Rudolf Kordas
Fotografie Rudolfa Kordase z roku 1897.
Narodil se 1. března 1873 v Dubicku do učitelské rodiny – otec byl ředitelem (v tehdejší terminologii nadučitelem) místní školy. Jeho dědeček, otec a později i Rudolf učili školní děti dohromady 109 let. Měl pět sourozenců. Od dětství jej otec učil hře na hudební nástroje. Postupně jej naučil hrát na housle, klavír, varhany, violoncello, basu, flétnu a kytaru. V roce 1884 nastupuje na reálku v Prostějově, studia ukončil maturitou r. 1892 na učitelském ústavu v Příboře.
Rudolf Kordas se starostou své rodné obce Dubické panem Jílkem u něj na dvorku.Vystupovali spolu v merendě Sylvestra r. 1890 v Dubicku ve vzdělávacím spolku Tábor.Fotografie ze dne 3. srpna 1937.
V posledním roce studia - 11. prosince 1891 – mu umírá na infarkt otec, o dvanáct dní později na tuberkulózu umírá starší bratr. Matka pak zármutkem pozbyla soudnosti a pomátla se. Dožila u dcery, která byla provdána za ředitele školy v Rovensku. Rudolf zůstal zcela bez prostředků, a aby mohl dostudovat, získal 25 zlatých stipendia, za což se musel zavázat, že bude po maturitě 10 roků působit v říši Rakouskouherské.
Učitelem
Od školdozorce okresu Šumperk a Zábřeh Františka Wicence (ředitele bludovské školy) byl pro svou hudební všestrannost ustanoven učitelem v Bludově s měsíčním platem 25 zlatých. Musel však jít půl roku zastupovat do Hrabenova. Zde se naučil jezdit na kole, které zdědil po zemřelém bratru. Byl to jeden z prvních bicyklů. Přední kolo mělo průměr 150 cm, zadní 30 cm. Šlapací pedály byly na předním kole. V den svých dvacátých narozenin r. 1893 nastoupil na školu do Bludova. Ubytoval se ve světničce obecního domu (v devadesátých letech dvacátého století zde byla kavárna Rosso) v prvním poschodí nad chodbou. V obecním době byla též obecní kancelář, jedna třída (druhá) bludovské školy. Dole bydlel přestárlý bývalý starosta obce (Josef Kotrlý), který z velkého majetku nehospodárností svého syna zchudl a dožíval z podpory dobrých lidí. V budově byl také obecní žalář a skladiště hasičského nářadí. Zde Rudolf Kordas bydlel dva roky.
Rudolf Kordas řídí hudbu na dožínkové slavnosti dne 17. září 1947.
Od vojenského odvodu v r. 1894 měl prázdniny let 1895 a 1896 pokaženy vojenským výcvikem, vždy dva měsíce. Učitelé tehdy neměli právo jednoroční služby k získání důstojnické hodnosti. Po vykonání této čtyřměsíční služby vlasti chodili v dalších letech na čtrnáctidenní cvičení, kterého se zúčastňovali s vojáky, kteří vykonávali tříletou základní vojenskou službu. Při cvičení zvaném feldmessing schüssen byl Kordasovi ustřelen kousek skráně. Píše, že jen centimetr chyběl, aby byl zasažen mozek.
Založení Sokola v Bludově
Jeho zemřelý bratr Alois byl členem Sokola ve Vídni a kromě kola po něm Rudolf zdědil i knihy. Zaujal jej obsah knih psaných zakladatelem Sokolstva Miroslavem Tyršem. Bludovu nejbližší byla sokolská jednota v Zábřeze, do které v roce 1895 vstoupil. K členství v Sokole přemluvil i svého spolužáka z reálky v Prostějově a v té době kolegu – učitele bludovské školy Vladimíra Valentu. Na cvičení do Zábřeha chodili dvakrát týdně pěšky.
Rudolf Kordas účasten honu ve 20. letech 19. století.
Po dvouleté zkušenosti a poznatcích o vedení takové jednoty založil Sokol i v Bludově. Ve vzpomenutém životopise Kordas píše, že Sokol založil proto, aby mohl vychovávat lid pevného charakteru, pokrokového smýšlení, bratrství, národního cítění a ostatních vlastností vložených Tyršem a Fügnerem do sokolského programu. Byl přesvědčen, že prostřednictvím členů Sokola bude moci české obyvatelstvo snáze čelit národnostní rozpínavosti Němců, kteří v té době činili nátlak na bludovské dělníky pracující v šumperských továrnách kupř. i tím, že nutili své české zaměstnance, aby posílali své děti do německých škol, které i v ryze českých vesnicích zakládali pomocí školského spolku zvaného Schulverein. I v Bludově měli od jednoho do Bludova přiženěného Poláka pronajatou chaloupku, ve které chtěli německou školu otevřít. Ze záměru sešlo mimo jiné i proto, že Rudolf Kordas zorganizoval bojkot šumperských obchodů bludovskými občany. Němečtí obchodníci pak odmítli finanční podporu Schulvereinu.
Rudolf Kordas účasten honu ve 30. letech 19. století. Zleva Krejčí František,Kordas Rudolf, Štanzel, Sedláček Otakar, Neubauer (podplukovník),Vepřek Jan (lesmistr), Langer Karel (přednosta stanice Chromeč).
Ihned po založení sokolské jednoty se začalo se cvičením. Cvičilo 12 mužů v sále hostince Na Nové dvakrát týdně – v úterý a ve čtvrtek. V neděli se chodilo na vycházky, kde se trénovaly skoky. To, že počáteční nadšení neochablo, byla zásluha Kordasova – 15 let vykonával funkci náčelníka bludovské jednoty. Na každé cvičení musel připravit, stejně jako pro školu, písemnou přípravu vedoucího cvičení – žáků, dorostenců, dospělých obého pohlaví, a to i po vzdělávací stránce. Teprve později se práce dělila i mezi ostatní členy, vyškolené vyššími sokolskými složkami.
Chromečský mlýn v roce 1948.
Kromě náčelnické funkce v bludovské jednotě byl 13 let okrskovým a župním náčelníkem (od roku 1912). Bludovská jednota stála jeho zásluhou u založení dalších 13ti jednot v širokém okolí – v Dolních Studénkách, Hrabenově, Českém Bohdíkově, Vyšehoří, Olšanech, Písařově, Jakubovicích, Horních Studénkách, Chromči, Sudkově a po první světové válce v Šumperku, Hanušovicích a Bohutíně. Tyto byly nejprve pobočkami jednoty bludovské a po pečlivé přípravě se osamostatnily.
Rudolf Kordas s rodinou při vyjížďce na loďce.
Krátce po IV. sjezdu sokolském v r. 1901 se utvořilo stavební družstvo s Kordasem v čele, které připravilo a zrealizovalo stavbu sokolovny. Stavba byla 12. června 1905 slavnostně otevřena.
Osobní život a podnikání
V roce 1898 se oženil s Marií Jánětovou, dcerou starosty Jana Jáně (starostou v letech 1890-1907) z čp. 46. Dnes již tento statek neexistuje – v šedesátých letech dvacátého století byl zbořen a na jeho místě je dnes část akciové společnosti Agrega. Na poli patřícím k tomuto statku si manželé Kordasovi postavili domek čp. 355. Po druhé světové válce v něm bydlel a ordinoval MUDr. Karel Boleslav.
Rodina Rudolfa Kordase roku 1928.
V manželství se postupně narodily čtyři děti – dvě dcery a dva synové, z nichž starší ve stáří jednoho roku zemřel. Starší dceři provdané Langerové, žijící v Olomouci, předal domek, mladší dceři provdané Blažkové předal mlýn na řece Moravě stojící na katastru Chromče, který zakoupil v r. 1913 a kde zřídil a provozoval vodní elektrárnu, ze které dodával elektrický proud do Chromče a na železniční zastávku Chromeč (dnes Bludov-lázně).
Rudolf Kordas s vnučkou v roce 1929.
V roce 1908 otevřel s litovelským stavitelem Otakarem Doušou poblíž vápencového lomu na bludovsko-bohutínské hranici vápenku. Firma nesla hrdý název „Společná výroba všech druhů cementu, sádry, cihel, vápna a šamotového zboží i sochařského kamene“. Avšak naděje do podnikání vkládané se nenaplnily. Vápenka do konce první světové války spíš jen živořila, a tak byla Doušou v r. 1918 navržena k likvidaci a v r. 1924 v ní byla výroba definitivně zastavena.
Rudolf Kordas s rodinou. Foceno na chromečském mlýně dne 15. září 1948.
Kordas vyvolal v roce 1910 v život další výrobu stavebnin, a to „Společnost pro výrobu vápenopískového zboží (cihel). Tohoto podnikání se účastnili i další bludovští občané – hostinský Jan Plod, obchodník František Krejčí a učitel Karel Talpa. Avšak ani tento pokus se nezdařil. Již před první světovou válkou Kordas ze společnosti vystoupil a během války byla výroba pro nedostatek odbytu zastavena.
Škola a veřejný život
Pracovní podmínky učitelů konce 19. a počátku 20. století v bludovské škole se zdají téměř nemožné. Rudolf Kordas vzpomínal, že nastoupil jako podučitel do čtyřtřídní školy, kterou navštěvovalo 400 žáků. Každá ze čtyř tříd byla přeplněna žáky – bylo jich údajně přes devadesát chlapců a děvčat vzrůstu většího než byl on. Třetí rok po nástupu v r. 1896 se podvolil zkoušce způsobilosti a byl ustaven definitivním učitelem tehdy již na pětitřídní škole v Bludově. Kromě učitelování se věnoval kostelní službě – za nadučitele Fr. Wicenece stiženého těžkým revmatismem hrál na varhany, nacvičoval zpěv v kostele a ve vzdělávacím spolku Svatopluk pro divadla. U hasičů dělal jednatele a cvičitele. Za záchranu 30 ks dobytka při požáru Žerotínova velkostatku v r. 1896 byl od hraběte Žerotína odměněn 5ti zlatými rakouské měny. Kordas vzpomínal, že trávil v kostele a ve škole v době adventní před Vánocemi čas od 5 hodin ráno s malou přestávkou do 4 hodin odpoledne.
Rudolf Kordas dne 22.9.1956 v Jeseníku na svatbě Dr. Karla Langeraa Evy Kroupové - učitleky v Lipové.
Po penzionování správce školy se stal v roce 1911 prozatímním správcem již šestitřídní školy. Jeden rok docházel z Bludova do Chromče učit na dvojtřídku, kde druhý učitel nebyl, a tak učil polodenně v obou třídách. Ne všemi bylo jeho pracovní vytížení oceňováno. Vzpomíná, že pro „sokolování“ byl mnohokrát udán a že místní farář František Ermis vynaložil velké úsilí, aby byl z Bludova přeložen. Byl dokonce jeden rok v disciplinárním řízení. Byl udán i zemské školní radě, že pro „sokolování“ nemá čas na školu. Inspektor Ouředníček, kterého zemská školní rada vyslala, se však údajně přesvědčil, že se udání nezakládají na pravdě. Inspektor pak prý prohlásil: „Jsem s Vámi ve školní práci spokojen, konejte ji dále tak svědomitě a mimo školu si v mezích zákonů pracujte, jak za dobré uznáte a jak Vašemu svědomí vyhovuje“.
Přání členů výboru dne 25.2.1968 při spojení oslav 70ti let založení TJ Sokolv Bludově a oslavy 95tiletých narozenin jejího zakladatele Rudolfa Korase. Zprava Jan Mikuláš (učitel měšťanky), Josef Snášel (dělník), blahopřející Břetislav Březina (ředitel měšťanky) a Jan Basler (předseda Sokola).
Pracovní vypětí – škola – Sokol – podnikání zřejmě způsobilo nemoc. Brněnský rentgenolog zjistil u Kordas čtyři žaludeční vředy. Proto byl dán r. 1925 předčasně na odpočinek s výslužným 92 % ze základu. Bylo mu 53 let. Před odstoupením Bludova Německu v r. 1938 se s manželkou odstěhoval k dceři do Olomouce. V lednu 1939 se jeho zeť v Olomouci dozvěděl, že v bludovském domě, který Kordas rodině své dcery postoupil, se usadila rodina se třinácti dětmi z blízkého chudobince, a že hrozí znečištění hmyzem, který prý byl v chudobinci domovem. Proto rodina vyslala Kordase do Bludova, aby na obci zjednal nápravu a domek pronajal slušným lidem. Byl však zatčen, v domě byla zřízena četnická stanice, krátkou dobu byl vězněn v šumperské Robotárně. Ve vězení si podlomil již tak chatrné zdraví – pozbyl na váze 20 kg, které již nikdy zpátky nepřibral. Po propuštění žil pod dozorem v Olomouci, kde v r. 1944 zemřela jeho manželka. Do Bludova se vrátil po osvobození v r. 1945 jako 72letý a znovu se zapojil do organizační práce v Sokole.
Setkání učitelů v důchodě u příležitosti 95ti let od narození Rudolfa Kordase dne 11.6.1968.
Osobně si jej vybavuji někdy v padesátých-šedesátých letech dvacátého století jako starého člověka, který, přestože byl starý, jezdil na kole. Na kolo „naskakoval“ zvláštním způsobem – zezadu. Při jízdě kolem něj povlávala černá pelerína – v té době již zcela neobvyklá.
Rudolf Kordas dne 23. 6. 1968 na oslavě 600-ti let od založení obce Chromeč.
Své politické postoje popisoval takto: „Má sokolská práce mi nedovolila se včleniti do některé politické strany. Když po prvé světové válce mne potřebovali v národním okresním výboře, tážíce se, v které politické straně jsem zapracován, odpověď zněla: ‚V žádné. Já jsem Sokol a to vám musí stačiti. Ne-li, nechám toto jiným.‘ Šlo to také. Setrval jsem do konce v tom výboře. Vždy jsem se snažil hájiti pravdu, kárati nepravosti, milovati náš lid.“ Neměl rád klerikalismus (lépe řečeno římskokatolickou církev). Nezastíral sympatie k socialismu, hlásanému od počátku 20. století stranou národně socialistickou. Jeho nejbližší spolupracovníci v Sokole se stali starosty obce Bludov právě za tuto stranu – Jan Plod (1919-1922), František Krejčí (1922-1927), Alois Svozil (1927-1931), Petr Plod (1931-1937 – ten jediný byl starostou za stranu agrární).
Pohřeb
Rudolf Kordas zemřel 4. února 1970 doživ se téměř 97mi let. Tak jako mnohokrát v životě měl smůlu i v době smrti. Kdyby byl zemřel o několik měsíců dříve, stal by se jeho pohřeb s největší určitostí demonstrací podpory demokratickým ideálům, kterým zasvětil svůj život a které převálcovaly tanky „bratrských“ armád v srpnu 1968. Bludovská veřejnost očekávala důstojné rozloučení, ještě důstojnější, než byly pohřby Bohumila Stona a Jana Baslara v r. 1969 – také činovníků Sokola. Byla však zklamána. Zcela se naplnilo úsloví: „Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění.“ Ani jeden z účastníků pohřbu nesměl být oblečen v sokolském kroji, nesměl být nesen sokolský prapor, jehož ideovým autorem Rudolf Kordas byl a který pro tělovýchovnou jednotu Sokol Bludov pořídil. Rakev nesli požárníci (dnes opět hasiči), jejichž členem na přelomu 19. a 20. století byl, kteří se střídali se Sokoly v civilním obleku.
Pohřeb Rudolfa Kordase v roce 1970.
I přes zmíněnou náklonnost k socialistickým ideám (kvůli podpoře socialistických myšlenek šel do spousty otevřených střetů – ať již vítězných či neúspěšných) mu tedy raně normalizační režim neumožnil rozloučení odpovídající zásluhám, které o sokolské hnutí v Bludově (a nejen v Bludově) měl. Ačkoli nebyl, především v první polovině dvacátého století, osobností, kterou by všichni milovali a bezvýhradně přijímali (možná právě naopak), dostalo se mu více jak čtvrtstoletí po smrti velké pocty – byla po něm pojmenována jedna z bludovských ulic. A to se nepodařilo žádnému z jeho ideových protivníků.
Stanislav Balík st.
