P. František Alois Ermis

Závěrečné vzpomenutí je věnováno osobnosti, která mnohé ze vzpomínaných spolků buď sama založila, nebo se na vzniku spolku jako „šedá eminence“ spolupodílela. Na svou činnost zanechal tento muž ještě více písemných dokladů než jeho ideový protivník Rudolf Kordas, a to přesto, že jeho život byl o celých 34 roků kratší.

P. František Alois Ermis, bludovský kněz v letech 1876-1912

Následující text se pokusím sestavit ze zápisů, které po sobě zanechal – možná se některým čtenářům budou některé slovní obraty zdát archaické, přiblíží nám však konec devatenáctého století – dobu, ve které vzpomínaná osoba žila. Vzpomeňme na člověka, o kterém jsem v XVIII. pokračování napsal, že byl, dle mého soudu, nejvýraznější a nejvýznamnější osobností, která se v Bludově angažovala (převážně úspěšně) do věcí národnostních, náboženských, majetkových a spolkových – tedy do věcí veřejných, do dění, které ovlivnilo nejen místní politiku, ale několikrát i politiku celostátní v tehdejší rakousko-uherské monarchii. Vzpomeňme na životní osudy bludovského faráře – konsistorního rady P. Františka Aloise Ermise.

Příchod do Bludova

František Alois Ermis se narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm dne 4. září 1849 (na svátek bludovské patronky sv. Rozálie, jejímž ctitelem později byl), jeho otec byl tkadlec. Vystudoval gymnázium v Kroměříži a poté se připravoval na kněžskou dráhu v olomouckém semináři. Na kněze byl vysvěcen v Olomouci 5. července 1876 „Nastoupiv na konci srpna 1876 jako ‚kooperátor personális‘ vykázané sobě místo v duchovní správě v Bludově, přišel jsem do obce, v níž byly málo utěšené poměry. O všem, co mi mohlo býti vodítkem, důkladně a nestranně zpravil mne starší kooperátor P. František Janiš, můj dávný přítel a krajan. Dozvuky nepěkných štvanic proti dvěma předchůdcům kooperátorům ozývaly se ještě jako výstražnou mluvou: ‚Dej pozor, může se ti to též přihoditi!‘ (vzpomenuté se netýká Fr. Ermise, proto neuvádím podrobnosti, možná někdy příště napíši samostatný článek) – vždyť hned doma, ve svém rodišti, postrašil mne náš tehdejší kaplan P. Jan Sedláček, rodák Moravičanský, když jsem mu ukázal Intimaci, že jsem určen do Bludova, slovy: ‚Pro Boha, tam, kde kněze vyhánějí!?‘ Slova tato mne zarazila, a to, co jsem zde slyšel z úst P. Fr. Janiše, vrhla jakýsi stín nedůvěry oproti mým farníkům. Právě ti, kteří všech štvanic se účastnili, lísali se k člověku, jako by tím ukázati chtěli, že nejsou tak zlí, zač je snad považuji.

Maje na paměti, že jsem zde pro duchovní správu, málo jsem si všímal věcí v obci, svým přirozeným postupem vždy v horší se vyvinujících, do nichž mně ničeho nebylo a pro něž jsem neměl ani smyslu, ani dostatečné znalosti. Úřadování v obci dělo se výhradně německy. V tomto jazyku vedly se i matriky (do konce r. 1876) a s úřady dopisováno také jen německy. Kdo pochytil několik slov německých, rád se jimi v rozmluvě blýskal. Zámek byl celý německý: panstvo i úřednictvo, z nichž mnozí, ač po léta a léta mezi českým lidem žili, ani té práce si nevzali, by řeči lidu se naučili. Byl jsem zrovna překvapen, uslyšev hned třetího dne po svém příchodu, že jistá část občanů zdejších s vládou jistého Jana Bendy, tehdá již po šestém lustru (volbě) obecního starosty (volební období bylo tehdy tříleté), nespokojených, zažalovala ho u soudu pro různé nesprávnosti v účtech obecních. S mužem tímto seznámil mne pan farář (P. Josef Němec) jenž mne k němu dovedl. Později stýkal jsem se s ním jen příležitostně. Ale brzy bylo mi seznati, že muž tento nejen v obci, ale i na faře chce míti rozhodné slovo, což se mne nemile dotklo.

Třída Adolfa Kašpara v Bludově za první republiky.

Benda Jan, v Bludově vůbec „pantátou“ zvaný, pocházel z České Rudy (dnes Ruda nad Moravou). Studoval prý gymnázium a vstoupil později jako myslivecký příručí do služeb hrabat z Žerotína v Bludově. Vzdav se této služby, přiženil se na statek Jánětů čp. 110 v Bludově. Stal se potom obecním písařem, až konečně zvolen byl i starostou obce. Chválí se u něho rozhodnost a znalost zákonů. Ta poslední věc byla snad hlavní příčinou, že byl po 18 let nepřetržitě obecním starostou. Zavedením nových školských zákonů byl na návrh hejtmanův přísedícím c. k. okresní školní rady, předsedou okresního silničního výboru a členem pozemkové odhadní komise. Pro tyto úřady zanedbával záležitosti obecní tak, že za něho do správy, zvláště do účtů obecních, hrozný se vloudil nepořádek. Nespokojenost občanů s pánovitostí jeho rostla vůčihledně. Chtělť každého učiniti odvislým od kývnutí a vůle své. Stížnosti na jeho správu se množily. Zavedené soudní vyšetřování se protahovalo, až konečně akta předložena byla zemskému výboru. Za příčinou, aby vyšetřeny byly nepořádky v obecním hospodářství, vyslal zemský výbor zvláštního komisaře do Bludova. Tři celé týdny hmoždil se s Bludovským Augiášovým chlévem. Vyšly hrozné nepořádky najevo. Ve svém výnosu ze dne 15. listopadu 1879 č. 25834 odst. 28 praví zemský výbor následující: ‚Konečně uděluje se Janu Bendovi následkem toho, že z účtů za r. 1873 celé archy vyřízl a novými nahradil, že do účtů knih a denníků zcela vymyšlené číslice zanášel a vůbec, že nedbalostí svou do obecní správy bezpříkladný zmatek uvedl, … co nejpřísnější důtka.‘„

V předchozím textu jsem záměrně vynechal první konflikt mezi farou a obcí, kterého se F. Ermis účastnil, a to proto, že předchozí text velmi výstižně zaznamenal náladu bludovských občanů, do kterého vstoupil. Napravme to a pokračujme přepisem archaického textu z roku 1877.

První velký konflikt – lidové misie

„...Roku 1877 dne 3. června slavil papež Pius IX. své 50. leté jubileum osvěcení na biskupa. Dle nařízení nejd. velepastýře Bedřicha (olomouckého arcibiskupa) měly býti v druhou neděli po Svatém duchu v každé farnosti slavné služby Boží konány a odpoledne měla se po tři hodiny vystaviti Nejsvětější Svátost a průvodem zakončiti celá slavnost. Pobožnost tato připadla právě na neděli, kdy u kostelíčka bývá hlavní pouť. Proto měla býti odložena na neděli příští – totiž třetí po Sv. Duchu. Než hlava obce - zmíněný J. Benda chtěl prosaditi svou, aby pouť u kostelíčka se neodkládala. Oba kooperátoři (P. F. Jániš a P. F. Ermis), vzhledem na světový ráz nařízené slavnosti papežské, služby Boží u kostelíčka na tuto neděli konati rozhodně odepřeli, uvádějíce také, že jsou kooperátory ustanovenými u farního kostela, nikoli však u kostelíčka, kterýž obec neprávem si sobí (uznává), kněžstvo ze správy jeho vylučuje a ofěry (sbírky při konaných bohoslužbách) pro sebe vybírá. Benda dal se do vyhrožování, ale vše nic nepomohlo, kooperátoři nedali se komandovat.“

Jan Benda, starosta obce v letech 1860-1879

Dříve než začnu popisovat další dění v Bludově po roce 1879 dovolím si vysvětlit v dnešní době již téměř nepochopitelný platný zákon, podle kterého byl volen obecní výbor (dnes obecní zastupitelstvo). Volební právo do obecních orgánů bylo v období 1860-1918 nevšeobecné, nerovné, přímé a veřejné. Disponovali jím pouze státní příslušníci mužského pohlaví, kteří byli zletilí (24 let), svéprávní a platili přímou daň alespoň 1 zlatý ročně. Volební právo měli také všichni příslušníci tzv. honorace – duchovní křesťanských církví, rabíni židovských obcí, úředníci dvora, státu, země a veřejných fondů, důstojníci a vojenští zaměstnanci s důstojnickým titulem i bez něho, lékaři, představeni a vyšší učitelé obecních škol a ředitelé, profesoři a učitelé na středních a vyšších školách a učilištích. Aktivní volební právo měli rovněž všichni čestní občané. Výše placených daní rozhodovala o zařazení do volebních sborů. Voliči byli rozděleni do tří sborů. Sbory se tvořily tak, že se všechna předepsaná přímá daň v obci rozdělila na tři stejné díly. Voliči byli seřazeni podle výše placených daní. Taková nejmenší možná část poplatníků, kteří platili třetinu daně, volila třetinu členů výboru. Při tomto způsobu dělení byl v prvním sboru malý počet voličů (ti, kteří platili největší daně, čestní občané a členové honorací). Ti svými několika hlasy volili třetinu členů výboru. Mezi prvním a třetím sborem stál druhý sbor se středním počtem voličů pro volbu druhé třetiny výboru. Ve třetím sboru bylo nejvíce voličů, kteří platili nejmenší daně a volili mnoha hlasy také třetinu výboru. Po tomto vysvětlení vraťme se k dalším Ermisovým zápisům.

„...Za takové nálady v obci děly se obecní volby na podzim 1879. Kooperátor P. F. Ermis netajil se svými sympatiemi k opozici. Žádoucí pořádek v obci toho vyžadoval, aby do obecního výboru zvoleni byli noví, řádní mužové a né pouzí kývalové (na tento Ermisův výrok jsem si již mnohokrát vzpomněl, když jsem na zasedáních obecního zastupitelstva po roce 1990 sledoval hlasování současných zastupitelů). Prvním náběhem podařilo se opozici dobýti pět míst ve III. sboru. Toho se Benda nenadál. Druhý a první sbor si sice zachránil, ale pět protivníků z třetího sboru bylo ostatním velmi nepohodlno. Kontrola byla jednou tu, se kterou se muselo počítati. Celá zlost Bendova a jeho strany svezla se na kooperátora, že prý při volbách agitoval proti nim. Celou tíhu té zlosti měl pocítiti až do úpadku. Starostou nezvolen více Benda, nýbrž Josef Kotrlý, pravá jeho ruka. Jména změněna nikoli věc.“ Tato volba se však uskutečnila až na jaře 1881 více než rok po volbách – tak dlouho se řešily námitky vznesené Bendou a jeho příznivci k výsledku a průběhu voleb. Vliv na místní politiku si však zachoval a do ní zasahoval také prostřednictvím svého zetě Jana Jáněta z čp. 45, který se v r. 1890 stal starostou. Benda dokonce v r. 1900 ovlivňoval podobu stavby Národního domu spolku Svatopluk (dnes Kulturní dům).

„Roku 1879 zakládaly se nové pozemkové knihy v okrese šumberském (není to pravopisná chyba ale přepis Ermisova textu) okresu soudním. Sedláci chtěli si dáti připsati obecniny, zvláště les, který ode dávna byl jablkem sváru a dlouhých soudů mezi sedláky a chalupníky. I hřbitov měl býti připsán jen sedlákům. Proti tomu od farního úřadu učiněny u soudu námitky a docíleno r. 1881 toho, že ‚římskokatolický hřbitov‘ připsán vlastnictví celé obce. Totéž se stalo s obecninami a lesem.“

František Stejskal z Dolních Studének, prozatímní správce obce v letech 1883-1884

V dalším textu opustíme doslovné citace Ermisových zápisů – ne, že by nebyly zajímavé, ale proto že jsou příliš podrobné. Použijeme text Stanislava Balíka ml. ze studie „Politika vedená z bludovské fary - P. František Alois Ermis (1849-1912)“ ze sborníku „Osobnosti v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století“ z roku 2006.

O přetrvávající nepřízni vedení obce vůči katolické církvi svědčí spory z roku 1880. V Bludově se měly konat lidové misie. Taková akce (jakožto velké shromáždění lidu) vyžadovala povolení okresního hejtmanství, které však bylo víceméně formální záležitostí. Na Ermisovu urgenci, pročještě hejtmanství misie nepovolilo, odkázal hejtman na vyjádření obecního představenstva, ovšem Benda již čtrnáct dní před tím po hospodách rozhlašoval, že misie zakáže. Hejtman skutečně misie 1. dubna 1880 zakázal (podobně jako před tím v nedalekém Bratrušově). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že prý jsou v Bludově mezi dětmi nakažlivé nemoci, zejména mázdřivka (záškrt), že návalem lidí při misiích hrozí šíření nákazy a že by tudíž mohly povstat nepokoje. Zákaz misií byl katolíky chápán jako Bendova msta nedobrý výsledek obecních voleb. O mázdřivce informoval hejtmanství předseda místní školní rady obchodník Josef Umlauf (obchod měl v dnešním hostinci pana Nimrichtera pod kostelem). Těžko soudit, jak to s nakažlivými nemocemi bylo, jisté je, že vyučování ve škole bylo zastaveno až po rozhodnutí o zákazu misií, do té doby se učilo. Vyučování začalo až za několik týdnů. Toto mimo jiné způsobilo, že „děti školní ani k velikonoční zpovědi nemohly býti vedeny, ježto školní vyučování jako naschvál teprv v pondělí po sv. Trojici započato bylo. Dosť ještě, že hejtman nezakázal lidem choditi do kostela“. Zpráva o zákazu misií vzbudila rozhořčení proti Bendovi. Několik rozhněvaných občanů (převážně žen) 8. dubna 1880 „stropili Bendovi kočičinu“ – dnes je již prakticky neznámá metoda politického boje, lidé shromážděni před domem pokřikují, zpívají, rachotí na různé poklice, ničí majetek – nejčastěji vytloukají okna. Bendovi dokonce poničili ovocné stromy. Ermis byl označen za inspirátora, díky čemuž byl třikrát vyšetřován. Nicméně nakonec mu nebyla vina prokázána, odsouzeni byli dva lidé – jeden na dva, druhý na tři měsíce žaláře. Ermis byl dále souzen za to, že bránil v činnosti komisi, kterou poslalo místodržitelství vyšetřovat jeho stížnost ohledně neexistence epidemie. Soud probíhal v Šumperku a poté v Olomouci. Ermis byl shledán nevinným – tou dobou, kdy byla komise v Bludově, nemohl jí bránit, neboť byl v Brně! Soudy trvaly více než rok a půl. Nicméně na zákazu misií protesty nic nezměnily, konaly se až o více než rok později – ve žních, 16.-28. července 1881, ale farář mohl být spokojen, neboť „přes 2100 duší bylo u Stolu Páně“.

První léta farářská

Starostování Josefa Kotrlého skončilo neslavně. Na obec byla pro velké podvody v účetnictví (které se táhly ještě z dob Bendova starostování) uvalena jistá obdoba nucené správy, kdy byly odvolány obecní orgány a obec řídil na přelomu let 1883-1884 prozatímní správce sedlák František Stejskal z Dolních Studýnek. Nový obecní výbor byl zvolen na konci února 1884 z představitelů bývalé opozice. Starostou se stal Petr Minář z čp. 119. Nový starosta se snažil skoncovat s rozšířeným bludovským zlozvykem, kdy se nepříliš dbalo na vybírání nájemného za užívané obecní pozemky „Kdo chtěl, platil, kdo nechtěl, neplatil a pole dále užíval bez překážky. Takový starosta, který na řádné placení nájemného za obecní pozemky přísně nenastupoval, dělal si přátele z mamonu pro budoucí volby. Vědělttě, že nepořádní plátci budou jeho nejspolehlivější voliči.“ Je vcelku pochopitelné, že se proti tvrdému postupu zvedl odpor vzpomínající na staré dobré časy.

9. dubna 1884 byl pro vysoký věk a nemoc bludovského faráře Josefa Němce jmenován na jeho žádost Administrátorem in Spiritualibus (zástupce) F. Ermis, 30. října 1884 farář Němec po 56 letech prožitých jako duchovní v Bludově umírá. 25. února 1885 byl na návrh patronky kostela hraběnky Gabriely ze Žerotína na uvolněnou faru investován F. Ermis. Politika nového starosty se projevila v obecních volbách 1887. Minářova strana zcela propadla ve třetím sboru. Naopak v prvním a druhém sboru až na dva mandáty zvítězila. Do výboru byl zvolen i farář Ermis, kterému záleželo na tom, aby pořádek v obci konečně zaveden byl. Svou kandidaturu do místní politiky zdůvodňoval mimo jiné také tím, že chtěl dotáhnout do konce spor o kostelíček vedený s bludovskou obcí. Toto se mu ani z pozice člena obecního výboru nepodařilo. O tom, že P. Ermis necítil být po volbách obyčejným pěšákem, ale skutečně aktivně zasahoval do místní politiky, svědčí mimo jiné i to, že svolal 1. května 1887 názorově blízké členy nově zvoleného obecního výboru do místnosti Občanské záložny (v domě čp. 32 naproti kostelu) k poradě o volbě nového představenstva (dnes bychom řekli ke koaličnímu vyjednávání). „Ta shoda a přátelská domluva nelíbila se straně protivné (Bendově), která svou nelibost najevo dala tím, že najatým zlosynem dala hoditi velkým kamenem do záloženské místnosti. Kámen proraziv dvojité okno, poranil rolníka Pavla Březinu (z čp. 41). Petr Minář byl zvolen starostou, nicméně pouze do dalších voleb v roce 1890.“ Mýlí se ten čtenář, který očekává, že se situace v obci zklidnila a že bude následovat výčet úspěchů, které obecní výbor v čele se starostou Minářem a šedou eminencí Ermisem dosáhl. Vyčerpávající informace nám zanechal Fr. Ermis ve svých zápisech – vraťme se tedy alespoň částečně k doslovným citacím.

Pohled na Bludov z budovy Měšťanské školy v 50. letech minulého století.

„V noci ze 7. na 8. prosince 1888 pomazána brána u fary a stěna kolem tří oken záchodovým kalem. Obecný hlas jmenoval pachateli ženu starosty Petra Mináře Františku dále Filoménu Kulhajovou a děvečku u Mináře – nazývaje tyto tři ženy od té doby ‚malířkami‘. Bůh jim a všem protivníkům odpusť!“ Dne 25. července 1886 byl totiž do Bludova přidělen nový kooperátor. Od odchodu Dr. F. Jániše v r. 1878 byl na faře P. Ermis s P. J. Němcem a od jeho smrti sám. Novým kooperátorem se stal P. Cyril Leichman. Narodil se roku 1860 v Moravské Velké Senince, na kněze byl vysvěcen v roce 1884. Bludov byl již jeho čtvrtou farností do které nastoupil (Kunčina, Lubník, Medle, Bludov) během dvou let. Důvodem jeho putování z místa na místo bylo údajně to, že se prozatím nikde neshodl s farářem. To se mu nepodařilo ani v Bludově. Ermis jej líčí jako „umíněného, svéhlavého, nepoddajného příznivce změn a reforem“. Konflikty měl nejen s farářem, ale i místními učitelstvem. Kromě toho měl kaplan Leichman v Bludově čtyři záchvaty padoucnice. Poslední 24. března 1888 u hlavního oltáře – po svatém požehnání klesl náhle k zemi „…. Rozeštvané ženštiny tlačily se k oltáři. A nyní nastala vřava k nepopsání na místě svatém. Zfanatizované ženštiny běhaly kostelem jako lvice, proklínajíce faráře, který dozvěděv se, co se v kostele stalo, do chrámu pospíšil, aby potřebné zařídil. ... Ženštiny neviděly v tom, co se seběhlo, následek nemoci, nýbrž výsledek nezaslouženého prý týrání kaplana ze strany farářovy….“ Dav, který se shromáždil před farou, uklidnili (spíš rozehnali) rozvážní mužové. Cyril Leichman byl z Bludova přeložen do Olomouce. Z Bludova se mu však nechtělo. Deputace farníků vozily do Olomouce stížnosti na Ermise a žádosti, aby P. Leichman byl ponechán v Bludově a aby odešel Ermis. Jednu ze stížností na Ermise dokonce opatřil razítkem obce starosta P. Minář. P. Leichman oznámil, že z důvodu nemoci nemůže z Bludova odejít. Lékař MUDr. Wagra, kterého vyslala olomoucká konsistoř, aby vyšetřil nemocného, jej označil za simulanta. „Z Bludova odjel na Bílou sobotu 31. března 1888 po službách Božích v ověnčeném, z Postřelmova vypůjčeném voze, přioděn jsa klerikou, rochetou a červenou štolou. Za ním v žebřinových vozech jely ženštiny, ostatní za nimi, za vozy klusaly na konec dědiny, kdež jim dával požehnání. Baby na vozech jely s ním až do Zábřeha na stanici.“ Byl přeložen do Olomouce, později do Napajedel, 1894 se stal farářem v Dešné, 1898 farářem v Halenkovicích, zemřel jako konsistorní rada 8. 8. 1914 na Velehradě.

Do Bludova byl místo něj přidělen kaplan P. Rudolf Holub (nar. 1859 v Moravské Veselé, na kněze vysvěcen 1886), který byl od r. 1887 kaplanem v Paskově. V Bludově pobyl do r. 1901 kdy se stal farářem v Lidečku.

Celé tři roky, po které byl P. Ermis členem obecního výboru, se neslo ve znamení velkých a častých sporů mezi farářem a starostou P. Minářem, především ohledně kostelíčka. Výsledku však bylo dosaženo daleko později. Pro pochopení Ermisovy touhy o uspořádání vztahu mezi farou a obcí týkajícího se kostelíčka musím připomenout skutečnosti mnohokráte již v Bludovanu publikované, doplním je však o údaje doposud nezveřejněné, které možná zaujmou i ty čtenáře, kteří již žádná nová zjištění v bludovské historii nečekají.

Počátek sporu o kostelíček

Roku 1784 nařízením císaře Josefa II. byla nařízena likvidace mnoha klášterů a poutních míst, mezi kterými nechyběl ani kostelíček Božího Těla v lese nad Bludovem. Poustevník střežící tento areál musel odejít, inventář (vybavení) kostelíčka bylo rozděleno do nových farností ustanovených převážně na katastrech zrušených klášterů. O neúspěšných dražbách, nastrčeném vydražiteli a chátrání objektu nezbořeného kostelíčka se zmiňovat nebudu. 18. srpna 1833 výměrem c.k. Moravského gubernia bylo vyhověno žádosti hraběte Františka Josefa z Žerotína, který na žádost svých poddaných prostřednictvím olomoucké konsistoře žádal Moravskou zemskou vládu o povolení obnovit bludovský kostelíček a užívat jej k církevním bohoslužebným účelům. Obnova však byla podmíněna mimo jiné doložením dokladu o majetnosti občanů, kteří chtějí tento úmysl uskutečnit, měl být vytvořen udržovací fond a také stavební plán a rozpočet stavby. Přesto, že většina žádaných dokladů chyběla - ještě v roce 1835 byly opětovně žádány důkazy, „že občané podepsaní na reversu takových jsou příznivých poměrů hmotných, aby převzatým povinnostem jak co do provedení stavby, tak co do opatření nutného vydržovacího fondu dostáti mohli“ započali na jaře 1835 Bludovští se stavbou, kterou ještě téhož roku v září dokončili. Stavba měla být uhrazena ze sbírek občanů nejen Bludova, ale i okolních vesnic. Olomoucká konsistoř však odmítala v kostelíčku povolit bohoslužby do doby, než bude vybaven a než bude utvořen udržovací fond. V té době však musel být uzavřen farní kostel sv. Jiří a to proto, že hrozilo zřícení dřevěného stropu. Strop visel na řetězu, který byl upevněn ke střešní konstrukci jedinou skobou (hákem). Proto výše zmíněný hrabě František Josef sám svým jménem požádal zemskou vládu o povolení používat po dobu opravy farního kostela k bohoslužbám kostelíček. Po získání povolení od zemské vlády vydala souhlas i olomoucká konsistoř a tak téměř dva roky po skončené opravě byl 20. května 1837 šumperským děkanem P. Janem Wachlerem slavnostně vysvěcen. Vybaven byl inventářem doneseným z farního kostela. Povolení užívat kostelíček platilo pouze po dobu opravy farního kostela. Později bylo duchovní vrchností dovoleno konat zde bohoslužbu jednou v roce, a sice v neděli po Božím Těle. Sbírky, které měly být jediným příjmem, na úhradu prováděné opravy nestačily. Dle účetní knihy z roku 1835 se v Bludově vybralo 360,44 zl., v okolních obcích 812,57 zl., za prodané dřevo se získalo 200,40 zl.; dohromady 1373,41 zl. Celkový náklad provedené opravy činil 3246,47 zl.; zůstal tedy dluh ve výši 1873,06 zl. Dle reversu z 5. května 1836 (ke kterému přinutila bludovské olomoucká konsistoř) „...zavázala se sice obec a 48 spolupodepsaných usedlíků, že na vlastní útraty, z vlastního jmění kostelíček vystavějí, v dobrém ho budou držeti stavu, že všechny opravy budoucí ze svého pořizovati budou. Ale brzy ukázalo se, že to byl pouze závazek na papíře, nalíčený, aby přísným úřadům vyšším zalepily se oči a povolení ku stavbě podloudně se vymohlo.“ Ručitelé však závazek nedodrželi a hleděli se z něj všemožně vykroutit.

Kostelíček v majetku obce

Se souhlasem a bez odporu faráře P. J. Němce převzala za dluh „rukojemství“ obec spolu s podmínkou, že dluh umoří ze sbírek a milodarů od poutníků zde vybraných. Zřejmě se domníval, že po uhrazení dluhu se vše vrátí do obvyklého stavu. Poslední splátka dluhu byla splacena r. 1856. Obec však peníze z pokladniček, ze sbírek a ofěr na pouti u kostelíčka vybraných odnášela do obecní pokladny i po splacení dluhu. Koncem roku 1866 – tedy po deseti letech - byla dle vzpomenuté pokladní knihy na účtu kostelíčka částka 1161, 27 zl. V tomto roce se měla pořídit nová šindelová střecha. Zakázku získal zednický mistr Petr Kašpar ze Šumperka, rodák z Bohutína; dohodnutá částka činila 1297 zl. Malé připomenutí nesouvisející s popisovaným sporem - při práci ze střechy spadl a zabil se tesař František Kvapil z Bohutína. Za odvedenou práci – střecha byla ještě v r. 1866 hotova - dostal vzpomenutý stavitel od tehdejšího starosty a současně i účetního Jana Bendy splátku jen 100 zl. Na zbylou částku 1197 zl. byl vystaven dlužní úpis s úrokovou sazbou 6 %. Doplatku se musel domáhat soudně - v roce 1879 (za třináct let!) činil soudem vymáhaný dluh 2086, 35 zl.

Ptáte se, kam zmizely peníze? Proč se za hotovou střechu nezaplatilo včas? Na otázky vám odpoví zápis F. Ermise: „Vykazované jmění v roce 1866 bylo od více členů tehdejšího obecního výboru na osobní úvěr rozebráno, z něhož dávali-nedávali ročně 5 %, nedavše částky vypůjčené na svém majetku zajistiti. Touto manipulací byl kostelíček během 14 let značně poškozen, protože ze svého dluhu Kašparovi platil 6 %, kdežto od svých dlužníků dostával jenom 5 % ze svých pohledávek. U dvou dlužníků se zapůjčené obnosy úplně ztratily. Takové hospodaření a ještě jiné křiklavé přehmaty obecních orgánů při vybírání milodárků z pokladniček přišedší najevo vzbudilo všeobecnou nevoli a mělo za následek, že milodárků nápadně ubývalo.“

Fara požádala okresní hejtmanství, aby správa kostelíčku byla úředně převedena z obce na faru. Obec na to reagovala tím, že si dala při zakládání pozemkových knih v roce 1879 zapsat kostelíček jako svůj výhradní majetek. Soud žádosti vyhověl a sice na základě toho, „že pozemek, na kterém stojí kostelíček, jakož i kolkolem se prostírající pastviny, směnila v r. 1856 s panstvím Bludovským, davše mu za ně zahradu přilehlou pod domem čp. 161 (dnes je to opuštěná spodní zahrada obecního zahradnictví). Okresní hejtmanství 17. prosince 1881 přípisem č. 8721 nařídilo obecnímu představenstvu, aby po předchozím náležitém složení účtů, správu peněžitých prostředků farnímu úřadu odevzdal. 23. ledna 1882 se obec proti tomuto rozhodnutí odvolala se zdůvodněním, že kostelíček jako právně nabytý majetek sobí (uznává), ale jeho užitky tj. milodárky od poutníků, však velkodušně svému určení ponechati slibuje.“ Nový starosta Josef Kotrlý vida, že „špatné hospodaření jeho předchůdce u obyvatelstva jitří krev a jemu samému může být osudným, připustil na jaře r. 1882 to, že se nebránil tomu, že mu byly odebrány klíče od pokladniček v kostelíčku“. Stalo se to tak, že na jaře 1882 požádal starosta Ermise, aby s ním zašel ke kostelíčku a společně s ním pokladničky otevřel. Chtěl se tak vyhnouti výtce, že peníze bez dohledu vybírá, „což když se stalo, zastrčil kooperátor Ermis klíče do kapsy a vybrané peníze kázal donésti na faru. Starosta nic nenamítal a tak od roku 1882 milodárky vybírány i účtovány byly od farního úřadu. Ale obec účty za všechna předešlá léta nesložila. Brzy vešlo ve známost, že obec sobě za kostelíčkem pohledávku 1058, 80 zl čítá. Tuto částku požadoval po farním úřadu 15. ledna 1884 František Stejskal - správce obce - co nejdříve zaplatit. Fara uvedenou částku zpochybnila, „ustanovený revizor zjistil, že v Bendových obecních účtech za roky od 1866 do 1879 stal se hrubý omyl. Tehdejší účetník Jan Benda, počínaje rokem 1867, odpočítává každoročně od příjmů 6 % úroků z pohledávky Petra Kašpara - 71,82 zl. až do r. 1879 včetně, ač mu tyto odpočítané úroky neodvedl. Roku 1879, kdy na soudní žalobu Petr Kašpar celou jeho pohledávku i s úroky obdržel, odpočítavají se poznovu úhrnně od příjmů každoročně již jednou odpočítané, ale neodvedené úroky, čímž jedny a ty samé úroky dvakrát splaceny býti se jeví. Zjištěný rozdíl v obnosu 813, 35 zl připadá na vrub Jana Bendy, kterýž si na něm obec vymoci má.“

Spor o kostelíček – Ermisův úspěch

V citovaném textu je také zapsáno, že bývalý starosta Benda nesložil více jak dvacet let žádné kostelecké účty, ani když k tomu byl úředně vyzván. Na naléhání farního úřadu byl nově zvolený obecní výbor (jehož členem byl i Ermis) ochoten s kostelíčkem udělat pořádek. „28. června 1884 byl sepsán protokol o předání kostelíčka obcí farnímu úřadu, jímž obec správu odevzdává a vydobytí pohledávek kostelíčka za jinými osobami farní úřad na sebe bere. Dohodnutí toto bylo v sezení obecního výboru dne 3. srpna 1884 schváleno.“ Obec začala udaný účetní omyl na Janu Bendovi vymáhat. Ten se začal bránit a zodpovědnost za účty svalovat na jiné. Vyšetřování se protahovalo. Z popudu Olomoucké konsistoře vstoupila do sporu zemská vláda a finanční prokuratura. C. k. okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 10. listopadu 1887 uložil přísežným znalcům účtů C. Chytilovi a V. Walterovi zemským účetním radům, aby účty prozkoumali účty. Bylo zjištěno, že kostelíček nedluží 1058, 80 zl. nýbrž 387,80 zl. Finanční prokuratura 20. května 1887 sdělila, že se problém kostelíčka dá vyřešit pouze formou nadace. Proto navrhla, aby obec Bludov dala kostelíčku připsat parcelu, na níž stojí, a pozemky kolem něj, a za zbylé peníze z vybíraných milodarů aby byly zakoupeny státní cenné papíry a byl zřízen vydržovací fond. Na tento návrh reagoval Ermis protinávrhem – vědom si toho, že pro bezúplatné převedení pozemků, které obec vlastní (ať je jakkoliv získala) obecní ani zemský výbor nikdy nesvolí. Navrhl, že farní úřad pozemky za 193 zl. od obce odkoupí. Částkou 193 zl. byla pohledávka (výsledek auditu), kterou kostelíček po odrážce svého dřívějšího dluhu u obce měl. Tento návrh byl přijat.

Ale již na další schůzi obecního výboru, kdy měl být schválen protokol předešlé schůze, začal starosta Petr Minář (starosta „dosazený“ Ermisem) zpochybňovat, „aby jedno jitro (0,5756 ha) obecních pozemků za babku 193 zl. zašantročeno bylo“. Ermis okamžitě souhlasil s podaným protinávrhem uhradit za pozemky 300 zl. Toto bylo jednohlasně odsouhlaseno a uloženo představenstvu přijaté usnesení provést a o schválení požádat zemský výbor. Ale starosta Minář nespěchal. Jelikož nechtěl, aby se z obecního majetku něco odstoupilo, usnesení obecního výboru přes opětovné urgence farního úřadu neprovedl. Usnesení o prodeji pozemků se mu na další schůzi výboru podařilo opětovně zrušit. Na program další schůze neuvedl, že se bude jednat o kostelíčku. „Když denní pořádek vyčerpán a mnozí výborové, domnívaje se, že již je po sezení, odešli, znamenaje Petr Minář, že přišla pro jeho záměr příhodná chvíle, vytasil se s návrhem, aby dřívější usnesení výboru, jimž se planiny kostelíčku za 300 zl. odstupují, bylo opět zrušeno. Stalo se mu po vůli.“

Kostelíček Božího Těla na dobové pohlednici.

F. Ermis pochopil, že „nesamostatných členů výboru“ je více než „členů mu oddaných“. Na příkaz konsistoře 22. října 1888 opětovně žádá F. Ermis členy obecního výboru: „aby moudrou ústupností zachovali všem drahou svatyni, že by odmítnutím této slušné žádosti, kterouž kostelíčku se pro vždy prospěje, dalekosáhlé mělo následky: zastavení služeb Božích.“ Starosta Petr Minář svolal sezení obecního výboru, který měl k farnímu sdělení zaujmout stanovisko na 7. listopadu 1888 na 7.00 hod ráno – tedy právě na dobu, ve které začínaly služby Boží ve farním kostele – dle Ermisových vzpomínek …. „Svolán byl výbor k sezení snad proto, aby farář jako člen výboru při něm účast míti nemohl.“Již den předtím obešel si Minář své věrné a dosáhl toho, že nepatrnou většinou žádost farního úřadu byla zamítnuta. Pokud to některému čtenáři připomíná dobu nedávnou, kdy se například při slučování JZD do větších celků (kterému se menší družstva bránila) odvezli odpůrci na výlet a po návratu se dozvěděli, že se jejich družstvo dobrovolně sloučilo s družstvem, které na tom třebas nebylo tak dobře jako družstvo jejich, tak se na tomto příkladu přesvědčil, že je to metoda nejen účinná a osvědčená, ale také stará.

Olomoucký arcibiskup zakázal 6. ledna 1889 konat u kostelíčka bohoslužby. V r. 1889 se proto opravdu kostelécká pouť nekonala - nepomohly starostovy písemné a ani telegrafická urgence. Nevyšlo tedy Minářovo chvástání – na zmíněné schůzi v sedm hodin ráno 7. listopadu předešlého roku na varování některých členů obecního výboru reagoval: „To bych se podíval, aby tam mše nebylo! Byla tam vždy a musí tam být zas. To já dokážu – i kdyby farář nechtěl, však já kněze přivedu!“Tuto velmi citelnou porážku však nemínil ponechat bez odpovědi. 21. září 1889 se na jeho návrh obecní výbor usnesl, aby mu farní úřad vrátil správu kostelíčka, přestože mu ji více jak dva roky předtím definitivně odevzdal. Poněvadž fara na tento příkaz vůbec nereagovala, podal starosta Minář žalobu u c. k. hejtmanství, aby úředně přimělo farní úřad k vydání peněz a jiných věcí do rukou obce. Před volbami v r. 1890 se Minář pokoušel o smír a chtěl, aby Ermis vystoupil opět v jeho prospěch, jako v obou volbách předešlých. Farář to však odmítl a ani sám znovu nekandidoval. Minář a jeho přívrženci ve volbách zcela propadli – v předtuše něčeho podobného se Minář ani k volbě nedostavil. Starostou byl zvolen sedlák Jan Jáně z č. p. 45 (zeť Jana Bendy), který starostoval dalších sedmnáct let. Místní kněží Ermis a Holub se po mnoha letech také voleb neúčastnili. „Chybyltě farář P. Fr. Ermis tím, že více než bylo potřebí, do voleb obecních se vkládal, za jiné se pálil, kteří se mu později nevděkem odměnili. Mělť ovšem na zřeteli, že povinností jeho jest podporovati muže a stranu, kteří se mu zavázali, že s kostelíčkem, o nějž faráři hlavně šlo, udělají po přání farního úřadu a že zavedou nutný pořádek v zchátralém hospodářství obecním – ale i ti nedodrželi slova.“

S nově zvoleným výborem došlo k dohodě - bohoslužby byly obnoveny, nekonaly se pouze v r. 1889 – 16. srpna 1890 odsouhlasil obecní výbor převod pozemků u kostelíčka včetně stavební parcely na farní úřad za cenu 600 zlatých. Vyhradil si však právo vybírání poplatků z míst od kramářů o poutích. Kupní smlouva byla podepsána 1. července 1893, za kupující stranu je podpis Fr. Ermise – faráře, za obec Jan Jáně - starosta, Karl Koterli - radní, Franz Entr – radní, Jan Juřina - výbor, Jan Motyka - výbor. Rozdíl téměř tří roků od odsouhlasení obecním výborem a podpisem kupní smlouvy je vysvětlen „putováním návrhu smlouvy“ po těchto úřadech, které ji také musely schválit: Zemský výbor, konsistoř, Zemská hypoteční banka - (věřitel obce), finanční prokuratura, zemské místodržitelství. Do veřejných listin byla smlouva zanesena dne 21. října 1893. „Tak skončen boj o vymanění kostelíčka z područí obce, který skoro 14 let trval, a mnoho trpkých chvil faráři připravil.“ Situace v obci se na několik let uklidnila, takže o dalších volbách v roce 1893 Ermis zaznamenal, že „tak klidných voleb nebylo již přes 20 let“.

Ermis a politika

Pokud bychom měli charakterizovat politické názory P. F. Ermise v jedné větě, mohli bychom napsat, že představoval konzervativně-katolický proud, ostře protisocialistický, že byl protiněmecký, protižidovský a že sympatizoval se slovanofilstvím své doby. Chceme-li charakteristiku upřesnit, musíme napsat, že dlouho nadšeně podporoval Národní stranu na Moravě (tzv. Staročechy), a to i přes porážku v říšských volbách v roce 1890. Vysoce hodnotil „osvědčeného vůdce národa Dr. F. L. Riegera“ a odsuzoval Mladočechy - „mladí advokáti, profesůrkové a soudcové chtěli vštípiti lidu ty zhoubné zásady, které na vysokém učení pražském z úst své modly: prof. Masaříka (Tomáše Garigua Masaryka) slýchávali a jimž byli prosyceni. „ Straně Katolicko-národní věnoval své sympatie a podporu od jejího vzniku (1897) po zbytek života.

P. Karel Dřímal, bludovský kněz, v letech 1900-1944

Skutečnost, že se v politice velmi dobře orientoval, je možno doložit událostí ze začátku roku 1894. Do bludovské Krčmy – hostince Jana Ploda (dnes je zde keramická dílna Dušana Váni) – svolali šumperští socialisté na 6. ledna 1894 veřejnou schůzi lidu, „…k níž za řečníky pozvali známé socialistické štváče až z Prostějova, aby bohovzdornému a podvratnému učení svému i zde mezi dělnictvem českým získali přívrženců. Schůze se jim po přání nezdařila. Svolavatelé této schůze nemile byli překvapeni a bránili se tomu vší mocí, leč nemohli zabrániti, že shromáždění za předsedu volilo – místního faráře“. Nejsou dostupné žádné zprávy o tom, že by v této funkci Ermis jakkoliv působil. Vždyť i Fr. Spurný uvádí, že až do doby první světové války nebyla v Bludově organizace sociálně demokratické strany ustavena. Byl to tedy pouze úspěšný pokus, jak zabránit její činnosti v obci. Toto mu později vyčítali jako schválnost či dokonce jako „políček socialistům“.

Když se Ermis po úspěšném skončení sporu o kostelíček stáhl z místní politiky, přenesl své aktivity do spolkové činnosti nejen v obci ale i okolí. Velmi významně se zasloužil o zřízení českého zábřežského gymnázia, byl iniciátorem vzniku nejméně čtyř katolických spolků působících v Bludově a okolí, ani jeho největší protivník mu nemůže upřít zásluhy o stavbu bludovské obecné a měšťanské školy. Nemůže být pochyb o tom, že od začátku devadesátých let 19. století se poměry v obci zklidnily, že Ermis žil s vedením obce v klidu a smíru. Svědčí o tom kupř. oslava jeho 25. výročí vysvěcení na kněze a jeho působení v obci, kterou mu uspořádal spolek Svatopluk za součinnosti obecního výboru 7. července 1901. Večer před slavností uspořádal mu Svatopluk zastaveníčko s lampionovým průvodem před farou, na faře mu celý obecní výbor předal stříbrný pohár, místodržitel moravský hrabě Karel Emanuel z Žerotína s manželkou Zdeňkou mu darovali stříbrný kříž.

Čtenáři Bludovanu byli již v mých předcházejících vzpomínkách na přelom devatenáctého a dvacátého století v naší obci podrobně informováni o většině rozmíšek, mrzutostí, soudních sporů a toho, co bylo jejich příčinou. Připomínání již popsaných událostí je proto nevhodné. Možná, že nejsem sám, koho napadlo, že se Ermis po celý svůj život vůči někomu vymezoval, že vždy měl „třídního nepřítele“, se kterým bojoval. Bylo tomu tak i v této relativně klidné době. Trvalými protivníky na posledních patnáct let svého života se mu stala skupina mladých pokrokářských učitelů (Valenta, Talpa, Kordas), kteří založili roku 1897 Jednotu Sokol. Sokolové se pro Ermise stali ztělesněním všeho nedobrého ve společnosti – tedy i v Bludově. I o tom jsem podrobně psal – zde jsem to pouze připomenul. P. F. A. Ermisovi zbývalo v roce oslav ještě (nebo už jen) jedenáct let života. Čekala ho ještě tři velká vítězství spor o umístění budovy školy (s hrabětem K. E. Žerotínem), spor o ředitele školy (kauza Konečný) a aféra „vytunelování“ chudinské nadace Ludvíka Vogela. Domnívám se, že většina čtenářů přivítá doposud nezveřejněné informace o Vogelově nadaci. Vzpomínky na stavbu školy a sporech o tom, kdo bude jejím ředitelem (v r. 1908) byly také již zveřejněny – jsou tedy k vyhledání v předcházejících číslech Bludovanu.

„Vytunelování“ Voglovy chudinské nadace

Dne 29. července 1889 zemřel v Šumperku bohatý, neženatý měšťan Ludvík Vogel. Celé své jmění ve výši 100 tisíc zlatých odkázal bludovské obci, aby z něj vytvořila tak zvaný „Ludvíka Vogla chudinský fond“. Správcem tohoto velkého fondu byli Voglovou závětí ustanoveni bludovský obecní úřad a faráři z Bludova a Šumperka. Pro tuto vzpomínku není důležité, kdo chudobinec stavěl a jak stavba probíhala, ani částka, za kterou byl chudobinec postaven. V prosinci 1901 byl slavnostně posvěcen a slavnostně odevzdán svému účelu.

V roce 1906 v souvislosti (a v předstihu – nechtěl být zaskočen) po mnoha letech vstoupil Ermis opět (naposled) do obecní politiky. Zdá se, že jediným důvodem byla připravovaná stavba školy. „Tyto volby byly letos z mnoha příčin důležitý. Stavbu školy je třeba vložiti do pevných a čistých rukou a konečně nadcházela chvíle obsazení místa nadučitele po odcházejícím Františku Wicencovi. Toho bylo možno docíliti, budou-li do výboru zvoleni muži konservativní. Z té příčiny kněžstvo (farář Ermis a kaplan Karel Dřímal – nahradivši v roce 1900 R. Holuba, který se stal farářem v Lidečku) do obecních voleb zasáhlo. Volby do obecního zastupitelstva, konané ve dnech 8. a 9. srpna 1906, vypadly úplně ve prospěch spojené strany konservativně-katolické. Ani poraženou stranou sokolskou podaný protest proti vykonaným, volbám na hotovém stavu věci ničeho nezměnil“. Podaný protest způsobil pouze to, že nový starosta a představenstvo obce (rada) byli zvoleni až po jeho vyřízení v roce 1907. Ještě před vyřízením protestu byl okresním hejtmanem přinucen z funkce starosty po sedmnácti letech odstoupit Jan Jáně, (starostoval od r. 1890).

Chudobinec v Bludově roku 1906.

Události, které následovaly, jsou tak závažné, že jejich sdělení ponechám bez sebemenšího komentáře a doslovně přepíši text vytvořený F. Ermisem: „Politický náčelník v okrese našem byl velmi s jeho úřadováním nespokojen, že přes časté upomínky úředních záležitostí nevyřizuje. Jan Jáně byl přinucen, aby se starostenství vzdal. Že jeho příznivci a četné příbuzenstvo (jeho ženou byla dcera bývalého starosty Jana Bendy a Jánětova dcera se nedlouho před tím provdala za učitele Rudolfa Kordase) toto nucené odstavení těžce nesli, je samozřejmo. Na jeho místo zvolen František Březina rolník z čp. 136, také člen c. k. okr. školní rady v Zábřeze. Odstouplý starosta musel nyní odevzdati obecní pokladnu a správu Voglovy chudinské nadace, proti čemuž dříve nápadně se vzpíral. Nové představenstvo z opatrnosti podrobilo dlouholeté hospodaření s obecním a chudinským jměním důkladné revizi a přišlo k přesvědčení, že jak v obecním, tak zvláště v chudinském hospodářství jeví se značné schodky. Věc oznámena vyšším úřadům. Aby zajištěno bylo aspoň to, co se zachrániti dá, přiměli starosta František Březina i František Pospíšil správce velkostatku, viníka Jana Jáně, aby k zajištění schodku v obecní i Voglově chudinské pokladně, který úřední revisí na jisto měl býti postaven, dal pro obec i pro chudinskou nadaci na své polovici statku č. 45 vtěliti do pozemkové knihy obnos 10 tisíc korun. Stalo se. Zemský výbor brzy poslal revizora, který brzy zjistil schodek přes 3000 korun v pokladně obecní. Místodržitelství však s revisí chudinské nadace Voglovy otálelo. Jenom na rozhodné zakročení J. Ex. p. hraběte Karla Žerotína správa místodržitelství dala se pohnouti, že konečně i pro nadaci Voglovu revident sem došel.

Pracoval více týdnů pilně a svědomitě. Tam schodek obnášel více něž 17 tisíc korun! Tu bylo na bíledni, proč bývalý starosta Jan Jáně, jinak člověk úslužný, otálel obě pokladny předati muži jinému, jak nový výbor tomu chtěl. Výsledkem revise, která vůči bývalému starostovi s velkou ještě shovívavostí se konala, byl Jan Jáně právem ohromen. Vinu všeho svaloval na obecního tajemníka Jana Neubauera, který před nedávnem zemřel. Jisto jest, že oba byli vinni. Odpovědnost i za možné přehmaty Neubaerovy ovšem musel nésti bývalý starosta Jan Jáně. Ohromný schodek v chudinské nadaci Voglově zarazil všechny; vždyť zde okradeni byli právě ti nejchudší. Výsledek úředně provedené revise nemile překvapil i místodržitelství a to tím více, ježto místodržitelství Jana Jáně nechala po dlouhá léta bez jakéhokoliv místního dohledu po vůli hospodařiti a účty jím podané brevi manu schvalovalo.

Kdo měl nyní ohromný schodek ve Voglově nadaci hraditi? Přivrženci Jana Jáně pravili, že celé kuratorium, sestávající se z faráře Bludovského, z faráře Šumperského a obec. starosty Jana Jáně. Oba faráři ohražovali se důrazně proti jakémukoliv přidržování k placení, odvolávajíce se na nepopiratelnou okolnost, že nepořádky v pokladně nadační prokázány jsou v době od r. 1889 do r. 1901, kdy Jan Jáně byl samojedinným, c. k. místodržitelstvím ustanoveným správcem veškerého jmění Voglovy nadace, a že za skutky jeho v době, kdy jim nebyl ještě přiřknut oprávněný vliv na hospodaření Jana Jáně, nejsou a nemohou být zodpovědni. Teprv r. 1901 zřízena byla nadační listina, v níž oběma farářům jakés takés právo dohledu na hospodářství nadace této, kteréž právo obecní výbor i Jan Jáně jen málo respektoval, protože bylo jim nepohodlno. Jen roční účty byly od r. 1901 obom farářům předkládány k podpisu. Tito na základě příloh potvrdili sice, že účty číselně jsou správny a dále ničeho. A v letech od 1900 do 1906 žádné trestné nepřístojnosti se nestaly. Dle právních předpisů měla finanční prokuratura na Janu Jáně zaplacení zjištěného schodku soudně vymáhati. Ale jakoby cítili spoluvinu na hrozném hospodářství, vymkli se povinnosti své tak, že mor. místodržitelství obci nařídilo, aby sama Jana Jáně žalovala. Jaká to chytristika! „Já jsem spoluvinen, ale ty se za mne pal!!“ Obec ovšem žalovala Jana Jáně. Ten zatím svou polovici statku již dosti zadluženou odstoupil svému zeti Josefu Ženožičkovi.

František Březina, starosta obce, v letech 1907-1918

Žalovaný utekl se k známému pokrokářskému hubači a ‚spasiteli‘ severní Moravy Dr. Fischerovi (čtenář jej zná ze vzpomínek na Národní jednotu pro Bludov a okolí) v Olomouci. Ten ho těšil, že oba faráři musejí mu pomoci klopit, aby se nebál. Obec i faráři jako oba žalovaní vzali si též zástupce advokáta Dr. Dezorta z Mohelnice. Nákladný proces začal, a sám Bůh ví, kdy skončí. I při nejpříznivějším pro obec a Voglově chudinské nadaci výsledku nedostane se oběma mnoho, protože jmění Jana Jáně nestačí. A ty útraty! Budiž tuto podotknuto, že c. k. okresní hejtman šumperský z nařízení místodržitelství o smírné narovnání se pokusil, žádaje na Janu Jáně a jeho zeti Ženožičkovi, aby za celý zjištěný schodek jenom vydobytný obnos 7000 korun dali; ale ti to odepřeli na popud Dr. Fischera, který krávu chtěl dojit. Co mu na tom, kdo útraty zaplatí, však on s prázdnou nevyjde. Záležitost tato vyrovnána později tak, že Ženožička vida nezbytí, uvolil se splatiti na schodek u obce i v pokladně chudinské obnos 7000 korun. Zemský výbor toto schválil, ale místodržitelství váhá.“

Tolik doslovný přepis o smutném, avšak málo známém skutku, který se v Bludově před sto lety opravdu stal. Představu o tom, co bylo možno za 100 000 zlatých odkázaných Ludvíkem Voglem bludovské chudině pořídit, a tedy i o velikosti zpronevřeného obnosu (17 000 korun = 8 500 zl.) si můžete učinit z následujících údajů. Jsou to ceny nemovitostí, které se prodávaly v Bludově a okolí v čase, kdy probíhalo vyšetřování a soud týkající se tohoto sporu. Jsou to údaje převzaté z kupních smluv uložených jednak na Katastrálním úřadě a jednak v Okresním archivu Šumperk. Krávu bylo možno koupit za 100 zl., statek čp. 95 v Bludově včetně polností, lesa, dobytka a veškerého nářadí byl 4. ledna 1897 prodán za 7000 zl.; chalupa čp. 23 v Chromči byla 3. února 1897 prodána za 357 zl.; chalupa v Bludově čp. 299 byla 15. února 1897 prodána za 320 zl.

Závěr života

Teprve posledních pět let svého života prožil F. Ermis ve shodě s místní radnicí, když se předtím přičinil o Březinovu volbu. Poslední volby, které proběhly za Ermisova života, potvrdily v roce 1910 směr vytyčený po volbách předešlých. František Březina - první z pouhých dvou katolicko-lidoveckých bludovských starostů v celých moderních obce – starostoval do roku 1918. Druhým vzpomenutým starostou za lidovce se v roce 1937 na dva roky stal Petr Zatloukal - Březinův zeť a dědic jeho statku.

Petr Zatloukal, starosta obce, v letech 1937-1939

V pátek 3. května 1912 asi v 10 hod dopoledne P. F. Ermis zemřel sedě v lenošce s novinami v rukou na následky srdečního infarktu – před tím několik let trpěl astmou a revmatismem. O jeho oblibě mezi lidmi svědčí mimo jiné i účast na jeho pohřbu, který se konal v pondělí 6. května. Jenom kněží se pohřbu účastnilo 89, v okolí kostela organizoval davy lidí hrnoucí se dovnitř četnický strážmistr. Pohřební obřad vedl a smuteční řeč promluvil spolužák zemřelého z kněžského semináře A. C. Stojan, v té době probošt kroměřížský, pozdější olomoucký arcibiskup. Pohřbu se účastnily všechny bludovské spolky a bohutínští hasiči. Chyběli pouze Sokolové. Nástupcem zemřelého se stal Karel Dřímal, který byl 1. července 1912 jmenován bludovským farářem.

Ermisovy zásluhy

Na závěr této vzpomínky připomeňme „akce“ důležité pro Bludov a okolí, na nichž se P. F. A. Ermis podílel jako autor či „šedá eminence“ za 36 roků, které v Bludově prožil:

• 1881 zakládá spolek Svatopluk, ve kterém se sdružuje ke spolkovému životu téměř celá obec. Po hasičích to byl druhý bludovský spolek.
• 28. ledna 1886 zakládá místní peněžní spolek Občanskou záložnu, z jejího výtěžku financuje většinu akcí pořádaných katolickými spolky, včetně stavby Národního domu a zvelebování farního kostela. Tento peněžní ústav byl mimo jiné věřitelem stavby zábřežského gymnázia a také bludovské školy.
• Je iniciátorem vzniku Sdružení katolických zemědělců a Spolku svaté Ludmily – o těchto spolcích je zaznamenáno pouze to, že vznikly. O jejich činnosti se však žádné písemnosti nezachovaly.
• 28. července 1895 se stává předsedou místní pobočky Ústřední matice školské pro Bludov a okolí, výsledkem je, že v září 1896 začíná vyučování v prvním ročníku nižšího gymnázia v tehdy německém Zábřeze, v červenci 1901 již stojí nový školní areál, pro který získává navzdory všem státní souhlas, a tedy i státní podporu pro tuto školu. Do sporů vstupuje sám císař František Josef I. a zasahuje v Ermisův prospěch.
• Vítězí ve sporu o kostelíček Božího Těla v lese nad Bludovem s bludovskou radnicí.
• Roku 1897 úspěšně odolává snaze o rozbití spolku Svatopluk, mění jej na Katolický čtenářský spolek Svatopluk, ze kterého odchází skupina nesouhlasící s katolickým zaměřením.
• Na podzim 1900 je slavnostně otevřena budova Národního domu.
• V prosinci 1901 rovněž s velkou slávou zahajuje činnost chudobinec.
• V lednu 1900 zakládá Spolek svaté Rosálie a prostřednictvím tohoto spolku opravuje a udržuje kostelíček.
• 28. září 1908 je slavnostně zahájena výuka v nové budově Obecné a Měšťanské školy, když před tím prosadil, aby byla umístěna na vhodném místě. Současně „oslavuje vítězství“ o obsazení jejího ředitele. I tento spor se řešil až u ministerského předsedy ve Vídni. Má spoluúčast na otevření Mateřské školy v prostorách bývalé Obecné školy (dnešní radnice) – jen několik týdnů po zahájení školního roku 1908.
• Vítězí ve sporu o „rozchvácení“ majetku chudinské nadace Ludvíka Vogla. Výsledkem soudního sporu je alespoň částečná náhrada vzniklé škody.

Bludovská Obecná a Měšťanská škola zůstala až do r. 1970 ve stavu, v jakém byla v roce 1908 postavena. S úpravami a jejím rozšířením se začalo až po nástupu nového ředitele Jaroslava Mikuláše. V letech 1970-1975 se uskutečnila generální oprava budovy bývalé měšťanky. Teprve tehdy byly např. nahrazeny suché záchody v té době již běžnými záchody splachovacími.

Školní areál byl dokončen dostavbou školního sportovního areálu v roce 2006. Je to jen shoda náhod, ale zajímavá - o stavbu budovy měšťanky se zasloužil starosta František Březina, o dokončení areálu se zasloužil jeho pravnuk, současný starosta Ing. Pavel Ston. Nemíním tím opomenout práci jeho předchůdce, včetně dvou pracovitých předsedů MNV, kteří se zvelebování školy nevyhýbali. Během těchto uplynulých let se měnila koncepce školy, vyučovací osnovy a vše s tím související.

Došlo ale také k tomu, že škola má již třetí název. Po vzniku ČSR v r. 1918 bylo původní pojmenování „Školy Františka Josefa I.“ změněno na „Školy T. G. Masaryka“. Tento název byl zrušen okupací Bludova Německem v r. 1938. Současný název „Základní škola Karla staršího ze Žerotína Bludov“ určilo bludovské obecní zastupitelstvo 18.12.1995. Na toho, kdo se o vznik školy nejvíc zasloužil, nevzpomněl žádný z tehdejších zastupitelů. Jen jediný zastupitel nesouhlasil a podal protinávrh. Navrhoval, aby se škola pojmenovala po jednom z Ermisových bludovských ideologických protivníků. Neuspěl, a to přesto, že Karel starší ze Žerotína – významný státník doby předbělohorské, současník císaře Rudolfa II. – neměl s naší obcí nic společného, bludovské panství mu nepatřilo, možná ani v Bludově nikdy nebyl. Je zde však od 8.11.1842 pohřben - tehdy byly do hrobky pod kostelem převezeny kosti jeho a jeho blízkých nalezené v Brandýse nad Orlicí.

Čestný občan obce Bludov P. F. Ermis se bezesporu zasloužil o posílení (u mnohých možná teprve probuzení) národního povědomí a kulturní povznesení. Spolková činnost, kterou vyvolal, trvala ještě několik dalších desetiletí po jeho smrti. Jedna akce stíhala druhou, proti každému orelskému (katolickému) divadlu muselo být divadlo sokolské a proti sokolské zábavě či plesu zábava či ples orelský. Toto přetrvalo až do roku 1948, kdy bylo toto pro občany přínosné soupeření násilně ukončeno. Každopádně byl P. F. Ermis ve své době zřejmě největší postavou politického katolicismu v Bludově i širokém okolí.

Prameny a literatura:

• Archiv St. Balíka
• Balík, S. (2006): Politika vedená z bludovské fary - P. František Alois Ermis, in Hanuš, J., Marek, P. (eds.): Osobnosti v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno: CDK, s. 104-121.
• Pamětní kniha kostela a fary v Bludově sv. I a II.

Článek ze října roku 2007
Stanislav Balík st.