Paměti obce Bludova
potřebných k báňským podnikům. I připadli někteří snílkové na myšlenku, pátrati po zlatých a stříbrných pokladech, které v sobě chovají jesenické hory, pomocí čarovných prostředků. Brzy vykládalo se o čarodějstvích a neřestech s nimi spojených tolik, že se vrchnost losinská rozhodla ve věci zakročiti.
V Šumperku a v Losinách bylo v letech 1680-1696 upáleno 98 osob, ponejvíce starších žen. V Šumperku upálili 2. srpna 1683 dokonce starostu města Kašpara Sattlera a jeho svobodnou dceru Elišku. Nenašel jsem dokladu pro to, že by mezi upálenými byl býval také někdo z Bludova. Na skřipci doznaly některé oběti z údolí Děsné, patrně aby zmírnily svá muka, že n. př. pří nočním reji čarodějnic na Petříně u Petrovic byli přítomni dva vynikající kněží, šumperský děkan Kryštof Alois Lautner a rýmařovský farář Jan Frant. Pabst. Pověstný vyšetřující soudce (inkvisitor) Boblig z Edelstadtu, povolaný hraběnkou Angelinou Gallovou, roz. Žerotínovou, na panství losinské, oznámil věc ihned olomoucké konsistoři, která dala neuvěřitelné svolení k stíhání osvíceného kněze Lautnera, šumperského to rodáka a milovníka společenského života, jenž byl po pětiletém žalařování na Mírově a mučení 18. září 1685 v Mohelnici na hranici za živa upálen. Křtil prý ve jménu ďábla a sezdal dceru starosty Sattlera s opravdovým ďáblem a dovolil své hospodyni Zuzaně Voglickové (upálené r. 1687) nositi o poutích posvěcenou hostil ve střevících. Farář Pabst unikl podobnému osudu útěkem z Rýmařova 6. ledna 1686. Svátosti (křty), které Lautner udělil, byly prohlášeny neplatnými a udíleny znova. Po zatčeni Lautnerově přešlo děkanství šumperské, k němuž patřil i Bludov, na Rýmařov, kde bylo až do r. 1696.
Líčení s čarodějnicemi a s čaroději konala se na zámku losinském; tam byly po odsudcích vykonávány také popravy. Hrdelnímu soudu předsedal prohnaný Boblig, přísedícími soudu byli vrchnostenský hejtman, důchodní, purkrabí, správce huti a polesný. Kat, který mnoho svých vrstevníků a krajanů sprovodil se světa jak mečeni a ohněm tak oprátkou, jmenoval se Jakub Háj; žertem říkali mu obyčejné „mistr Jokl“. Účty ze jeho „práce“ se dosud zachovaly.
