě domnívali, že mají jako bývalí členové tohoto spolku právo na bezúplatné používání divadelních kulis Svatopluka pro představení hraná Sokolem. Od listopadu 1897 do října 1898 probíhalo soudní řízení mezi spolkem Svatopluk a Josefem Bendou (syn bývalého starosty) a Antonínem Matuškou kvůli uznání vlastnického práva na divadelní kulisy. Výsledek sporu se dozvídáme z „Porovnání z 20. října 1898“, podle něhož obě strany podstoupily své nároky dp. Františku Ermisovi, faráři v Bludově, který je přijal a zavázal se, že žalované straně, tj. Josefu Bendovi a Antonínu Matuškovi zaplatí všechny výlohy a výdaje spojené s vedením soudní pře, a to tak, že polovinu hned a druhou během půlroku do rukou zástupce výše jmenovaných – p. Jana Bendy (bývalý starosta Bludova 1860-1879). Dále se farář zavazuje, že se vyrovná i s druhou stranou, tj. spolkem Svatopluk a stávajícím spolkům v Bludově tyto kulisy na požádání zapůjčí a za to budou spolky povinny zaplatit poplatek na udržování kulis v obnosu 4 zlatých rakouské měny na jedno představení. Po právním podpisu „Porovnání“ byli Josef Benda a Antonín Matuška povinni dát souhlas, aby spolku Svatopluk byla vrácena složená kauce na spor. Podepsaní - Jan Benda, František Ermis, kaplan Rudolf Ermis – předseda spolku, František Březina – jednatel spolku (budoucí starosta 1907-1918) se také zavázali, že žaloba bude zastavena. Kdo byl vítězem tohoto soudního sporu, je jednoznačné. Jako dík za vyhraný soudní spor o divadelní kulisy byl na mimořádné valné hromadě spolku konané 20. listopadu 1898 jmenován čestným členem klubu Svatopluk farář František Ermis.

Činnost před první světovou válkou

Pouze z jediné dochované jednatelské zprávy za r. 1898 (starší dochovány nejsou) si můžeme udělat představu o akcích pořádaných spolkem – slavnostech, přednáškách, tanečních zábavách, koncertech či divadelních představeních. Kupř. 26. června 1898 pořádal spolek s Maticí školskou národní slavnost na oslavu 100. výročí narození Františka Palackého – slavnostní průvod prošel obcí a byl zakončen slavnostním koncertem v zahradě. 3. července se spolek zúčastnil slavnostního svěcení praporu dělnického spolku „Metoděj“ v Krumpachu (dnes část Zábřehu). 5. července oslavil spolek svátek moravských apoštolů Cyrila a Metoděje, dopoledne se zúčastnil oslavných bohoslužeb v kostele a odpoledne uspořádal zábavu pro členy. Spolek pořádal dne 13. ledna 1898 taneční zábavu. Nezapomnělo se ani na divadlo. Hra Pasačka z Lurd byla s velkým úspěchem třikrát opakována. Vedení spolku se snažilo působit i na politické smýšlení bludovských občanů – kupř. 24. ledna 1898 byla pořádána přednáška „O rozdílu mezi sociálním demokratismem a křesťanským socialismem“. Přednášel dp. František Valoušek.

Členové Tělocvičné jednoty Orel před rokem 1918.

Na 17. řádné valné hromadě 29. ledna 1899 bylo rozhodnuto spojit se se „Vzdělávací jednotou katolických mužů a jinochů bludovských“ a změnit název spolku na „Katolický čtenářsko-zábavný klub Svatopluk“. Spojení obou spolku předcházely „námluvy“ – na utužení přátelství byly pořádány společné zábavy obou spolků – kupř. 12. února 1899 byla uspořádána velká masopustní zábava v sále krčmy (dnes dům čp. 154 Dušana Váni). Na této zábavě byly předvedeny starobylé zvyky, jak se konaly na severní Moravě a děvčata a mládenci předvedli národní kroje. Byla podniknuta společná pouť na sv. horu u Králík v den sv. Cyrila a Metoděje. 9. července 1899 sehráli společné letní divadlo v přírodě, na kterém byly hrány dvě frašky „Damoklův meč“ a „Pan Franc“. Spojením obou spolků přibylo asi 30 členů. Někteří z členů klubu Svatopluk, jak uviděli v názvu spolku slovo „katolický“, tak se lekli a k novému spolku nepřistoupili.

Stavba Národního domu

Ve vzpomenuté jednatelské zprávě říká její autor: „Udělejme vše pro to, abychom měli svůj vlastní spolkový dům. 14. května 1900 bylo představenstvem obce uděleno povolení ke stavbě spolkového domu na pozemku, který spolek v tichosti zakoupil od Terezie Langrové. Její pozemek, na kterém stávala bludovská dědičná rychta, c. a k. okresní soud v Šumperku 13. března 1900 rozdělil na dvě poloviny. Jedna polovina zůstala v držení původní majitelky a druhá – stavební pozemek s kaplí Panny Marie a část zahrady připadla katolickému čtenářsko - zábavnému klubu Svatopluk. Ve vydaném stavebním povolení bylo též dovoleno „rozbourání dosavadní kaple Panny Marie a její postavení na jiném místě ve stejných rozměrech a tvaru“. Aby se stavba domu neprotáhla sporem o kapli (který byl očekáván), zakoupil farář Ermis od již zmíněné Terezie Langrové za 140 korun stavení místo, na kterém byla nová kaple postavena. Zabránil tak obstrukcím, které dle dochovaných zápisů připravoval nám již známý Jan Benda, který prohlašoval, že kaple je majetkem obce. Navrhoval, aby kaple zůstala stát na svém místě a spolkovým domem Svatopluka měla být obestavěna.

Členové Občanské záložny v Bludově založené r. 1886.

Stavba tzv. Národního domu (dnes kulturní dům) byla zadána staviteli Josefu Sovovi z Loštic. Výlohy na stavbu byly kryty půjčkou z Občanské záložny bludovské, ve které měl Svatopluk majoritní podíl. Cenu, za kterou byl spolkový dům postaven, dnes již zjistit nelze a to proto, že se zachovaly jen některé ze smluv a účtů uzavřených a vystavených za provedené práce. Práce zednické, tesařské, kamenické a štukatérské byly zadány staviteli Sovovi, práce klempířské Richardu Mitagovi z Loštic, pokrývačské práce provedl Dominik Vejmola, pokrývač z Bludova, na truhlářské práce byl vybrán Josef Vodička, zámečnická práce byla zadána Františku Stonovi z Bludova (pozdějšímu starostovi 1918-1919). Sklenářské práce fakturoval obchodník se sklem a porcelánem Pius Geissler z Loštic. Celková částka zaplacená za spolkový dům byla ohodnocena farářem Ermisem jako „cena mírná“.

Národní dům (dnešní kulturní dům) roku 1926.

Kolaudační komise se sešla 23. září 1900 a konstatovala, že celá novostavba byla provedena vesměs dle předložených plánů až na to, že spolková místnost před sálem odpadla a zřídila se místnost tato vevnitř stavby předního domu a sice na místě, které získáno bylo odstraněním kaple. Slavnost svěcení spolkového domu proběhla 21. října 1900. Povolení ke konání této slavnosti bylo uděleno c. a k. okresnímu hejtmanstvím v Šumperku 16. října 1900. Totéž c. a k. okresní hejtmanství uděluje kat. zábavnému spolku Svatopluk v Bludově koncesi k provozování hostinské a nálevní živnosti s těmito právy: 1) dodávání pokrmu; 2) výčep piva a vína; 3) dodávání kávy, čokolády a čaje; 4) odbývání dovolených her. Jedinou povinností udělené koncese bylo dodržování živnostenských a policejních předpisů týkajících se provozování hostinské a nálevní živnosti a ohlášení skrze vyměření výdělkové daně do osmi dnů u c. a k. vrchního berního inspektora. Prvním hostinským byl Josef Jáně, místopředseda Svatopluka.

Tělovýchovná jednota Orel

Dne 2. února 1909 byl na valné hromadě klubu Svatopluk přijat návrh, aby co nejdříve ve spolku bylo zřízeno pěstování tělocviku. Za rok, na další valné hromadě jednatel oznamuje, že z popudu Svatopluka byl založen tělocvičný odbor „Orel“. První veřejné cvičení Orla proběhlo 10. července 1910 v Rudě nad Moravou. Vůbec první veřejné cvičení Orla v Bludově se konalo 24. července 1910 a bylo soudobým tiskem považováno za druhý svátek Orlů na Severní Moravě. V týdeníku Severní Morava je možno se dočíst, že od založení bludovského Orla jsou pořádána společná divadelní představení a taneční zábavy se Svatoplukem. Ze zachovaných zpráv si lze odvodit, že společná činnost obou spolků byla úspěšná. Kromě vzpomenutých aktivit konal Orel i své vlastní aktivity, mezi něž počítáme každoroční veřejné cvičení konané vždy v červenci na zahradě Národního domu. Na tyto akce se sjížděly i okolní odbory Orla – např. roku 1911 přijely jednoty z Krumpachu, Klášterce, Rudy, Leštiny a Brníčka.

První světová válka

V době první světové války byla činnost obou spolků – Svatopluka i Orla – utlumena. Bylo to způsobeno tím, že členové spolků byli odvedeni do armády. Od valné hromady Svatopluka konané 3. července 1915 byla zavedena účetní kniha. Z knihy lze vyčíst , že spolek měl v tomto roce 60 členů, z nichž 28 bylo odvedeno a 2 byli v Americe. Kniha podává informaci o zaměstnání členů a o výši členského příspěvku – v roce 1915 činil 2 koruny rakouské měny. Celkové příjmy za tento rok činily 2203 korun 80 haléřů a vydání 2081 K 29 hal. Ve válečných letech byl největším příjmem do spolkové pokladny poplatek za ubytování vojska. Novým nájemcem hostince se v roce 1916 stal Rudolf Jáně, který byl také varhaníkem v kostele. Byl to syn prvního hostinského z r. 1900. Hostinským však dlouho nebyl, 9. července 1917 narukoval na vojnu. Varhaníkem se stal ředitel měšťanky František Léhar. Rudolf Jáně se z války vrátil 6. listopadu 1917, ujal se již pouze varhanictví, kde se střídal s F. Léharem. Hostinskou živnost v Národním domě si od Svatopluka pronajal Rudolf Šimek, který zde „hospodařil“ do jara roku 1930, kdy dostal výpověď za to, že se málo věnoval spolkovým věcem. Bylo mu dáno za vinu, že málo větral a v sále musela být po čtyřech letech vyměněna podlaha napadená „hubání“. Rudolf Šimek si vystavěl v Sedláčkově zahradě budovu pro živnost řeznickou a hostinskou se šesti pokoji, které pronajímal lázeňským hostům. Novým nájemcem hostince v Národním domě se stal Jeník Konečný, horlivý herec, zpěvák a náčelník Orla, který bylo odtud vypuzen (vyhnán) 5. října 1949 - dochoval se protokol, ve kterém předává inventář hostince včetně dvou „plivátek“ (pro mladší – byly to smaltované misky uložené na podlaze, do kterých hosté plivali své sliny).

Doba meziválečná

Rok 1922 byl rokem spolkových sjezdů – nejdříve se konal hasičský okrskový, orelský okrskový a sokolský župní. Současně s orelským okrskovým sletem byla v Bludově pořádána vojenská slavnost na památku bitvy u Zborova z roku 1917. Slavnost konalo vojsko u bludovského nádraží. Soudobé zachované zápisy tvrdí, že se nepodařilo zjistit, zda konání obou akcí současně bylo úmyslně nastrojeno. Přestože vojenská slavnost byla hojně navštívena, i orelský okrskový slet se vydařil znamenitě. Cvičení, které proběhlo na Čmakalově louce na dolním konci obce, bylo přípravou na orelský slet v Brně. V průvodu obcí pochodovalo přes 800 orlů v krojích, dalších nejméně 400 osob šlo v průvodu v šatech občanských. Ráno byla polní mše u kostela, jíž sloužil P. Janeček z Detroitu v USA, rodák chromečský. V době, kdy měli cvičenci zkoušky na Čmakalově louce, byl v Národním domě tábor lidu, kde přednášel o životě v Americe vzpomenutý P. Janeček.

Průvod tělocvičné organizace Orla o Božím Těle r. 1934.

Ve dvacátých letech byla spolupráce obou spolků dále těsněji upevňována a na valné hromadě 1922 bylo sděleno, že obě spolkové pokladny byly spojeny a jednatelská zpráva spolku Svatopluk byla zároveň jednatelskou zprávou Orla.

Divadla a nové jeviště

Jedním z hlavních – snad nejdůležitějších – okruhů, na které se Svatopluk od počátku své činnosti zaměřil, bylo divadlo. To mělo pomoci šířit a pěstovat lásku k mateřskému jazyku a zároveň přibližovat vzdělání širokým vrstvám veřejnosti. Největší rozkvět této činnosti lze z dochovaných dokladů pozorovat po postavení Národního domu. Celkem 10 a 11 premiér za rok zaznamenaly roky 1920-1921. Hrály se hry nenáročné, které měly oblibu u většiny diváků – jako např. „Tajemství Doubravy“, „Pasačka z Lurd“, „Jiříkovo vidění“. Neopomenuty byly ale i hry předních českých či zahraničních autorů, které svým obsahem byly určeny pro náročnější publikum a měly vážnější námět – tyto hry představuje kupř. „Strakonický dudák“, „Charleyho teta“ nebo „Noc na Karlštejně“. Úspěšným a dlouholetým režisérem sehraných divadel byl Theodor Březina. Později se k němu přidružili Josef Straka, Karel Řežucha a Anežka Klimešová.

Bludovská kapela roku 1926 v čele průvodu Orlů. Vede ji dirigent František Pavlů.

Je proto zcela pochopitelné, že návrh na přístavbu jeviště k sálu Národního domu byl přijat s největším možným nadšením a ochotou ke stavbě pomoci. S odstupem času je tuto stavbu možno označit jako jednu z prvních staveb „Z“ (zdarma) v obci. 16. října 1923 se započalo s přípravami na výstavbu jeviště. Vzadu v zahradě Národního domu byl vykopán pořádný důl, v němž byla pěkná červenice. Z červenice byly za vedení Antonína Kotrlého dělány a sušeny cihly. 26. října se započalo se stavěním pece. Nebylo však uhlí, a proto byly cihly vypáleny až koncem listopadu. Cihel vyrobili přes 40 000 kusů. Zároveň bylo vypáleno vápno z vápence posbíraného po obecním lese a v lese Žerotínova velkostatku. V obecní skále se lámal kámen do základů. Spolek chtěl stavbu provést ve vlastní režii – mezi členy byli zedníci, tesaři, stolaři. Také pomocné práce chtěli členové udělat zadarmo. Hledal se proto stavitel, který by stavbu svou firmou zaštítil bez jakéhokoli zisku. Stavitel Prosinger ze Šumperka příslib této služby odvolal pro neshody, které měl se starostou obce Františkem Krejčím, který mu zdražoval vyplacení předložení účtu za opravu staré školy a obecního domu. Stavbu provedenou zcela svépomocí nakonec zlegalizoval Bohumil Sedláček z Postřelmova, který byl zavázán Občanské záložně. Potvrdil plány vypracované členy spolku a na strom v zahradě nechal pověsit tabulku, na které byl uveden jako dodavatel stavby. Stavitel se vyhnul konkurzu, který byl na jeho firmu vyhlášen, tím, že přislíbil mimosoudní vyrovnání. Na podzim, kdy mělo být věřitelům vyplaceno 35 % z dluhu, nebylo čím platit. Kolaudace přístavby však naštěstí mimosoudní vyrovnání předběhla. Největší obtíže byly, jak postavit otvor pro oponu – zda vyzdít klenutý oblouk, či osadit pouhou traversu. Zedníci – Josef Pecháček, Antonín Matějček, Jeník Konečný – však vypočítali, jak oblouk vyklenout: drží dodnes.

Orelský průvod v Bludově v roce 1926.

28. ledna 1924 se začalo s vykopáváním propadliště pod jevištěm. Na stavbě pracovali i chlapci z Bohutína. Hlína byla na železných vozících na kolejničkách vypůjčených od Žerotínova velkostatku odvážena do dolu v zahradě, který vznikl při výrobě cihel – byl zcela zasypán. 5. března se začalo se stavbou základů a 22. března byla hrubá stavba pod střechou. Do 10. května byla přístavba zomítána. Stolařské práce na novém jevišti a novou podlahu v sále provedl Josef Snášel z Bludova. Akademický malíř Jan Daněk z Letovic vymaloval sál včetně zemských znaků na stropě a bílou orlici nad jevištěm. Namaloval i oponu, která se spouštěla shora na jeviště a na které byl obraz převzatý z praporu Svatopluka – moravský kníže Svatopluk na smrtelném loži podává svým třem synům pruty ke zlomení. Elektřina byla do Národního domu zavedena již v r. 1915, proto i jeviště bylo elektricky osvětleno. Instalaci provedla firma Wagner z Olomouce. Této firmě poskytl poradenství p. Šperka z Městského divadla v Olomouci. Veškeré práce řídil a organizoval P. František Jašek, bludovský kaplan a předseda Svatopluku. Jeviště bylo otevřeno slavností trvající tři dny na Svatodušní svátky. Hrálo se divadlo „Probuzenci“ a v pondělí byla zahradní slavnost, která skončila asi o páté hodině velkým lijákem. Na novém jevišti byla 16. listopadu hrána hra se zpěvy, jejímž autorem byl nám již známý Rudolf Jáně – varhaník a poštovní podúředník – „Jak Mařenka vojnu vyhrála“. Na financování stavby byly vydány úpisy v hodnotě 50 Kč – bylo jich 200 kusů. Každoročně se pak losovalo, komu budou úpisy splaceny. Rozpočet na stavbu činil 32 200 Kč, zřejmě na stavbu stačilo úpisy získaných 10 000 Kč a samozřejmě zdarma odvedená práce. Postavení jeviště zaktivizovalo divadelní odbor k maximální výkonnosti. Kupříkladu v roce 1925 se v Národním domě hrálo divadlo sedmnáctkrát, nacvičeno bylo osm her. Strakonický dudák se hrál třikrát, Kráska ze Šumavy dvakrát, Angela dvakrát, Byl lásky čas jedenkrát, Bajkal-laj dvakrát, Žabec jedenkrát, Bílý lev čtyřikrát, Vyškovský žid dvakrát. Čistý příjem ze sehraných divadel činil 16 526 Kč.

Průvod před Národním domem na svátek Božího Těla roku 1933 (1).

V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia byl v Praze pořádán Orelský slet. Z Bludova byla značná účast. Téměř všechno členstvo bylo na sletu. Žáci, dorost, muži a ženy. Dokonce měli s sebou „svou“ hudbu pod vedením kapelníka Františka Pavlů. Ve svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta jim byl posvěcen spolkový prapor Orla, který při této slavnosti opatroval Oskar Hroch. V prosinci 1930 dostala severomoravská orelská župa kočovnou kinolicenci pro okres Šumperk a Zábřeh. Tato licence umožnila zakoupení kočovného kina. Úhrada byla rozdělena mezi jednotlivé orelské jednoty. Podíly byly stanoveny na částky po 1000, 1500 a 2000 Kč. Bludov platil částku 2000 Kč a kino tu bylo hráno 14 dní a pak byla dva měsíce přestávka.

Průvod před Národním domem na svátek Božího Těla roku 1933 (2).

V roce 1932 byla jako další novinka zavedeno loutkové divadlo a byl utvořen loutkařský odbor Orla. Divadlo si získalo značnou oblibu. Průměrná návštěva na představeních byla 361 osob. Hraní divadel nebylo výsadou Orlů a Svatopluka. Také ostatní spolky působící v obci hrávaly divadla – Sokoli nejdříve v sále Krčmy, v sále hostince Na nové, později v Sokolovně. Sociální demokraté hrávali jednak Na nové a téměř každoročně divadlo v přírodě. Kupř. v roce 1930 hráli „Na zámečku“ operetu Kráska ze Šumavy. Jednu hru ročně sehrával spolek „Národní jednota“, který veškerý výdělek věnoval pro chudé školní děti.

Pohřeb zemského místodržitele Karla Emanuela ze Žerotína v prosinci 1934. Součástí smutečního průvodu členové Telocvičné organizace Orel.

Přednášky konané obvykle v neděli odpoledne byly zaměřeny především na církevní tématiku – tím jsou myšleny životopisy světců, vzpomínky na pouti do Říma, Svaté země či do Egypta. Nechyběly ani přednášky, které se zabývaly historickými mezníky, které tvoří nedílnou součást národních dějin, např. o Bílé hoře, nebo třebas o Karlu Havlíčku Borovském. Přednášeli obvykle kaplan Fr. Jašek (předseda Svatopluka a později i starosta Orla) nebo farář Karel Dřímal a svá vyprávění doprovázeli světelnými obrazy (dnes bychom řekli diapozitivy). Ve spolkové knihovně byly k vypůjčení knihy (výpůjčné za 1 knihu 0,10 Kč), spousta novin a časopisů, které se četly v čítárně zadarmo.

Divadelní představení z roku 1937.

V roce 1932 byl založen ještě jeden dobro Orla, a to eucharistický, který měl za úkol podporovat rozkvět exercičního hnutí v jednotě Orla i mimo ni, dále také pěstovat časté (alespoň měsíční) svaté přijímání. V roce 1932 se projevila hospodářská krize. Ovšem nevedlo to k nutnosti zastavení činnosti spolků. Důsledky krize pocítil spolek na poklesu návštěvnosti pořádaných podniků. Nejvíce se to projevilo na poklesu návštěvnosti divadel, kočovného kina a loutkových představení. Díky šetrnosti v minulých letech na tom byly oba spolky lépe než katolické spolky v okolí, které vlastnily spolkové domy zatížené značným dluhem.

Německá okupace

8. října 1938 odpoledne bylo provedeno obsazení obce Bludov Německou říší. Bludov byl přejmenován na Blauda, přináležel k nově utvořené župě Gau Sudetenland, v níž byl Gauleiterem (župním správcem) Konrád Henlein. Župa se dělila na vládní okresy a ty dále na kraje. Postup byl tento: Gemeinde Blauda (obec Bludov) – Kreis Mährisch Schönberg (kraj Moravský Šumperk či Šumperk na Moravě) – Regierungsbezirk Troppau (vládní okres Opava). Tělocvičná jednota Orel byla rozpuštěna v roce 1939, dle všeobecného výnosu „Stillhalterkomisaře“ (komisař pro likvidaci organizací) v Liberci z 15. července 1939. 6. února 1940 byl úředně vymazán ze spolkového katastru také Katolický čtenářsko-zábavný klub Svatopluk. Důvodem bylo, že územní změnou se stal spolkem, jehož sídlo leží mimo hranice Protektorátu Čechy a Morava. Spolek se však rozešel dobrovolně 15. července 1940 a protože okupační úřady o jeho rozpuštění úřady pochybovaly, rozpustily jej ještě úředně samy 7. července 1943. Jeho majetek Národní dům v Bludově čp. 353 připadl dle stanov spolku pod správu místního faráře P. Karla Dřímala. Ten se snažil udržet správu domu co nejdéle. Za starosty Franze Otřeno (od 11. 8. 1941 do 1943) byl P. Karel Dřímal přinucen dům odprodat obci Bludov (23. 3. 1943) za 16 200 říšských marek. Peníze však neobdržel prodávající, ale byly uloženy na vázané konto Henleinova budovatelského fondu v Liberci.

Po skončení druhé světové války

Po skončení války byla činnost spolku obnovena na základě dekretu prezidenta republiky č. 81 ze dne 25. září 1945 s tím, že klub obnovil svou činnost 26. června 1945. Obnovení činnosti bylo potvrzeno Zemským národním výborem v Brně 10. prosince 1945. V Moravském Severu č. 6/1945 je 3. srpna 1945 zpráva o obnovení činnosti jednoty Orel. Zprávu o obnovení podaly jednoty: Postřelmůvek, Moravičany, Lesnice, Leština, Písařov, Bušín a Bludov.

Ze dne 2. května 1947 pochází kopie žádosti adresované Okresnímu soudu v Šumperku. Spolek Svatopluk v ní žádá o opětovné zapsání vlastnického práva na nemovitosti zapsané ve vložce č. 662. V žádosti se uvádí, že z částky 16 200 RM, za kterou Svatopluk (K. Dřímal) Národní dům prodal za války obci Bludov bylo zaplaceno na hypotéku, která vázla na nemovitosti 1 200 RM, tj. 12 000 Kč, a že je připraven tuto částku uhradit Fondu národní obnovy. Součástí žádosti je prohlášení MNV v Bludově, že ten nemá proti vložení vlastnického práva pro spolek Svatopluk žádných námitek.

Divadelní představení "Modrý husar" z listopadu 1945.

O obnovenou divadelní činnost byl mezi občany velký zájem. Pro zvětšení počtu míst v sále byla proto nejprve přistavena boční galerie do dvora v roce 1945-1946. Protější galerie do zahrady k Minářům (dnes Zapletalovi) se stavěla v r. 1947. V sále bylo po obou přístavbách 265 židlí a 27 lavic (400 míst k sezení). Současně se stavbou severní galerie byla rozšířena šatna na jevišti a nad ní postavena ještě jedna. Byla též postavena nová kuchyň, ve které byl umístěn nový bílý sporák.

Prvním divadlem, které se hrálo po válce, bylo 6. července 1945 „Není v Klein nad legraci“, 18. srpna se hrála hra „Kolíne, Kolíne“, 28. září „Děvče z předměstí“, 3. listopadu „Modrý husar“. Tuto hru opakovali na Vánoce 26. prosince 1945. Co se hrálo v r. 1946 nevíme – mimo jiné snad i „Radúz a Mahulena“ v režii Josefa Straky, kde Mahulenu hrála jeho dcera Marie (dnes Krobotová) a Radúze Jan Šaj.

Rok 1947

Vyčerpávající zprávou o činnosti obou spolků je zpráva jednatele Oskara Hrocha za rok 1947 přednesená na valné hromadě obou spolků v lednu 1948. Ve zprávě se dočteme, že „dne 9. 3. 1947 byla sehrána divadelní hra ‚Vinice‘ o pěti jednáních, režie Anežka Klimešová. 6. a 7. 4. 1947 sehrána opereta o třech jednáních ‚Děvče z přístavu‘. Hrálo se celkem třikrát. Sál byl vždy vyprodán. Režii měl Karel Řeřicha, hudbu řídil Jan Konečný ml. 20. 7. 1947 sehrána hra ‚Sestra Anunciata‘, hra měla velký úspěch. Režie Anežka Klimešová. 11. října a 12. října 1947 hrána zpěvohra ‚Už je v Čechách, jako bejvávalo‘. Hrálo se třikrát. Sál zcela vyprodán. Režii měl Karel Řeřicha. Hru s úspěchem zahráli 28. října 1947 v Rovensku. 8. a 9. listopadu 1947 sehrána v režii Josefa Straky hra z valašského prostředí ‚Pasekáři‘. Hra měla vysokou úroveň.“ (Za zmínku stojí, že vnuk ochotnického režiséra Josefa Straky, syn Marie Krobotové, Miroslav Krobot se stal po r. 1990 známým režisérem Národního divadla v Praze, nyní je režisérem Divadla v Dejvicích. Dcera Miroslava Krobota – Lenka Krobotová – je úspěšnou herečkou, kterou můžeme vidět ve filmech Útěk do Budína, Jedna ruka netleská apod. Třeba i na jejich dráhy měly vliv geny po prapředkovi, úspěšném režisérovi bludovského ochotnického divadla v polovině století.) Citujme dál z jednatelské zprávy: „7. 12. 1947 sehrána fraška o čtyřech jednáních ‚Bílá myška‘ – režie K. Řeřicha. Před představením byla mikulášská nadílka. Před představením byla mikulášská nadílka. Téhož dne odpoledne byla mikulášská nadílka pro děti spojená s loutkovým divadlem a promítáním filmu. Přesto, že téhož dne byla v Bludově ještě jedna nadílka, sál by úplně obsazen dětmi a dospělými. Na Vánoce 26. a 28. prosince sehrána výpravná opereta „Perle panny Serafinky“. Režíroval Karel Řeřicha, hudbu řídil Jan Konečný ml. Pro děti se pravidelně hrálo loutkové divadlo, v přestávkách loutkových divadel jsou promítány úzké filmy. Toto si získalo u dětí značnou oblibu. Dne 27. dubna 1947 byla pořádána pouťová taneční zábava. Účast byla obrovská, důsledek to zvětšeného sálu a dobré hudby. Taková účast ještě nikdy v Národním domě nebyla. 24. srpna 1947 byla po veřejném cvičení orelská veselice. Hodovou zábavu 19. října 1947 měl dle nájemní smlouvy ve své režii hostinský Jan Konečný. Dne 11. ledna 1948 pořádán maskový ples. Ráz: ‚Mír mezi národy‘. Sál byl vkusně vyzdoben papírovými pásy a věnci. Na bočních galeriích byly vymalovány obrazy Kremlu a anglické sněmovny. Na zadní galerii byly znázorněny Hradčany. Uprostřed jeviště pak byla umístěná americká socha Svobody s planoucí pochodní v ruce. Na stropě byl zavěšen věnec s bílou holubicí uprostřed.

Poslední předseda Svatopluka P. Oldřich Koutný a poslední náčelník Orla Josef Jekl v roce 1947 při přebírání medaile.

24. srpna 1947 se konalo veřejné cvičení Orla. Průvod čítal více než 500 osob. Průvod odešel nejdříve k Pomníku padlých, kde byl položen věnec. Po svatém požehnání v kostele byl průvod vesnicí. Zvláštní pozornost budila skupina děvčat v národních krojích. Na místě slavnosti promluvil župní jednal bratr František Přerovský ze Zábřeha, který též předal orelskou medaili „Orel zásluze“ in memoriam d.p. Karlu Dřímalovi. Tak, jak bylo zvykem, součástí slavnosti byla mše svatá za zemřelé členy obou spolků, které se zúčastnili Orli v krojích. Večer se konala orelská zábava, která se vydařila.

Theodor Březina - režisér.

20. července 1947 se zúčastnily oba spolky pohřbu Františka Březiny, jednoho z nejstarších členů Svatopluka (starosta obce 1911-1918). Členstvo, dorost i žáci doprovodili jej v krojích na jeho poslední cestě. Oba spolky se zúčastnily korporativně s prapory církevních slavností Vzkříšení a Božího Těla. Orel se zúčastnil v krojích.“ Dospělých členů oba spolky sdružovaly 182. Pro rok 1948 si předsevzali znovuvzkřísit činnost tělovýchovnou, zúčastnit se chtěli orelského zemského sletu v Kroměříži (v r. 1948), v roce 1949 celostátní sletu v Praze. Připravovali se na vybudování ústředního topení a upravení jeviště Národního domu. Posledním divadlem sehraným 3. února 1948 byla hra „Veronika“. Kolikrát se hrála a kdo byl režisérem, se nedochovalo. Nacvičenou hru „Pod naší lípou“, která se měla hrát 29. března 1948, zakázala Okresní rada osvětová v Šumperku. Hru posoudila jako „málo hodnotnou a nevyhovující“. Přípis dala na vědomí velitelství SNB Bludově s příkazem provést kontrolu a v případě, že by spolek divadlo hrál, „budiž učiněno trestní oznámení“.

Po roce 1948

To už totiž i do bludovských dějin zasáhl komunistický Vítězný únor. Místní akční výbor Národní fronty (MAV NF) byl v Bludově ustaven 29. února 1948. Československá strana lidová, propojená s Orlem a Svatoplukem, v něm měla jednoho zástupce ze čtrnácti. Předsedou se stal Břetislav Březina, odborný učitel a předseda místní organizace KSČ. Jednoho člena měl v tomto orgánu Sokol (Josef Adámek – tesař). Za Svatopluka a Orla v něm nebyl nikdo. Předsednictvo okresního výboru KSČ dalo 5. března 1948 za úkol svým vesnickým organizacím rozkládat prostřednictvím MAV NF organizace jiných stran a spolků (hlavně náboženských). 17. března 1948 za dozoru SNB (tato „služba“ připadla tehdy na mého otce – do 1. 5. 1950 člena SNB) byl proveden soupis veškerého inventáře, tj. majetku spolků Svatopluk a Orel. Není bez zajímavosti, že bylo zabaveno i 23 kusů loutek a loutkové divadlo. Tyto s největší určitostí skončily Na nové, kde se po roce 1948 (možná už předtím) hrávalo loutkové divadlo, které vedl p. Augustin Kvapil. Veškeré zabavené jmění připadlo rozhodnutím Okresního národního výboru v Šumperku Místnímu národnímu výboru v Bludově. Jednalo se o dům čp. 353 s tělocvičným sálem, stálým jevištěm, hostinskými, spolkovými a obytnými místnostmi s různým nábytkem a tělocvičným nářadím (kupř. hrazdu, koně a dřevěný můstek si 7. 1. 1949 odváží Sokol Hrabišín). Zabavená knihovna Svatopluka byla začleněna do obecní knihovny – s obecní knihovnou se již v r. 1946 sloučila knihovna TJ Sokol. Zaknihování Národního domu na nového majitele povolil okresní soud 10. května 1951 - ve vložce č. 662 je přeneseno vlastnické právo domu čp. 353 na československý stát – MNV Bludov. K oficiálnímu rozpuštění spolku Svatopluk došlo rozhodnutím rady ONV Šumperk dne 7. února 1949 na základě § 1, odst. 2, příloha c) vládního nařízení č. 305/1948 Sb. ze dne 28. 12. 1948 ve smyslu §§ 25 a 27 zákona č. 134/1867 ř.z., opírající se o ustanovení § 1 zákona č. 213/1948 Sb. Tělovýchovná jednota Orel zanikla již při sjednocení tělesné výchovy v republice.

Snad poslední hasičsko-orelské představení Jakub Oberva - 1956? 1957.

Touha hrát divadlo byla zřejmě silnější než zákazy a nařízení. Proto – možný byl i jiný důvod – většina členů divadelního odboru obou rozpuštěných spolků vstoupila do Sboru dobrovolných hasičů v Bludově a divadla dále hráli zaštítěni tímto spolkem. Již 19. prosince 1948 se hraje hra „Slovo dělá muže“. 2. a 3. prosince 1950 „Na letním bytě“. Ve vzpomínkách účastníků se zachovaly názvy těchto divadelních her: „Pražské švadlenky“, „Ostrov milování“, „Paličova dcera“, „Sto dukátů za Juana“, „Podskaláci“, „Dámy a husaři“. Snad posledním hasičsko-orelským divadlem byla hra „Jakub Oberva“. Režíroval Karel Řeřicha, maskér Gustav Kvapil, nápověda Vojtěch Kvapil. Hudbu nacvičil Jan Konečný, zpívaly zpěvačky z kostela. Není bez zajímavosti, že oblíbená kapela ze šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století HOKO (Honza Konečný) vznikla v bludovském Národním domě.

Osudy Národního domu

Na závěr si všimněme ještě osudů budovy Národního domu čp. 353. 9. května 1949 dostává výpověď z bytu hostinský Jan Konečný, a to proto, že „hostinec je semeništěm působícím k rozbíjení jednoty v Bludově“. 5. října 1949 předává hostinec Janu a Marii Zajícovým z Hrabenova. 15. května 1949 dostává výpověď Karel Straka – domovník. Na základě odvolání jej však zde nechávají bydlet do doby, než dokončil stavbu rodinného domku pod kostelem. 11. října 1949 se do sálu stěhuje kino, které se do té doby provozovalo v Sokolovně. Od 1. ledna 1952 se uzavírá hostinec i Josefu a Marii Zajícovým. Do uvolněných bytů se nastěhovaly rodiny Josefa Březiny a J. Stona. J. Březina topil při filmových představeních v sále, kontroloval vstupenky atd. 10. 12. 1965 bylo rozhodnuto zrušit byty v Národním domě a místnosti předat školní družině. Do kdy se zde promítalo kino, jsem nezjistil. Údajně z důvodů vadné elektroinstalace byl jeho provoz ukončen ještě před rekonstrukcí, na kterou bylo vydáno stavební povolení 26. června 1978.

Třída Adolfa Kašpara v 60-tých letech 20. století.

S až neuvěřitelnou důsledností bylo při této rekonstrukci zlikvidováno vše, co by mohlo v budoucnu vyvolat sebemenší vzpomínku na spolky Svatopluk a Orel, případně na ty, kteří se o stavbu Národního domu zasloužili. Nad jevištěm byla zamalována bílá orlice, na stropě znaky zemí Koruny české, které dodávaly prostředí neopakovatelnou atmosféru. Plátěná opona, na které byl obraz Svatopluka byla vyříznuta a na ohni v zahradě spálena. Na oheň se přihodily i obrazy Hynka Merty a jeho ženy Kateřiny, které se našly na půdě. Hynek Merta byl ředitelem bludovské Občanské záložny, byl to štědrý donátor Svatopluka a kostela – tento nechal na svůj náklad v r. 1895 vymalovat. Kdo z vás si myslí, že jsem si tuto epizodu pro pobavení čtenářů vymyslel, tak se mýlí. Člověk, kterému byla tato práce nařízena a který ji vykonal, ještě žije – zavedu vás za ním. Když jsem se před časem ptal J.H. na důvod vandalské likvidace těchto památek, tak tvrdil, že to vše nařídil předseda MO KSČ, který již dnes nežije.

Za zamyšlení stojí, zda by nešlo objekt dnes Kulturního domu využívat k účelům, pro který byl našimi předky postaven. Výprodeje všeho možného i nemožného nemají zcela určitě nic společného „se šířením vzdělávání a pěstování společenského života“ (částečná citace z § 2 stanov Svatopluka). Ani zakladatel spolku P. František Remis by se asi nebránil pronajmout sál k občasným prodejům, ale jen proto, aby získal finance na podporu spolkové činnosti. Vše však souvisí se vším, a proto nelze v dohledné době čekat změnu zaběhnutých zvyklostí.

Prameny a literatura:

• Archiv spolku Svatopluk a Orel, SOA Šumperk.
• Balík, S. (2000): Miloval jsem okrasu domu Tvého. Bludovský monstrproces 1950-1952. CDK Brno.
• Březina, J. (1927): Paměti obce Bludova. Obec Bludov.
• Janíčková, P. (2002): Spolky a spolkový život v Bludově do r. 1918, diplomová práce, SOA Šumperk.
• Moravský Sever, SOA Šumperk.
• Vzpomínky paní Josefy Krejčí.

Článek z roku 2005
Stanislav Balík st.