Čtyři svědectví minulosti v obrazech
Lípa u pomníku padlých, kterou „ukroutila“ 9. listopadu 2004 vichřice, byla dle RNDr. Ireny Wagnerové z Památkového ústavu Olomouc, pracoviště Šumperk zasazena před 120 až 150 lety. Stanovit její věk spočítáním letokruhů nebylo možné, protože byla vyhnilá. Věk byl stanoven podle obvodu pařezu (385 cm).
Obraz od bludovského rodáka Josefa Václava Barneta
V obecní kronice na str. 56 je fotografie „doubku Hraničáku“ s tímto komentářem: „1933 - okresní silnice Postřelmov – Bludov byla v měsíci květnu betonována. Při této příležitosti byl vyzděn a zabetonován vyhnilý otvor hraničáku „doubku“. Na cementovou omítku napsali: „Zasazen r. 1792, opraven 10. 6. r. 1933“. V kronice dalších let se ovšem již nedočteme o tom, že tento „doubek“ v polovině šedesátých let spadl a byl nahrazen novým (ostatně ani ten z roku 1792 nebyl na onom místě první, předcházel mu několikasetletý dub, dávný hraniční strážce bludovských hranic). Při vysazování takových památných stromů bývalo zvykem, že při tom vždy nějaký mladík dostal „na pamětnou“. Tak se stalo jak v roce 1792, kdy dostal pohlavek („aby si to navždy pamatoval“) čeledín z blízkého mlýnu, tak asi před čtyřiceti lety, kdy dostal na pamětnou Miroslav Motyka, kterého si bludovští pamatují, jak spolu s bratrem stahovali s koňmi v lese dřevo.
Vlevo fotografie topolů u kapličky Nejsv. Trojice, vpravo fotografie „Hraničáku doubku“
„Na podzim 1934 byly poraženy nedaleko hlavní silnice u kapličky sv. Trojice dva vysoké a štíhlé topoly vlašské (či bílé). Podle ročních kruhů byly asi 140 roků staré. Sázel je kdysi Josef Bartoš, majitel tří hospodářských usedlostí v Bludově, a sice čp. 41, 85, 100.“
Fotografie domu čp. 270
Bývalý domek čp. 270 stával na místě dnešního pomníku Adolfa Kašpara. K fotografii v obecní kronice přísluší tento text: „Domek čp. 270 obdržela obec Bludov a dala jej ve smyslu usnesení organizace KSČ v r. 1948 při nakažlivé horečce bourací, která se tehdy šířila ze Šumperka, zbořit. Domek byl ještě v dobrém stavu, byl obyvatelný, ale byl prý nevhodně umístěn.“ Dodejme, že domek dostala obec z konfiskátu žerotínského velkostatku. O tom, že je zápis kronikáře Václava Blažka týkající se stavu domku pravdivý, svědčí i dopis zachovaný na OÚ Bludov, kterým 6. února 1948 žádá na MNV Bludov místní Hospodářská záložna o odkoupení tohoto domu. Jako důvod je uvedeno, že domek bude přebudován na úřadovnu záložny. Prostory, ve kterých do té doby záložna úřadovala, byly hlavně pro starší lidi nepohodlné, a to proto, že byly v prvním poschodí Národního (dnes Kulturního) domu. Na dopis již nikdo neodpověděl. Domek byl zbourán a Hospodářská záložna zestátněna a rozehnána.
Stanislav Balík st.
Pověst o vysazení „doubku hraničáku“
Bylo to na jaře r. 1792, když panští po starodávném způsobu určovali hranice na Markrabině pod dozorem pana vrchního Václava Fišera.
Starý pan otec Jan Einaigl z blízkého mlýna (Fojtova) poslal tehdy svého učně Léhara, který pocházel z Rovenska se vzkazem k mleči do Postřelmova, aby dotyčný rolník si přijel semlít svoje obilí. Když se učeň vracel z Postřelmova, spatřil, kterak lidé sázejí u cesty nedaleko jejich mlýna stromek. Zastavil se, aby pohleděl na práci vrchnostenských, vždyť mu nezáleželo na chvilce, kterou prozahálí, na jaře již nebývalo ve mlýnici pilno.
Pan vrchní pozoroval učně. Vzpomněl si kterak při podobných příležitostech se dávalo na pamětnou a žertem dal přítomnému učni políček. „Proč mě bijete?“, ptal se udivený hoch. Vrchní na to: „Abys pamatoval, kdy jsme sázeli doubek.“
Skutečně Léhar nikdy nezapomněl onu příhodu, která se prý udála 4. dubna r. 1792. Bývalý Einaiglův učeň vzpomínal na vrchního Fišera, kterak jej udeřil a říkával: „Jakou jsem dostal, takovou jsem měl.“ I jeho vnuk, který zemřel r. 1923 ve vysokém věku vypravoval o dědově příhodě.
