Paměti obce Bludova

omyl nepřišel najevo, ke kontrole nezbytných, zjistitelných letopočtů. Uvádí např. v rodokmenu Plichty a Habarty, které rod z Žerotína nemá, což ovšem nevylučuje ještě možnost vysoké urozenosti pánu z Žerotína od Vladimíra kijevského, ale činí urozenost tu nejistou.

Co se týče právních poměru našeho selského lidu, ustanovil roku 1229 král Přemysl Otakar I. pro celou Moravu, co patří před slubný soud (t.j. soud pro věci nepatrné) a co před soud krajský neboli cúdu. Před cúdu patřily tenkrát spory o hranice a statky, o dědictví a dluhy, o větší krádeže (krádež vola, včel apod.), o loupež a výboj (rušení míru), o hrdost (přepadáni), o nestojte (násilí ženám), o nedoperné (poranění), o hlavu (vraždu), o pych lesní, o míjení mýta atd. Žaloba (opověd, půhon) byla jen stížností, dokud komorník (pohonce), tj. zeman (šlechtic) nepohnal žalovaného pohonem, tj., dokud pohonce neposlal k obžalovanému posla s oznámením, že jest žalován.

Po smrti českého krále Přemysla Otakara II. (roku 1278) byly klášterní statky ve východních Čechách, jak praví letopisec zbraslavský, vydány na loupeže zlých sousedů. Jedním takovým zemským škůdcem vedle šesti jiných letopiscem jmenovaných byl Bohunek ze Šumberka (?). Na hradě Hoštejně u Zábřeha sídlil tou dobou (kolem r. 1287) rytíř Heřman, který vystlal svou čelech do okolí na lup. I byl proti němu poslán Záviš z Falkenštejna s několika prapory královského vojska. Záviš dobyl hradu Hoštejna, zničil jej, Heřmana uvězni] a jeho čeládku, pokud šarvátku přežila, dal pověsiti na lesní stromy okolní. Nato držel Záviš z Falkenštejna po nějakou dobu Hoštejn sám a usiloval prý tajně o to, aby si v severovýchodních Čechách a na severní Moravě mohl zříditi samostatný státeček; byl však pro pletichy proti králi Václavu II. zajat a r. 1290 u hradu Hluboké v Čechách popraven.

Pokud se týče řádění Tatarů na Morav v 1. polovici XIII. století, můžeme míti za prokázáno, že Tataři na severní Moravě až po Bludov nepostoupili, nýbrž že se spokojili zpustošením Uničova, Litovle a Jevíčka. Leč i když nejsevernější cíp Moravy byl ušetřen vpádu tatarských Mongolů, nebyl po smrti Přemysla II., kdy po nějaký čas