Spolek svaté Rosálie v Bludově

Epidemie cholery a počátek úcty ke sv. Rosálii

roce 1849 se začala v olomouckém kraji šířit infekční nemoc, v tomto regionu doposud neznámá. Onemocnění se projevovalo prudkým průjmem s velmi rychlým nástupem a ještě rychlejším koncem (smrtí postiženého). Tehdejší medicína na tuto nemoc – choleru – neznala účinný lék, který by mohl epidemii zastavit. Antibiotika, kterými se dnes tato nemoc v Asii léčí, byla objevena až v roce 1928 (kdy Fleming objevil penicilin). Krajský úřad v Olomouci přesto vydal tištěné poučení, jak se mají občané chovat, aby se před touto nemocí uchránili. V poučení se obyvatelstvu doporučuje hlavně dbát na čistotu. Obydlí se dle tehdejšího návodu nejlépe vyčistí, když se otevře okno a do něho se postaví pánev s plápolajícím jalovcovým dřevem, čímž se zkažený vzduch v místnosti napraví. Přestože tento recept vyvolá v dnešní době u mnoha občanů úsměv, tato terapie byla v polovině 19. století obvyklá a dle úsudku i mnohých současných lékařů účinná. Vzpomenutá vyhláška (nutno chápat jako poučení) nezapomíná ani na represe – „Kdo nemoc tají, bude pokutován pěti zlatými ve stříbře a nebo bude dán na osm dní‚ do těsné vazby“. 28. října 1849 zaplatila bludovská obec faráři Josefu Němcovi pět zlatých ve stříbře a místnímu kupci Umlaufovi (obchodoval v domě dnešního hostince u Jiřího Nimrichtera pod kostelem) 1 zlatý a 56 krejcarů za léky (přípravky) proti choleře. Všechna tato opatření měla velmi pozitivní účinek. Za rok 1849 zemřelo v Bludově pouze 39 lidí (obvykle umíralo za rok 50 lidí).

Pohled na Kostel sv. Jiří v Bludově.

Olomouckému hejtmanství se dařilo nebezpečnou infekční nemoc tlumit i v letech 1850 a 1851. V roce 1855 však cholera napadla Bludov v rozsahu, který je dnes označován jako epidemie. Protože cholera vypukla v celém olomouckém kraji, byl jmenován (přikázán) jako okresní lékař MUDr. Arnošt ze Schinnernů, který měl být ostatním lékařům rádcem. V obci Bludov však žádný lékař ordinaci neměl. Proto obec Bludov vydala v roce 1855 na mýtném (poplatek, který se platil u šumperského hřbitova za povoz, který jel do Šumperka) při dovážení doktora 5 zlatých a 48 krejcarů. Částka to byla ohromná – pro představu: z jednoho kusu tažného dobytka se platil pouhý jeden krejcar mýtného. Zlatka měla šedesát krejcarů. Lze tedy vypočítat, že byl zaplacen za 348 cest, pokud byl v bryčce, která vezla lékaře, zapřažen jeden kůň. Toto mýto bylo placeno za povoz šumperského lékaře Dr. Kurze, který se staral o nemocné nejen v Bludově, ale v ještě šesti okolních vesnicích. V Bludově začala cholera 5. srpna 1855, trvala 56 dní a poslední člověk na ni v Bludově zemřel 30. září 1855. Za necelé dva měsíce zemřelo v Bludově na choleru 108 lidí. Celkem za tento rok zemřelo 187 osob. Pro srovnání: v roce 1854 52 osob, v roce 1856 50 osob. Byla to nemoc hrozná. Umírali novorozenci i osmdesátiletí starci. Vymíraly celé rodiny. Úmrtnost na choleru dosáhla vrcholu 28. srpna 1855, kdy zemřelo sedm lidí. Kostelníci už ani umíráčkem nezvonili, aby se lidé nelekali. Nejvíce byla postižena rychta č.p. 35, kde zemřely čtyři osoby. Počátkem září 1855, 4. září, v den, kdy má v církevním kalendáři svátek svatá Rosálie, nemoc polevila. Už předtím zavázali Bludovští sebe i své potomky veřejným a slavným slibem, že svátek toho světce či světice, kdy cholera poleví, budou navěky slavit jako zasvěcený. Dnem se stal svátek sv. Rosálie, kterou katolická církev uctívá jako patronku proti moru.

Dožínkový průvod roku 1928 v čele se Salaníkem, chovatelem koz.

Epidemie cholery v roce 1855 však nebyla v Bludově poslední. Za jedenáct let v roce 1866 se v menším rozsahu opakovala – tentokrát zemřelo 17 lidí. Zřejmě se vzpomínkami na obě tyto pohromy nechali v roce 1869 manželé Jan a Mariana Sekaninovi z č.p. 96 „Na Hradě“ – postavit na svém poli po pravé straně cesty vedoucí k Zámečku sochu svaté Rosálie, která je ozdobou této části obce již téměř 140 let.

Dobová kresba Kostela Božího Těla od Vincence Pešáka.

Svatá Rosálie byla v roce 1855 po skončené choleře přiřazena jako patronka obce Bludov ke svatému Jiří (tomuto je zasvěcen bludovský farní kostel) a začala být každoročně uctívána bohoslužbami v kostelíčku Božího těla v lese nad Bludovem – vždy na začátku září na připomenutí skončení epidemie cholery. V minulosti (hlavně pak mezi oběma světovými válkami) měla tato podzimní pouť u kostelíčka charakter tehdy obvyklých dožínkových slavností, na kterých přítomní děkovali Bohu za sklizenou úrodu.

Založení Spolku sv. Rosálie v Bludově

Úcta k této světici trvala mezi bludovskými občany i na počátku 20. století a posloužila bludovskému faráři P. Františku Ermisovi k definitivní konsolidaci bludovského katolického tábora, poznamenaného rozkolem v tehdy největším bludovském spolku Svatopluk. Rozkol vyvolali mladí „pokrokoví“ učitelé soustředění kolem tehdy mladého Rudolfa Kordase v roce 1897 (podrobně Bludovan č. 3/2005). Konsolidaci završil stratég bludovské komunální politiky P. Fr. Ermis 20. února 1901 s novým kaplanem P. Karlem Dřímalem. Tento den byla povolena schválením stanov činnost „Spolku sv. Rosálie v Bludově“. Tyto stanovy muselo povolit kromě c. a k. místodržitelství v Brně také olomoucké arcibiskupství. Mnoho čtenářů si možná položí otázku, co bylo tak mimořádného na tom, že v Bludově vznikl další „klerikální spolek“. Bez velké nadsázky lze tento spolek považovat za předchůdce budoucí Rady žen (později Český svaz žen), který založili zhruba po padesáti letech komunisté v celém tehdejším Československu se stejným záměrem: přivést ženy k zájmu o věci veřejné (tedy i církevní) a dodat tak ženám ve spolku sdružených pocit, že i ony mohou „mluvit“ do věcí veřejných – v době vzniku spolku to bylo něco mimořádného, dovoleného pouze mužům.

Socha sv. Rozálie po pravé straně cesty vedoucí k zámečku.

Členkami Spolku sv. Rosálie se mohly stát pouze katoličky bludovské farnosti, které dobře plní své náboženské povinnosti, po dovršení čtrnáctého roku věku a po skončení povinné školní docházky (§ 3 stanov). O členství ve spolku byl mimořádný zájem – na ustavující valné hromadě v Národním domě 16. května 1901 se přihlásilo ke členství 164 zakládajících členek, 27. října téhož roku měl spolek již 232 členek, z nichž většina měla již zaplacen členský příspěvek. Ten činil čtyři haléře rakouské měny měsíčně (v roce 1901 už platila korunová měna), tedy 48 haléřů ročně.

Pohled na část Bludova z věže kostela před rokem 1964.

Jediný úkol, který si spolek vytkl a zakotvil do svých stanov (§1), byla péče o farní kostel sv. Jiří v Bludově a kostelíček Božího Těla v lese nad Bludovem. V těchto dvou objektech měly členky spolku co nejvíce pečovat o čistotu a výzdobu, jakož i pořizovat kostelní roucha, sv. nádoby a jiné potřeby dle stanov žalmisty Páně: „Hospodine miluji okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé (Ž 25, 8). Přitom měly být vždy dodržovány dotyčné církevní předpisy. Stanovy, které měly čtrnáct paragrafů, do všech detailů postihovaly práva a povinnosti členek, účel a organizační strukturu spolku. Spolek byl řízen protektorem (ochránce a osoba poskytující pomoc) a představenstvem. Protektorem byl vždy farář nebo administrátor bludovské farnosti. Představenstvo spolku tvořilo 12 žen (případně, pokud to uznal protektor za vhodné, zvýšil se počet na 16), které byly voleny ze členek spolku na tři roky. Po skončení tříletého období mohly být voleny znovu. Představenstvo konalo v každém čtvrtletí nejméně jednu schůzi, kterou řídila předsedkyně. Na každé schůzi se podávala zpráva o stavu spolkového jmění. Organizace tohoto spolku je srovnatelná s organizační strukturou dnešních občanských sdružení. Předsedkyni zastupovala v její nepřítomnosti místopředsedkyně, knihu protokolů o schůzích představenstva vedla jednatelka, členské příspěvky vybírala kasírka. Ta vedla také soupis spolkového majetku. Každoročně během prvních čtyř měsíců se konala valná hromada spolku. Každý třetí rok se konaly volby představenstva. Protektor byl neodvolatelný. Svolával valné hromady, mimořádnou valnou hromadu byl povinen svolat, kdykoli je představenstvo shledalo potřebnými nebo jestliže o ně požádala alespoň třetina členek spolku. Spolek ve veškerých jednáních s úřady, občany, podnikateli a ostatními spolky zastupoval protektor.

Bludovský kostel na začátku 20. století.

Na ustavující valné hromadě (16.5.1901), o které jsem se již zmínil, bylo zvoleno šestnáctičlenné představenstvo a pět náhradnic. Předsedkyní byla zvolena Josefa Sloupenská – manželka místního obvodního lékaře MUDr. Aloise Sloupenského (lékařem v Bludově od 1.1.1897), místopředsedkyní Ludmila Jánětová – manželka advokátního solitátora Josefa Jáněta, jednatelkou Františka Pospíšilová – manželka Františka Pospíšila, správce Žerotínova velkostatku. Kasírkou (pokladní) se stala Beáta Krejčí – manželka místního obchodníka (z č.p. 161). Protektorem byl samozřejmě P. Fr. Ermis. – místní farář.

P. František Alois Ermis

První léta

Za první rok své činnosti spolek na svůj náklad pořídil 288 m2 dlažby do kostelíčku Božího Těla. Dlažba byla kvůli trvanlivosti pořízena šamotová – slouží doposud. Byla dodána ze závodu „Jeho Jasnosti Knížete Jana z Lichtenštejna“ v Poštorné (doslovný přepis názvu firmy je opsán z faktury – pozn. S.B.). Cena dlažby včetně položení činila po slevě 2100 K (sleva činila 19 K). Protože spolek nedisponoval tak velkou částkou, byl s dodavatelem dohodnut splátkový kalendář – poslední platba byla uhrazena 20. září 1903 přesto, že dluh mohl být splacen až o rok později. Není bez zajímavosti, že na úhradu této investice se pořádaly finanční sbírky v okolních vesnicích. Sbírky organizovala a osobně objížděla (možná obcházela) kasírka Beáta Krejčí. Jednotlivé obce přispěly takto: Sudkov 31 K, Dlouhomilov 30,62 K, Chromeč 58,50 K, Temenice 59,70 K, Postřelmov 81,80 K, Šumperk 87,50 K – celkem tedy 349,42 K. V Bludově bylo vybráno 332,58 K, od sponzorů se získalo 698 K. Připomenout je také potřeba, že dovoz dlažby z bludovského nádraží, písku z Žerotínovy pískovny, písku až od Sudkova (zřejmě písek na spárování dlažby), kyseliny a pilin (z těchto ingrediencí se míchala hmota na spárování dlažby) obstarali bezplatně místní sedláci. Materiál ke kostelíčku přivezlo 36 koňských povozů. Při pokládání dlažby byly vyspraveny vnitřní omítky kostelíčka.

Kostelíček Božího Těla na dobové pohlednici (1).

Za rok po položení dlažby – při další červnové pouti – (14.6.1903) byl u kostelíčka posvěcen nový oltář. K této slavnosti si spolek pozval bývalého bludovského kooperátora (pomocný kněz v rozsáhlé farnosti), v té době již faráře v Lidečku P. Petra Holuba, který v Bludově působil v letech 1888 -1900 a spolu s farářem P. Fr. Ermisem se angažoval ve většině tehdy v obci působících spolcích (kromě Sokola a spolku Vzájemnost). Oltář byl pořízen nákladem 1200 K. Na jeho pořízení věnoval 800 korun Antonín Kašpar, obchodník ze Sudkova. Oltář zhotovil vyhlášený řezbář František Celler z Olomouce. Ze zachované „Knihy protokolů z jednání výborů a valných hromad spolku sv. Rosálie v Bludově 1901 – 1938“ uložené v SOA Šumperk si můžeme podrobně připomenout většinu akcí a finančních nákladů na jejich úhradu, kterými členky spolku kostelíček a jeho okolí postupně zvelebovaly. Za připomenutí stojí, že každá akce byla pečlivě připravena, o každé bylo členkami kolektivně rozhodnuto a vždy byly zajištěny finance na úhradu toho, co bylo objednáno. Toto může posloužit i po sto letech jako vzor nejen současným spolkům ale i podnikatelům.

Kostelíček Božího Těla na dobové pohlednici (2).

Křížová cesta a vodovod

Jako příklad může posloužit mimo jiné diskuse z valné hromady 31. července 1904, kdy se členky rozhodovaly, má-li být postaven vodovod nebo pořízena křížová cesta. Na úhradu obou těchto akcí neměl spolek dostatek financí. Členky se dohodly uspořádat v okolních obcích sbírku a následně podle jejího výsledku rozhodnout. Po dvou letech (18. října 1906) měl spolek u Občanské záložny Bludov uloženo 1700 K a 66 haléřů a u protektora P. Fr. Ermise dalších 220 K. V této částce je i dědictví po Hynku Mertovi (zemřelém řediteli záložny Bludov), který spolku odkázal 600 korun. Občan Zatloukal ze Sudkova daroval na pořízení křížové cesty 200 korun. Členky se rozhodly pořídit křížovou cestu. Souhlas k jejímu zřízení u konzistoře a ordinariátu v Olomouci vyřídil protektor. Čtrnáct obrazů bylo objednáno u akademického malíře J. Hlávky v Praze. Namalovány byly na pozinkovaném plechu. Kdo vyrobil, dodal a postavil teracové monumenty (držáky), na kterých byly obrazy umístěny, jsem nezjistil, stejně jako dnes už nevíme jaká částka byla zaplacena za obrazy. Tyto účty se nedochovaly. Křížová cesta byla pravděpodobně financována stejným způsobem jako dlažba v kostelíčku – postupně se splácela, zřejmě až do roku 1908. Celkový náklad činil 2000 korun.

Křížová cesta u Kostelíčku Božího Těla.

Dne 29. srpna 1909 bylo rozhodnuto, že se postaví vodovod. Jeho zhotovení bylo zadáno firmě František Janovec, strojírna v Žamberku za cenu 446 K 4 haléře. Celkové náklady na tuto stavbu činily 620 K 62 hal. Rozdíl částek jsou s největší určitostí zemní práce (výkop a zához drážky, do které bylo vodovodní potrubí uloženo). Ve stejném roce (1909) neznámá dárkyně darovala spolku 369 korun na zakoupení soch sv. Rosálie (159,90 K) a Nejsvětějšího Srdce Páně (209,10 K). Po úhradě vodovodu a pořízení soch činilo jmění spolku ke konci dubna 1910 1499 K 27 hal. V této částce je započteno dědictví po zemřelé paní Souralové z Chromče ve výši 397,41 K. Výbor se usnesl, že je nutná oprava střechy na věžičce kostelíčka a oprava hromosvodu. O zařízení této opravy byl požádán protektor P. Ermis. Dle dochovaného zápisu se práce zúčastnil kromě klempíře i tesařský mistr. Zřejmě byly vyměněny některé trámy a část bednění. Tato oprava byla téměř dvakrát dražší než pořízení vodovodu – zaplaceno bylo 1129 K 16 hal. V opravách se pokračovalo o dva roky později v roce 1912. Byl opraven oltář Panny Marie a vodovod.

Kaple Panny Marie u Kostela Božího Těla.

Nový protektor spolku

P. Karel Dřímal

Dne 3. května 1912 zemřel zakladatel – protektor spolku P. Fr. Ermis. Jeho nástupcem se stal P. Karel Dřímal, který byl od r. 1900 kooperátorem v Bludově. V květnu 1912 se stal bludovským farářem. V roce 1933 ho olomoucký světící biskup Jan Stavěl jmenoval arcibiskupským radou. Zemřel 5. května 1945 v Terezíně v náručí svého kaplana P. Oldřicha Koutného. Zvelebování kostelíčka pokračovalo pod vedením nového protektora stejně intenzivně jako v letech minulých. V roce 1913 byl nahrazen provizorní odpad vody od kapličky P. Marie řádným potrubím prodlouženým až do lesa. Toto potrubí se prodlužovalo proto, že obec Hrabenov „učinila námitky“, že jim odpadní voda „kazí“ cestu. Tato oprava byla uhrazena částkou 36,80 korun včetně výkopu, rour, cementu a záhozu. Byl také zakoupen nový řemen ke zvonu. V předvečer první světové války – 2. července 1914 - se spolek rozhodl opravit sochu sv. Jana Nepomuckého u zámeckého rybníka a boží muka u kostelíčka. Kromě těchto dvou památek opravil sochař Jiří Gottwald z Litovle ještě sochu Nejsvětější Trojice u kostela, sochu sv. Floriána na horním konci, Panny Marie Lurdské na dolním konci a hlavní kříž na hřbitově. Sochy opravil, natřel a vyzlatil. Spolek sv. Rosálie hradil pouze opravy sochy sv. Jana Nepomuckého a boží muka u kostelíčka – opravy stály 24 korun. V době, na kterou vzpomínáme, měla každá sakrální památka vydržovací fond, jehož správcem byl farář, v jehož farnosti socha či kaple nebo kříž stály. Z tohoto fondu se hradily opravy a údržba. Obec a fara využily přítomnosti odborníka (dnes bychom řekli restaurátora) k opravě všeho, co si opravu žádalo.

Fojtíkova Boží muka postavena v roce 1683.

Poslední investicí před začátkem první světové války bylo pořízení kostelních lavic, které vyrobil bludovský stolař Josef Snášel. Lavice byly umístěny pod kůr pro staré poutníky. Do té doby se v kostelíčku pouze stálo či klečelo. Pořízení těchto lavic (není zapsáno, kolik jich bylo), navrhla na schůzi výboru spolku 11. srpna 1913 manželka tehdejšího starosty obce Magdalena Březinová z č.p. 136. Jejich ofertní (nabídková) cena činila 50-60 korun, skutečná po jejich dodání 91 korun. Neodsuzujeme proto současné podnikatele za nedodržení dohod – ani před sto lety to nebylo jiné. Za roky 1914-1920 nacházíme v protokolech spolku pouze příspěvky a úroky. Žádná „investiční akce“ se nekonala. Spolek byl zřejmě přinucen v roce 1915 zakoupit obligaci válečné půjčky za 190,30 korun. Snad největší událost (či církevní slavnost) v době první světové války se konala na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1916. Odpoledne po sv. požehnání šel od farního kostela velký průvod k soše dobrého Pastýře stojící na kraji lesa u cesty ke kostelíčku. Tuto sochu z bílého slezského mramoru, která je spíše známa pod lidovým označením Beránek, zde nechal na jaře 1898 postavit neznámý dárce. Nevědělo se, kdo to byl, nebyl ustaven vydržovací fond, a proto se k této překrásné památce církev nehlásila. Socha nebyla posvěcena. V roce 1915 věnovala stařenka Františka Minářová, výměnkářka na statku č.p. 119, sto korun na udržovací fond této sochy a de facto tím přiznala, že spolu se svým manželem Petrem (starostou obce Bludov v letech 1884 - 1890, zemřel 1914) nechala sochu postavit. Po velké církevní slavnosti byla socha P. K. Dřímalem posvěcena. Je ozdobou tohoto překrásného údolí dodnes. Těm, kdo zapomínají, a mladším, kteří si pamatovat nemohou, připomínám, že několik desítek metrů za touto sochou vlevo (ve směru od obce) měl být vstup na „Střelnici pro pěchotní zbraně Lidových milicí“. Stavba byla přes protesty občanů naší obce bez stavebního povolení započata melioračními pracemi těsně před rokem 1989 na základě nařízení tehdejšího OV KSČ a po změně politických poměrů v listopadu 1989 v tichosti ukončena.

Socha Ježíše nesoucího Beránka.

V době války se schůze výboru ani valné hromady nekonaly. Jedinými zaznamenanými výdaji v těchto letech jsou platby kostelníkovi Josefu Žižkovi – 10 korun ročně, později po roce 1918 byla částka zvýšena na 50 korun ročně.

Mezi světovými válkami

První valná hromada spolku po první světové válce se konala 16. května 1920, byl zvolen dvacetičlenný výbor, dodatečně schválena oprava vodovodu u kostelíčka. Tuto v roce 1919 provedl zámečník František Hejl za 560 Kč. V roce 1922 byl pořízen zvon – bez ozdob a nápisů – 42 kg těžký od firmy Václav Červený z Hradce Králové. Ve sbírkách na zvon se vybralo 809,54 Kč, zbytek do částky 2676,48 Kč uhradil Spolek sv. Rosálie. Spolku ještě peníze zbyly, a proto se členky rozhodly zakoupit za 141 Kč koberec. V roce 1924 byla opravena křížová cesta (nákladem 42 Kč). Nedochovalo se však, zda byly opraveny obrazy či betonové (teracové) kapličky.

Slavnostní dovoz tří nových zvonů v Bludově u Zámku v roce 1924, které dodala firma Richarda Herolda z Chomutova.

Dne 5. listopadu a 17. prosince 1922 pořádal v Národním domě ředitel „Svazu československé charity v Praze“ Ludvík Bláha přednášky „o účinné lásce k bližnímu“. Navrhl, aby místní katolické spolky zřídily v Bludově odbočku této tehdy celostátní instituce. Návrh byl přijat. Odbočku řídil farní výbor v čele s farářem P. K. Dřímalem, do tohoto výboru vyslal Spolek sv. Rosálie slečnu Kristýnu Konečnou, Svatopluk Josefa Snášela. Posláním charity bylo konat dílo lásky blíženské v Bludově a nejbližším okolí. Odbočka byla z nezjištěných důvodů v roce 1926 přejmenována na spolek s názvem „Ludmila - odbor ve farnosti bludovské“. O existenci tohoto společenství či spolku se dochoval pouze zápis v pamětní knize farnosti bludovské sv. II.

Kostel Božího Těla ve 30. letech minulého století.

Dne 3. dubna 1927 se členky rozhodly, že spraví kostelíček uvnitř. Vlhké stěny byly zbaveny omítky do výšky zhruba jednoho metru, natřeny asfaltem a omítnuty štukovou omítkou. Venkovní omítka (fasáda) byla vyspravena a obílena. Byla to první větší oprava od obnovení kostelíčka v první polovině 19. století. Původní sakristie, která stála na evangelijní straně (směrem k Hrabenovu), byla zbořena a dveře z ní vedoucí do kostela (vedle schodiště na kazatelnu) byly zazděny. Na tuto akci bylo vynaloženo 4042 Kč – zedníci a materiál 3579 Kč, klempíř – p. Morávek 463 Kč. Částku uhradil spolu se spolkem farní úřad Bludov. V dochovaných dokladech z roku 1930 je uvedeno jediné vydání na stavbu sakristie 1165,85 Kč. Za tyto peníze byla s největší určitostí uhrazena projektová dokumentace na tuto stavbu.

Vnitřek Kostelíčku Božího Těla.

Ve vzpomenuté pamětní knize kostela a fary Bludov sv. II lze v roce 1932 nalézt zápis, který se zmiňuje o úmrtí dvou zakladatelek spolku, a sice Beáty Krejčí z č.p. 161, která zemřela 8. dubna 1932 ve stejný den (míněno datum) a hodinu jako její muž František v roce 1915. Je zde zdůrazněno, že byla dlouholetou pokladní (kasírkou) a že v Bludově a okolních vesnicích nasbírala mnoho peněz, za které byl kostelíček zvelebován. 2. listopadu téhož roku zemřela manželka místního státního obvodního lékaře Aloise Sloupenského Josefa. Tato byla od založení spolku až do své smrti předsedkyní.

Kostelíček Božího Těla po roce 1989.

V tomto roce 1932 byly před kůrem na epištolní straně (pravá při pohledu na oltář) postaveny nové lavice – náklad na ně činil 1155 Kč. Účet se nedochoval. Neznáme proto jejich výrobce. Neví se, kdo je platil. Možná byly pořízeny z dědictví po některé zemřelé (možná obou).

P. František Jašek

V letech 1927 až 1933 nebyly zapisovány žádné zprávy o jakékoliv činnosti spolku. S největší určitostí byl tento útlum vyvolána způsoben hospodářskou krizí, která v těchto letech vrcholila. Ve společnosti chyběly peníze, proto je neměl ani spolek. Nebylo tedy nutno rozhodovat o tom, za co se získané peníze použijí, a proto nebyl důvod k pravidelným schůzím. Členky se intenzivně věnovaly tomu, k čemu stačila jejich práce a píle – k výzdobě farního kostela a kostelíčka květinami, které pro tento účel pěstovaly na svých zahrádkách. Některé pak zhotovovaly bohoslužební roucha a plachty na oltáře – každá podle svých schopností a finančních možností.

P. František Jašek mezi dětmi, které jsou po prvním svatém přijímání.

Sakristie byla ke kostelíčku přistavěna v roce 1935 – v době kdy postupně docházelo k oživení hospodářství. Největší zásluha na této akci je připisována pamětníky stejně jako farní kronikou (tuto psal P. K. Dřímal) tehdejšímu bludovskému kaplanovi P. Františku Jaškovi. Náklad na stavbu sakristie činil 18420 Kč. Na této investici se Spolek sv. Rosálie přímými platbami nepodílel, mnoho však agitoval mezi občany, kteří zde pracovali bez nároku na mzdu či za nepatrný finanční obnos. Rolníci z Bludova, Bohutína, Temenice, Hrabenova zadarmo dováželi stavební materiál – cihly ze Šumperka, kamení ze Žerotínova lesa, ve kterém jim bylo dovoleno je sbírat a částečně i kopat, dřevo bylo od velkostatku zakoupeno. Sakristie je postavena jako dvoupodlažní stavba, kdyby to bylo třeba, mohl by se zde ubytovat kněz či kostelník. Na tuto stavbu se opět vybíralo nejen v Bludově, ale i v okolních obcích – Dolní Studénky 196 Kč, Temenice 356 Kč, Hrabenov a Ruda 211 Kč (k této částce přidal p. Vénos z Hrabenova 100 Kč), Postřelmov a Chromeč 601 Kč, vdova po Karlu Zierotinovi Zdenka darovala 2000 Kč. Tyto peníze a sbírky v bludovském farním kostele na úhradu stavby postačily a nebylo nutno, aby se na stavbě finančně podílel spolek sv. Rosálie. Při kopání základů byla při zdi kostelíčka vykopána lidská kostra – „snad zde byl pohřben některý poustevník“ (doslovný přepis zápisu P. K. Dřímala).

Kaple sv. Anny u Kostelíčku Božího Těla po roce 1989.

Nové vedení spolku

Na valné hromadě 29. ledna 1933 se kromě důstojného vzpomenutí zemřelých B. Krejčí a J. Sloupenské volí i nový členský výbor, který na první výborové schůzi, která následovala 2. února 1933 zvolil předsedkyní Gabrielu Zierotinovou a další funkcionářky místopředsedkyní Annu Březinovou z č.p. 36, jednatelkou Magdalenu Březinovou ml. z č.p. 136 a pokladní Annu Jeklovou z č.p 532. Dne 17. března 1935 byla zvolena nová jednatelka Kristýna Žižková. Magdalena Březinová se provdala a na funkci jí nezbýval čas. Na této valné hromadě vysvětlil kaplan P. Fr. Jašek, jaké nevýhody má individuální členství ve Svazu katolických žen a dívek v Brně. Bylo rozhodnuto, aby bludovské členky z tohoto Svazu vystoupily a odevzdaly členské legitimace. Je finančně výhodnější, aby do Svazu vstoupil Spolek sv. Rosálie, který bude odvádět členský příspěvek a tento nebudou proto platit jednotlivé členky jako doposud. Rovněž bylo dohodnuto, že budou zavedeny legitimace spolku sv. Rosalie v Bludově. Nové legitimace, na kterých byl obrázek patronky spolku, byly členkám rozdány v předvečer jejího svátku 3. září 1933. Na další volební valné hromadě 19. dubna 1936 navrhl kaplan P. Fr. Jašek, aby si spolek pořídil prapor. Tento nápad s největší určitostí realizován nebyl, přestože navrhovatel vyzdvihoval zručnost členek a apeloval na to, aby prapor samy zhotovily. Všichni pamětníci a pamětnice, kterých jsem se dotazoval, zda někdy tento prapor viděli, jednoznačně tvrdili, že prapor Spolku sv. Rosálie pořízen nebyl. Pokud by byl, byl by asi uschován spolu s prapory Svatopluku a Orla, které byly uschovány za druhé světové války u Hynka Mináře na č.p. 103 a po únoru 1948 do roku 1990 u Karla Kvapila z č.p. 577. Poslední zápis o zasedání spolku před druhou světovou válkou byl vyhotoven 3. dubna 1938. Je to zápis z poslední valné hromady před okupací ČSR německou říší. Členky odsouhlasily činnost za uplynulý rok a vzaly na vědomí, že finanční hotovost spolku činí 3747,20 Kč.

Gabriela Zierotinová na své svatbě v Brně 29. 4. 1947

Druhá světová válka a vývoj po ní

Spolek byl v roce 1940 vymazán ze spolkového katastru a to ze stejného důvodu jako ostatní bludovské spolky, o kterých jsem už psal: „Územní změnou se stal spolkem, jehož sídlo leží mimo hranice Protektorátu Čech a Morava“.

Anna a Františka Březinovy.

Po skončení druhé světové války se spolek hlásí k životu a obnovuje činnost. Již 13. prosince 1945 podal spolek oznámení o obnovení činnosti okresní správní komisi v Šumperku. Dne 1. září 1945 byla umožněna obnova Němci zrušených spolků. V oznámení jsou uvedena jména zvolených funkcionářů. Protektorem byl farář P. Oldřich Koutný, předsedkyní Anna Březinová, jednatelkou Františka Březinová – obě z č.p. 36, pokladní Anna Jeklová z č.p. 532. Zemský národní výbor rozhodl 30. 12. 1946, že oznámení bere na vědomí. Dle vzpomínek pamětníků – žádné písemnosti se nedochovaly – měl P. Oldřich Koutný s kostelíčkem velkolepé plány. Chtěl zde údajně postavit dům, ve kterém by bylo možno ubytovat poutníky a konat exercicie (duchovní cvičení věřících). Snad chtěl pro tuto stavbu získat pozemky (tehdy ještě louku) nad kostelíčkem. Toto by bylo možno prověřit na katastrálním úřadu. Domnívám se však, že to pro toto vzpomínání není podstatné.

Kostelíček Božího Těla po roce 1945.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 neměla činnost spolku dlouhého trvání. Již 29. června 1949 oznámil spolek sv. Rosálie v Bludově Okresnímu národnímu výboru v Šumperku, že se rozchází. Jako důvod uvedl, že již delší dobu nevyvíjí činnost a prakticky se již dříve rozešel. Skutečnost však byla jiná. Členky nadále pečlivě zdobily, uklízely a zvelebovaly oba kostely a jejich okolí, aniž by k této činnosti potřebovaly úřední povolení.

P. Oldřich Koutný.

Tato aktivita oceněna byla, a sice podle jedné ze zásad, kterými se společnost po únoru 1948 řídila: „Za každý dobrý skutek musí být jeho původce potrestán“. Možná se i pozorný čtenář těchto vzpomínek domnívá, že členky spolku sv. Rosálie dobrých skutků vykonaly tolik, že jich spočítat nelze. Státní soud v Praze při hlavním líčení konaném dne 7. listopadu 1951 v době od 8:00 hodin do 12:10 hodin skutky nejen spočítal, ale i dle tehdejších zvyklostí odměnil. V rozsudku není sice o spolku sv. Rosálie jediná zmínka. Odsouzeni však byli všichni tři pováleční vedoucí představitelé spolku za vlastizradu. Protektor P. Oldřich Koutný: 6 let nepodmíněně, konfiskace veškerého jmění, ztráta čestných občanských práv 5 let. Celý trest si odpykal. Předsedkyně spolku Anna Březinová: 3 roky nepodmíněně, konfiskace veškerého majetku (celý statek č.p. 36 – jeden z největších v obci), navíc pokuta 10 000 Kč, v případě nedobytností 1 měsíc odnětí svobody, ztráta čestných občanských práv 5 let, ve vězení 2 roky a 2 měsíce. Jednatelka spolku Františka Březinová – 4 roky nepodmíněně, konfiskace veškerého jmění, ztráta čestných občanských práv, ve vězení 3 roky a 2 měsíce. Pro úplnost těchto vzpomínek je nutno připomenout, že kromě tří jmenovaných bylo okresním soudem v Šumperku 10. ledna 1952 potrestáno ještě sedm dalších bludovských občanů. Trest však neminul ani celou rodinu zběhlého studenta teologie, bratrance odsouzené Anny, předsedu bludovského Akčního výboru Národní fronty, a místní organizace KSČ - původce těchto represí. Beze zbytku se naplnilo přísloví o tom, že žádný strom nevyroste do nebe, že žádný zlý skutek neujde trestu a o tom, jak melou Boží mlýny (pomalu ale jistě).

Pouť u Kostelíčku Božího Těla po roce 1989.

Rok 1989 zastihl společnost a bludovskou farnost již ve zcela jiné situaci, než v jaké ji zastihl „vítězný únor“ 1948. Žádný z katolických spolků obnoven nebyl, ani Spolek sv. Rosálie. Láska ke kostelíčku ale Bludovským zůstala. Kéž by byla tak živena, aby nikdy nevyhasla.

Prameny a literatura:

• Balík, S. (2000): Miloval jsem okrasu domu Tvého. Bludovský monstrproces 1950-1952, CDK Brno.
• Březina, J. (1956): Dějiny obce Bludov, strojopis.
• Janíčková, P. (2002): Spolky a spolkový život v Bludově do r. 1918, diplomová práce.
• Kniha protokolů z jednání výborů a valných hromad 1901-1938, SOA Šumperk, fond sv. Rosálie.
• Pamětní kniha kostela a fary Bludov, sv. II.
• Stanovy spolku sv. Rosálie, SOA Šumperk, fond sv. Rosálie.

Článek z října roku 2006
Stanislav Balík st.