Tělovýchovná jednota Sokol v Bludově

V neděli 19. září 1897 odpoledne se sešlo 19 občanů, z nichž jeden byl ze Šumperka, ostatní z Bludova a založili Tělovýchovnou jednotu Sokol v Bludově. Mezi zakládajícími členy byli tři učitelé bludovské školy – Rudolf Kordas, Vladimír Valenta a Karel Talpa. Starostou Sokola byl zvolen rolník Jan Jáně, t.č. starosta obce. Starostovým náměstkem byl zvolen učitel Vladimír Valenta, náčelníkem učitel Rudolf Kordas, zapisovatelem učitel Karel Talpa. Ostatní zakládající členové: rolník Jan Benda, strojník František Ston, tkadlec Hynek Směšný, rolník Petr Plod, tkadlec Josef Pézl, tkadlec Jan Beneš, solicitátor František Kozák, obuvník Antonín Řežucha, krejčí Karel Motyka, písař Jan Knypl, rolnický syn Josef Březina, prodavač Antonín Vaněk, rolnický syn Josef Zatloukal, rolnický syn Antonín Kulhaj a šumperský úředník Josef Půst. Slavnostní zakládající schůze se zúčastnil JUDr. Richard Fischer, advokát z Olomouc a bratr Jungmann – předseda středomoravské sokolské župy.

Fotografie bludovských Sokolů z roku 1897. Horní řada: K. Kulil, M. Koutný, M. Daška, A. Beneš, Ferdinand Diviš, Josef Mrkvic padl v 1. Světové válce, J. Veiser raněn. Střední řada: František Kulil,  učitel Karel Talpa, učitel Rudolf Kordas, učitel Vladimír Valenta, František Jáně, Jurenka, Spodní řada: František Pold, Josef Směšný

Ustavující valné hromadě předcházelo vypracování stanov a jejich schválení c. a k. Markrabstvím Moravy v Brně. Toto vše v tajnosti připravil Rudolf Kordas. Žádný ze zakladatelů ostatních místních spolků nevěnoval spolkové činnosti tolik volného času, aktivity a obětavosti jako Rudolf Kordas Sokolu. Chceme-li vzpomínat na historii bludovského Sokola, musíme se seznámit s životopisem tohoto člověka. Jeho životní osudy můžeme sledovat velmi podrobně také proto, že se dochoval jeho rozsáhlý vlastní životopis, který psal ve svých 85ti letech. Více informací v článku: Rudolf Kordas - zakladatel Tělovýchovné jednoty Sokol v Bludově.

První roky

Dle stanov schválených ustavující valnou hromadou konanou 19. září 1897 si 23. září 1897 nově založená jednota Sokol Bludov zvolila funkcionáře z členů výboru zvoleného valnou hromadou. Karel Talpa se stal jednatelem, Petr Plod pokladníkem, Jan Benda účetním a František Ston hospodářem. Ferdinand Kozák pořizoval zápisy. Jednota se přihlásila k župě středomoravské se sídlem v Olomouci. Bludovskou jednotu zastupoval v župě Rudolf Kordas. Ten vypracoval veškerou administrativní činnost, tj. řády cvičební, výletní, knihovní. Byla pořízena trubka ke svolávání členů. Trubačem byl určen Josef Zatloukal. Troubit svolávací signál jej naučil Rudolf Kordas. Signál byl podobný prvním taktům sokolské písně „Lví silou, vzletem sokolím“.

Rozvinutí praporu Sokola na nádvoří bludovského zámku dne 5. června 1927.

Členství v jednotě nebylo bezúplatné. Zápisné činilo 20 krejcarů, roční příspěvek přispívajících (necvičících) členů činil 1 zlatý a 20 krejcarů. Ti, kteří cvičili, platili 1 zlatý. Ti, kdo si obstarali slavnostní kroj, mohli být od ročního příspěvku osvobozeni po dobu, než jej splatili. Kroj se skládal z čepky, kajdy, košile, pásu, kalhot a vysokých bot. Látka na kajdě a kalhotách byla šedá, čapka černá, kulatá, se sokolím perem připnutým na čapku růžicí (sponou) s monogramem Sokol. Kajda byla krátký kabátec, kolem krku se šňůrou a namísto knoflíku a dírek měla čámarky. Košile byla červená, kalhoty byly přepásány černým lakovaným pásem vpředu s velkým monogramem Sokol. Kalhoty musely přesahovat přes okraje bot nebo kamaší. Dne 26. října 1897 byla uspořádána hodová zábava, ze které byl do spolkové pokladny předán výdělek 31 zl. a 10 kr. To byl skvělý příjem, který umožnil rozvinout spolkovou činnost. Už v měsíci září se začalo cvičit. Cvičilo 12 mužů v sále hostince na Nové. Sál si sokoli pronajali nejen na cvičení, ale také i na divadla a taneční zábavy. Místnost pro potřeby spolku si pronajali naproti dnešní sokolovně (tehdy ještě nestála) u řezníka a hostinského Entra, později Sourala za 20 zl. ročně (do r. 1945 Rekův hostinec, na místě dnešního obchodního domu). Žárlivost hostinského, že se ve spolkové místnosti málo pije, kdežto na Nové se pořádají divadla a zábavy, ze kterých má hostinský Šimůnek větší zisk, byla „živena“ odpůrci tohoto nově vzniklého spolku.

Sokolský průvod v čele s Rudolfem Kordasem.

Dne 8. dubna 1898 zemřel první člen – zapisovatel Ferdinand Kulhaj, solicitátor ze Šumperka. Pohřbu se zúčastnilo 23 členů v krojích, s dubickou hudbou a věncem, aby ukázali, jak si váží bratří, kteří nezištně a obětavě pracovali pro společné dobro jednoty. Dubickou hudbu si najímali na veškeré pořádané akce – dokonce se s nimi dostala až na sokolský slet do Prahy.

Cvičení

Cvičilo se pravidelně v úterý a ve čtvrtek, někdy i v neděli – neděle se však více ponechávala vycházkám. Cvičila se cvičení prostná, pořadová a skoky. Z Olomouce si vypůjčili na jeden rok nezvyšovatelnou hrazdu bez upevnění. Nechali si zhotovit upevňovací táhla. Jednota Litovel darovala dřevěná bradla toporná. Dále si pořídili hrazdu zvyšovací, žíněnku a oštěp. Cvičení se stalo rozmanitějším, avšak pokladna byla opět prázdná. Také proto se členové usnesli, že od roku 1898 budou pravidelně pořádat každoroční silvestrovskou zábavu. Učitel Valenta po celý rok shromažďoval místní události, které se během roku v obci staly, a z těchto sepisoval kuplety a výstupy. Zpívalo dueto Kordas-Valenta, klavírní doprovod Kordas.

Slavnostní průvod sokolů roku 1930 (1.).

Jednota navštěvovala okolní jednoty, které jí návštěvy oplácely. Zúčastnili se mj. župního výletu do Loštic (v krojích), společně s Postřelmovem opět v krojích přes Klášterec a Olšany do Rudy. Přes Kostelíček domů. První veřejné sokolské cvičení se v Bludově konalo 16. října 1898 v sále na Nové, spoluúčinkovala jednota Tyrš ze Zábřeha. Cvičení bylo údajně důstojné a obecenstvo bylo spokojeno. Čistý zisk činil 50 korun 83 haléřů (přepočteno z dosud platných zlatek).

Slavnostní průvod sokolů roku 1930 (2.).

Bylo zavedeno cvičení dorostu, 11. února 1899 se přihlásily za členky první dvě ženy, a sice Marie Kordasová – manželka náčelníka – a Růžena Valentová – manželka místostarosty. Jejich příkladu následovaly: Bedřiška Souralová – manželka hostinského – a Marie Kočířová – poštovní úřednice. Novými členy se stali učitel Antonín Vaňourek a medajlér Josef Šejnost – mj. autor pamětního reliéfu na bludovském pomníku Adolfa Kašpara. Členem bludovského Sokola byl v době, kdy byl zaměstnán v sousedním Šumperku, kde zhotovoval kachle na krby pro Bouzov. Bludovským Sokolem byl po dva roky.

Slavnostní průvod sokolů roku 1930 (3.).

Pokladní hotovost vylepšil příjem 66 korun z veřejného cvičení, které bylo uspořádáno na pivovarském dvoře. Za tento výdělek byl pořízen kůň pro cvičení. Do cvičitelské školy v Zábřehu, která se konala 1. prosince 1899, byli vysláni Kordas, Šejnost a Motyka. K 1. lednu 1900 vykázala jednota zisk 319 korun 1 haléř, když pohyb v pokladně za uplynulý rok byl tento: příjem 860 korun 63 haléřů, vydání 541 korun 64 haléřů. Do sokolské knihovny byly mimo jiné knihy pořízeny celé Palackého Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. V roce 1900 byla poprvé oslavena památka Mistra Jana Husa zapálením hranice a přednáškou za velké účasti členstva i přátel Sokola. Dne 12. srpna 1900 bylo poprvé určeno do Bludova okrskové cvičení. Zisk z této akce činil 77 korun 15 haléřů. Čtvrtého sletu Sokola v Praze se zúčastnilo 28. - 30. června 1901 čtrnáct cvičících Sokolů z Bludova. Čtrnáct dnů před sletem se museli všichni cvičenci zúčastnit župního sletu v Křelově u Olomouce, kde byla provedena „secvičná“ sletových prostných. Na zpáteční cestě byli v Olomouci napadeni Němci, kteří na nich polámali několik deštníků.

První divadlo

Byl založen pěvecký a divadelní kroužek, jehož členové sehráli první sokolské divadlo – v sále na Nové. Toto divadlo s názvem „Modlitba na hřbitově“ se hrálo 9. ledna 1898. Jeviště postavil Kordas ze sudů a rozebraného žebřiňáku, na což navěsil plátna a oponu vypůjčenou v Rovensku. V zápise se dochovalo, že hráli Hynek Směšný, Petr Plod, Jan Beneš, Josef Zatloukal (z čp. 39), Marie Jánětová (později provdaná za Kordase), Marie Kočířová. Učitelé hrát nesměli. Čistý výnos 20 zl. 56 kr.

Před hraním tohoto divadla vznikl spor o jeviště (kulisy), který skončil soudním rozsudkem a který jsem popsal v článku o spolku Svatopluk. Sokol rozsudek uznal, jeviště si však od faráře Ermise nepronajímal a po čase si pořídil jeviště vlastní. Ve spolkové místnosti byla zřízena sokolská knihovna, do které věnovali knihy Kordas, Valenta, Tempír a Josef Zatloukal. Začali odebírat časopisy Sokol a Věstník (za skříň na knihy utratili 9 zl.). Za půjčování knih se platilo.

Kromě cvičení a hraní divadel pořádali osvětové přednášky, kupř.: „O dani osobní a z příjmu a dani výdělkové“, „O bitvě na Bílé hoře“.

U Kulhajů a v Krčmě

Rozepře vzniklé z rozdílnosti světových názorů soupeřících spolků Svatopluk a Sokol živily obě soupeřící strany. Posuzovat po více než sto letech míru zavinění je nejen pošetilé, ale i zbytečné. Sokoli nazývali členy Svatopluka „zaostalou skupinou v obci“. Konflikty končily obvykle u soudu a vyvrcholily tím, že 17. února 1902 byl Sokol vypovězen ze sálu na Nové. Jako důvod byla uvedena obava: „aby nespadl pod cvičícími strop jako v Postřelmově“. Tam totiž v místnosti pod cvičebním sálem spadl ze stropu kus omítky (dle Kordase špatně zhotovené). Výpověď přijali tak důsledně, že byli později zváni zpět. V sále přestali totiž nejen cvičit, ale i hrát divadla a pořádat Silvestry. Za výpovědí stál, dle pozdějšího přiznání hostinského Šimůnka, které učinil při svém vstupu do Sokola o několik let později, farář Fr. Ermis. Podobně musela být vystěhována spolková místnost. Azyl byl nalezen u Agáty Zatloukalové, tety sokola Josefa Zatloukala. Tam byla přestěhována knihovna (skříň s knihami) a konaly se zde schůze výboru. Cvičit začali v létě 1902 u Kulhajů pod velkou hruškou za „sroubkem“ (sroubená bouda na hospodářské náčiní). Ve sroubku jim Tóna Kulhaj uvolnil místnost, kde bylo možno za deště cvičit prostná, pořadová a hry. Bradla umístili v hostinci „Krčma“ do místnosti se zvláštním vchodem, kde na nich cvičili.

Herci Sokola Bludov sehráli od Stroupežnického Furianti 3. a 4. května 1952.

Vzápětí se z horního patra Krčmy odstěhovala tkalcovna hedvábí a sál a byt nad hostincem byl volný. Ihned celé patro najali od hostinského Šimka (zda to byl tentýž Šimek, který měl později pronajatý Národní dům a později si postavil vlastní hospodu, je téměř nezjistitelné, ale časový sled by tomu odpovídal). Nejen, že zde cvičili, ale pořádali zde i hodovou zábavu a Silvestr. Z Prahy od firmy Vindiš zakoupili bradla, z pozůstalosti ženy po nadučiteli Doležalovi (možná Kordasova švagra) zakoupili klavír a židli, na kterém doprovázeli Valentovy kuplety při Silvestrech, později němé filmy. Na Krčmu se přestěhoval Jan Plod, mladší bratr Petra Ploda. Převzal majetek po svém otci a přihlásil se za člena Sokola. (Hostinský Šimek zde byl pouze v nájmu.)

Stavba sokolovny

Přestože stav pokladny jednoty činil 2. dubna 1902 pouze 66 korun 21 haléřů, započalo se stavbou sokolovny – údajně proto, že členů, dorostenců i žen přibývalo. Do Sokola chtělo vstoupit i žactvo, neboť sokolští rodičové uznali, že je sokolští vůdcové dobře vedou.

V tajnosti byla od již zmíněného Jana Ploda zakoupena část jeho zahrady u Krčmy, a sice čtvereční sáh za 2 koruny 60 haléřů (1 čtvereční sáh = 3,6 m2). Peníze půjčil R. Kordas ze svého sirotčího podílu po otci. Po roce mu byly vráceny.

Uvažované varianty podoby sokolovny.

Na podporu záměru postavit sokolovnu byl 5. a 6. července 1902 v Bludově uspořádán župní slet sokolských jednot. Na cvičiště byla pronajata louka u Habermannova mlýna u řeky Moravy. 5. července o čtvrté hodině ranní byl Kordas probuzen člověkem, který mu hlásil, že vyhlédnuté a připravené sletiště je zaplaveno vodou. Provedli to tři výrostci, navedeni nepřítelem Sokola. Museli zaplatit škodu (nevíme ovšem, jak vysokou). Slet se tím nezkazil, nýbrž když se celé okolí dozvědělo o záškodnictví, přišlo jej podpořit návštěvou. Sletiště bylo přeloženo na suchou louku a hrubý příjem činil 1108 korun 33 haléřů. Tento incident údajně způsobil, že se do Sokola přihlásilo za členy občané z Dolních Studének, kteří po zapracování založili jednotu ve své obci.

Pro stavbu sokolovny se ustavilo stavební družstvo, které s R. Kordasem v čele začalo připravovat stavbu. Pozemek byl již koupen, župní starosta Sokola stavitel Douša z Litovle (pozdější spolupodílník na Kordasově vápence a mimo jiné autor projektu bludovské měšťanky v roce 1907) zdarma vypracoval projekt na sokolovnu. Na stavbu bylo 28. května 1902 po jednání na místě samém vydáno stavební povolení. Budova měla vypadat takto: jednopatrová čelní strana tělocvičny se v přízemí měla skládat z chodby, na levé straně z čítárny, na pravé straně z výborovny, síně a předsíně, pak schodiště vedoucí do prvního patra. V prvním patře čelní budovy se měla nalézat chodba, pokladny, úřadovna a galerie vedoucí do sálu. Za čelní stranou směrem k zahradě souseda pana Juřiny se měl nalézat přední sál a za ním předsíň, šatna a umývárna.

Uvažované varianty podoby sokolovny.

Projekt byl jako nákladný výborem Sokola odmítnut. Proto bylo 25. srpna 1902 vydáno nové povolení ke stavbě, a to z důvodu změny původního nákresu. Změna byla v tom, že odpadlo z průčelní budovy první patro a čelní strana obsahovala pouze chodbu a dvě místnosti. Nad nimi se nalézala galerie vedoucí do sálu. Za čelní stavbou byl sál a za ním oblékárny. Vše ostatní zůstalo nezměněno. Projekt podle nového Kordasova zadání přepracoval stavitel Brázda ze Zábřehu, kterému byla stavba za dohodnutou cenu 13 000 korun rakouské měny 17.8.1902 zadána. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že členové obstarají přes zimu kámen, cihly (1000 kusů za 22 korun), písek (za 1 korunu 60 haléřů/m3) a vápno a na jaře 1903 že se započne se stavbou. Základní kámen ke stavbě byl položen v tichosti „nejužší rodinou sokolskou“. Krátký spisek a několik v té době platných penízků je uloženo v lahvi v prohlubni pískovcového hranolu v základech budovy. Stavitel se z důvodu mírného svahu, na kterém se stavělo, zmýlil v odhadu množství kamene do základů. Aby nebyla stavba přerušena, vypomohl starosta obce i Sokola – Kordasův tchán – Jan Jáně, když dovolil rozebrat zděný kamenný plot své zahrady. Ten byl zděn jen na hlínu, takže jej Sokoli rychle rozebrali a kámen dodali na stavbu.

Střecha při stavbě dvakrát spadla

Nejzávažnější nepříjemností stavby bylo, že při omítání stropu již postavené a zastřešené budovy, zhroutila se střešní konstrukce a strop a severní zeď se porušily. Mohla za to nezkušenost stavitele. Spor skončil až u soudu. Tři znalci (jeden znalec dodavatelův – Valinzach, za Sokoly stavitel Rys a nad nimi neutrální stavitel architekt Starý z Olomouce) na několika jednáních posuzovali nejen míru zavinění, ale hlavně hledali řešení konstrukce krovu nad tak širokou stavbou. Spor byl vyřešen a rozhodnut ve prospěch Sokola. Střecha se musela sundat a byla zhotovena nová konstrukce dle návrhu architekta Starého, která přenášela tlak kolmo dolů a nikoli do stran, jako střecha původní. Předtím ovšem byla zhotovena druhá nová střecha, která se však také „poroučela“ a byla snaha ji různými vzpěrami podepřít. Jakoby dílu nebylo požehnáno...

Stavba byla dokončena po téměř dvou a půl letech – kolaudace proběhla 5. října 1904 a až 10. prosince 1904 udělilo představenstvo obce (dnešní obecní rada) povolení k používání novostavby (a to byl starosta obce zároveň starostou Sokola!). Stavitel se vyjádřil, že přes všechny mrzutosti na předávaném díle neměl veliké ztráty. Sokolovna byla slavnostně odevzdána svému účelu za účasti členů župy severomoravské, a při té příležitosti bylo uspořádáno veřejné cvičení, jehož výtěžek pomohl uhradit nejtíživější dluhy. Tato slavnost se konala 12. června 1905. Cvičení se zúčastnilo 12 družstev se 78 cvičenci. Za Bludov cvičilo 17 cvičenců. Slavnosti se zúčastnilo 110 Sokolů v kroji, z toho bludovských 29.

Hašteření a soudy

Při cvičení v zimě byla zima i v sokolovně, kamna nestačila tak velikou a vysokou místnost vyhřát. Přesto cvičilo žactvo, dorost a dospělé členstvo. Před V. sletem získala bludovská jednota v Prostějově 1. cenu v župě v závodění v pořadových a prostných sletových. Bludovská jednota – nejsevernější ze župy (náčelníkem župy byl v r. 1912 zvolen R. Kordas) – měla tyto školené cvičitele: Kordas, Talpa, Směšný, Člupný, Blažek, Morávek, Kulil, Kohout. Ze začátku vedli cvičení žen muži, později převzala výcvik žen Ludmila Stonová, která byla později zvolena náčelkyní. Bludovští sokolové cvičili na všech sletech, čtvrtým počínaje (1901). Aby mohl být co nejrychleji zaplacen dluh 12 000 korun, dostala bludovská jednota od České obce sokolské půjčku na zmenšení dluhu.

Bludovští sokoli na některém ze sletů v Praze.

Útoky odpůrců Sokola po dostavbě sokolovny neustaly – spíše naopak. Uveďme dva příklady, o co vše bylo možné se hašteřit a soudit. Když byla stavba sokolovny schválena (dnes bychom řekli zkolaudována), žádala jednota okresní úřad, aby jim povolil pořádat hodovou zábavu. Okresní úřad zaslal bludovskému obecnímu úřadu věc k posouzení a ten sokolskou žádost zamítl. Prostřednictvím poslance Staňka podal Sokol odvolání k Zemskému úřadu. Ten zábavu povolil. Na zábavě se však z rozhodnutí obce nesměly čepovat nápoje – obec žádost Jana Ploda o výčep nápojů při sokolských akcích zamítla a ochotní členové sokolské jednoty donášeli nápoje z jeho hostince vzdáleného pár kroků. Sokoli prohlásili, že je proti nim obecní úřad zaujat. To považoval obecní výbor (dnes obecní zastupitelstvo) za urážku a podal na bludovské Sokoly soudní žalobu. Sokol zastupoval župní jednatel JUDr. Smrčka. Svědek B. ze strany žalobce byl žádán soudem: „Pane svědku, je-li pravda, že jste řekl při odhlasování obecním výborem, že se Sokolu taneční zábava na hody nepovoluje, že si teď Sokoli mohou do sokolovny našlapat zelí?“ „Svědek B. bez rozmyšlení odpověděl: „Dež sem to řek, tak sem to řek.“ Soud skončil odmítnutím žaloby, Sokol byl osvobozen a obec zaplatila soudní útraty.

Další velké vítězství – snad největší před první světovou válkou – je možno přiřadit k roku 1911. V tomto roce povoluje zemská školní rada místnímu Sokolu, že smí školním dětem obojího pohlaví poskytovat ve svých místnostech výuku tělocviku. Proti se před tím vyslovil obecní výbor, ředitelství školy a místní školní rada „majíce na zřeteli nábožensko-mravní výchovu dětí a nebezpečí této výchově v protináboženském smýšlení od Sokola hrozící“. Ani okresní školní rada žádost Sokola nedoporučila a přesto proti všemu nadání zemská školní rada, „strážkyně zákona a podpora trůnu povoluje Sokolu kaziti školní děti“. (doslovně opsáno z jedné místní kroniky)

První světová válka, vývoj po ní, provoz kina

Za první světové války (1914-1918) – vyhlášení války překazilo brněnský sokolský slet – byla úředně zrušena Česká obec sokolská. Majetek však konfiskován nebyl, místní sokolské jednoty mohly nadále v činnosti pokračovat. Chyběli však cvičenci a cvičitelé, kteří museli narukovat do války. Sokolskou pospolitost udržovaly hlavně ženy. Z válečných bojišť se z bludovských sokolů nevrátili: Morávek, Léhar, Špička, Krmela, Emil Hroch, Slávek Seidl, Karel Šimůnek, Jan Jáně. Jan Plod a Fr. Seidl zemřeli na následky války doma.

Slavnost rozvinutí praporu sokolského spojené s veřejným cvičením 25. 6. 1927 v Bludově na cvičišti v bývalé panské cihelně (1.).

Po osamostatnění Československa (jehož první prezident T. G. Masaryk sokolské hnutí podporoval) nastal nový rozmach Sokolstva. Dochází k rozdělení někdejší jednotné severomoravské župy (způsobeno nárůstem členů a vznikem nových sokolských jednot). Od Severomoravské župy se oddělilo Olomoucko a Severomoravská župa se od r. 1921 rozkládala od Litovle směrem na sever. Okrsek bludovský byl přejmenován na šumperský. R. Kordas byl opět zvolen župním náčelníkem a zůstal jím až do r. 1932, přestože byl v r. 1925 ze zdravotních důvodů penzionován. V roce 1921 měl bludovský Sokol 200 členů. V této době – v r. 1927 si Sokol pořizuje prapor. Ideovým autorem hesel na praporu a jeho grafiky byl R. Kordas.

Slavnost rozvinutí praporu sokolského spojené s veřejným cvičením 25. 6. 1927 v Bludově na cvičišti v bývalé panské cihelně (2.).

K veřejnému užití kroje a praporu již nebylo potřeba pro každou akci povolení jako v době monarchie. Prapor byl nošen v průvodech obcí a při návštěvách v okolních vesnicích na slavnostech pořádaných tamními jednotami.

Slavnost rozvinutí praporu sokolského spojené s veřejným cvičením 25. 6. 1927 v Bludově na cvičišti v bývalé panské cihelně (3.).

Dne 8. ledna 1923 bludovské obecní zastupitelstvo hlasovalo o tom, který ze dvou uchazečů získá koncesi na provozování kina. O koncesi se ucházel Sokol, který podal žádost první, měl již připravenou komisi pro úpravu místnosti na kinosál. Druhým zájemcem byla Charita, kterou tvořily katolické spolky. Kino chtěli provozovat v Národním domě spolku Svatopluk. Hlasování bylo zajímavé: pro Sokol – 15 hlasů, pro Charitu – 14 hlasů. Koncesi získal Sokol, ale socialističtí členové obecního zastupitelstva (Josef Snášel a Karel Holoubek), kteří hlasovali pro Charitu, byli ze strany vyloučeni a tím zbaveni mandátu v obecním zastupitelstvu. Na jejich místa nastoupili stranické disciplíně poslušní členové. Pokud by to bylo možné i dnes, jistě by v tomto i minulém volebním období bylo již několik zastupitelů vyměněno – včetně jednoho radního

Slavnost rozvinutí praporu sokolského spojené s veřejným cvičením 25. 6. 1927 v Bludově na cvičišti v bývalé panské cihelně (4.).

Z peněz získaných provozem kina kupuje Sokol 23. června 1930 od Žerotínova zbytkového velkostatku bývalou cihelnu. Zřizují zde sokolské cvičiště, které slouží sportovním účelům dodnes. Dnes jsou zde tenisové kurty. Cvičiště později využívá i místní škola pro výuku tělocviku. V zimním období se tělocvik vyučuje v sokolovně, a to až do doby, kdy byla dostavěna tělocvična u základní školy v r. 1996.

Divadla

Hraní divadel byla druhou hlavní činností Sokola, zcela určitě také proto, že ze sehraných divadelních představení byl vždy zaručený příjem do spolkové pokladny. Divadla hrály i ostatní spolky v obci – Svatopluk s Orly, sociální demokraté, Matice školská. Konkurence zajišťovala téměř vždy vyprodaný sál – členové pro sokoly konkurenčních spolků se přicházeli podívat na to, co se povedlo či nepovedlo, aby mohli zasvěceně kritizovat.

Prvním divadlem, které v nové sokolovně sehráli, byla Vrchlického Noc na Karlštejně – hrála se v červenci 1906. Divadelní jeviště, které si pořídili do sálu v Krčmě (1. února 1903 zde sehráli hru „Pan inženýr a jeho figurant“, 13. listopadu 1904 „Mlynář a jeho dítě“), po postavení do sokolovny vypadalo jako pro loutkové divadlo nebo jako ptačí klec postavená na stole. Proto postavili jeviště nové, pro sál vyhovující. Pro každé divadlo se znovu stavělo a druhý den po představení rozebíralo. Stavělo se na osm dřevěných koz vysokých 120 cm, opona byla z jednoho kusu plátna 6 x 4 m, které bylo na zakázku vyrobeno v Šumperku. Nahoru se vytahovala klikou. Jeviště stavěli R. Kordas a stolař Hauk. Při stavbě překročil Kordas výborem povolený rozpočet – byl za to jedním členem napaden a označen za marnotratníka. Kulisy pro Noc na Karlštejně vymaloval malíř Špička podle vzoru získaného z Národního divadla v Praze. Historické kostýmy se zapůjčily v Olomouci. Hra se několikrát opakovala, sešlo se na ni podívat široké bludovské okolí. Velké pochvaly se dostalo ochotníkům v Moravském Severu.

Divadla Sokol hrál i za první světové války – každoročně nejméně jednu hru. Po roce 1920 se divadelní činnost ještě zvýšila. Do souboru přišel nový režisér – učitel Václav Blažek, kterého 18. ledna 1920 valná hromada sokolské jednoty zvolila vzdělavatelem.

Nové jeviště

Peníze získané z provozu kina byly postupně investovány do nákupu pozemků na severní straně sokolovny. Od souseda Stona pozemek koupili, se sousedem Matějčkem vyměnili. Získali tak plochu, na které postupně postavili „šupňu“ a k sokolovně přistavěli záchody. Na východní straně koupili část zahrady od Juřinů a v roce 1930 se pustili do stavby stálého jeviště. Inspirací bylo jeviště u Národního domu. Projekty vypracoval stavitel Čunderle ze Šumperka, který provádění stavebních prací svou firmou zaštítil. Stavěli však sokolští zedníci a tesaři, pod dozorem políra Fr. Turečka z čp. 275. Pokladník Sokola každý týden dělníky vyplácel, nemocenské poplatky se předávaly staviteli Čunderlemu. Nejdříve se rozebral přístavek sloužící jako šatna, zasypala se studna, ze které některé roky přetékala voda ven, neboť ji napájel blízký potok. Štěrk na betonování základů daroval Kordas ze starého koryta řeky Moravy.

Stavba jeviště sokolovny v roce 1930.

Ani tato stavba se neobešla bez mrzutostí. Když se na vyzděný přístavek dávaly krovy, spadlo uvnitř stavby špatně zajištěné lešení. K žádnému úrazu však nedošlo. Pod trámy a cihlami hledali jednu členku, která v té chvíli na stavbě pomáhala a která nebyla k nalezení. Ta však, když lešení padalo, zpanikařila a utekla domů, kde ji po dlouhém hledání našli.

Přesto, že v sále i na jevišti bylo několik kamen, nedal se sál uspokojivě vytopit. Jakmile se otevřela opona, byl v prvních řadách sedadel velký chlad. První hrou, kterou na novém jevišti sehráli, byla hra Václav první. Po velkých divadelních úspěších v letech 1920-1930 uveřejňuje Moravský Sever 24. března 1933 recenzi na hru Poslední muž sehranou pár dnů předtím. V recenzi se volá po obnovení staré slávy divadelní bludovského Sokola a velmi podrobně jsou rozebrány výkony jednotlivých herců. Všem pak vytýká nekolegiálnost a nesokolský přístup. Zřejmě to zapůsobilo – 19. listopadu 1937 opět tento týdeník velmi kladně hodnotí hru „Lidé na kře“ a chválí, že bludovští ochotníci vracejí dobrou pověst svému divadelnímu odboru.

Stavba střechy jeviště sokolovny v roce 1930.

K uctění šedesátých narozenin zakladatele R. Kordase byl uspořádán slavnostní večírek vpředvečer 1. března 1933. O čtyři roky později oslavila jednota 19. září 1937 čtyřicet let svého založení. Při té příležitosti byla již v srpnu uspořádána letní zahradní slavnost. Podle programu (zachován v Moravském Severu) byla slavnost zahájena na cvičiště cvičebními ukázkami a národními tanci v různých národních krojích. Poté následovala volná zábava při elektrickém osvětlení do 22. hodiny. Večer hořely táborové ohně, podávala se cikánské večeře a jiné atrakce.

Druhá světová válka

Další činnost tělocvičné jednoty přerušila na sedm roků válka. Po příchodu Němců 8. října 1938 byla okamžitě zakázána veškerá činnost. K definitivnímu zrušení Sokola na základě všeobecného výnosu Stillhalterkomisaře (komisař pro likvidaci organisací) v Liberci z 15. července 1939. Jmění bylo zabaveno, sokolovna se vším inventářem (tělocvičné nářadí, nábytek, kulisy a knihovna) byla likvidačním orgánem převedena se všemi právy a povinnostmi (dluhy ještě nezaplacené stavby) do vlastnictví obce Bludov za 2,7 RM složené v hotovosti. Sokolovna byla používána místními školami jako školní tělocvična a kromě toho se zde čas od času konaly informační schůze pro české obyvatelstvo. Za starosty Antona Winklera (od října 1939 do 11. srpna 1941) byla důkladně opravena. K 8. únoru 1940 je datováno rozhodnutí o vymazání spolku Sokol ze spolkového katastru: „Spolek Tělocvičná jednota Sokol se sídlem v Bludově stal se územní změnou spolkem, jehož sídlo leží mim,o hranice Protektorátu Čechy a Morava a dlužno jej vymazati ze spolkového katastru.“ Druhá světová válka byla osudná pro celý český národ, a tedy i pro Sokol. Většina hlavních činovníků sokolských jednot, žup a ústředí byla vězněna, popravena a velmi málo se jich po válce vrátilo. Mnozí s podlomeným zdravím v krátkém čase po návratu zemřeli doma. To nevyhnulo ani bludovským sokolům. Jména Diviš, Čejka, Ston jsou vyryta na pamětních deskách bludovského pomníku padlých.

Po válce

Mezi prvními spolky, které po květnu 1945 obnovily činnost, byl i bludovský Sokol. Zachoval se doklad „Oznámení o obnovení činnosti“ z 8. listopadu 1945 adresovaný Okresnímu národnímu výboru v Šumperku, kde se sděluje, že činnost byla obnovena 8. července 1945. Je zde seznam valnou hromadou zvolených funkcionářů: starosta Rudolf Kordas, místostarosta František Kubíček, jednatel Alois Svozil, pokladník Václav Blažek, náčelník František Člupný, náčelní Ludmila Stonová, vzdělavatel František Escher. MNV Bludov odevzdal Sokolu bezplatně zpět sokolovnu. Dluhy, které nebyly splaceny (ne že by nebylo peněz, ale z daňových důvodů se nespěchalo s jejich uhrazením), splácela po roce 1939 po převzetí sokolovny obec Bludov, předtím byli donuceni zaplatit 843,10 RM Jaroslav Poisl a Rudolf Kordas, kterým přispěli i ostatní členové Sokola. Vrací se to, co bylo za války uschováno u členů – sokolský prapor od Julie Plodové, knihy ze sokolské knihovny vrátili Kulil a Jeklová. Od J. Zatloukala se vrací některé cvičební nářadí. U Václava Blažka přečkal válku kamenný sokol ze střechy sokolovny, basa a razítko jednoty. U Kubíčků byla skříň se žákovskými kroji a razítko kina. Noty byly v úschově u L. Stonové a u R. Kordase. Bludovská sokolská jednota měla v den konce války 130 členů, z toho 70 mužů a 60 žen. Začít cvičit se mohlo až po vyklizení sokolovny. Před koncem války zde totiž byl Němci uskladněn materiál pro instalaci telefonních a telegrafních ústředen. První poválečná slavnost spojena se znovuotevřením sokolovny se konala 16. září 1945. Této slavnosti se zúčastnily i ostatní bludovské spolky – orli, hasiči, junáci a příslušníci všech politických stran.

Sokolský průvod Bludovem po roce 1945.

Státní záměr o sjednocení tělovýchovných spolků do jednoho se nezdařil, a tak od 1. ledna 1946 pracoval Sokol podle předválečných stanov a pod původním názvem. Na podzim 1945 bylo pořízeno ústřední topení. Rozpočet byl 76 000 Kčs, zvýšením cen stoupl na 169 797 Kčs. Hotovost spolkové pokladny nestačila – 80 000 Kčs bylo uvolněno z vázaného vkladu, členové zapůjčili 51 000 Kčs, které později pokladník na přání dle možnosti vracel. Zbytek byl uhrazen z výtěžku plesu – 28 366 Kčs, ze sehraných divadel – 5000 Kčs a z výtěžku Silvestra 11 271 Kčs (rozdíl 5840 Kčs je asi úrok).

Rudolf Kordas na sokolském setkání v Šumperku roku 1947. Zleva Malý, Jóža, Kordas, paní Malá, stavitel??.

Jako první divadlo byla sehrána stejná hra, jako při otevření sokolovny v roce 1905 – Vrchlického Noc na Karlštejně. V r. 1945 následovaly ještě „Na vlastním gruntě“ a „Vesnička pod horami“. Aby mohla být divadla hrána, muselo se koupit mimo jiné 150 m2 plátna k vytvoření horizontu na jevišti a nových kulis – vše bylo za války zničeno. Tělocvična byla pronajata místní škole k tělovýchovným účelům. Knihy ze sokolské knihovny v počtu 65 svazků byly předány obecní knihovně. Kino bylo znárodněno. Jeho provoz započal v r. 1946 za nových podmínek –Sokol dostával pouze 10 % hrubého zisku.

Moravská beseda pořádaná Tělovýchovnou jednotou Sokol v Bludově, průvod v žen kyjovksých krojích v roce 1947 (1).

Členové po pořízení ústředního topení začali hojně cvičit i v zimě. Za Ludmilu Stonovou převzala cvičení žen Anna Dvořáková, která byla zvolena do okrskového a župního náčelnictva. Mimo jiných aktivit absolvovala Anna Dvořáková státní kurz lidových tanců v Brně. Velmi dobře si vedli dorostenci pod vedením Jana Baslera, nově byl založen odbor házené za vedení Jana Snášela. Divadelní odbor sehrál v roce 1946 8 divadelních představení – z nich dvě v Rudě nad Moravou. Uspořádalo se 8 tanečních zábav, 3 vycházky, vzdělávací škola, veřejné cvičení a tělocvičná akademie. Bylo proneseno 18 veřejných proslovů a 11 přednášek. Občané se snažili „dohonit“ vše, co za války zameškali.

Moravská beseda pořádaná Tělovýchovnou jednotou Sokol v Bludově, průvod v žen kyjovksých krojích v roce 1947 (2).

Dne 29. června 1947 bylo uspořádáno na oslavu padesátiletého trvání bludovské jednoty veřejné cvičení za účasti okolních jednot. Cvičení se vydařilo, okolní jednoty pomohly k velkému průvodu obci a dodaly postačující počet cvičenců. Čtyřem žijícím zakladatelům – Rudolfu Kordasovi, Františku Plodovi, Petru Plodovi a Josefu Zatloukalovi – byly předány diplomy. Vzrostl počet členů – začátkem roku 1947 měla jednota 212 členů, z toho 124 mužů a 88 žen. V těchto počtech není zahrnut dorost ani žactvo. Připravovalo se rozšíření sokolovny o sál na severní straně, který by sloužil pouze ke cvičení. Odpadlo by pak pracné uklízení židlí po divadlech, zábavách a plesech.

Moravská beseda pořádaná Tělovýchovnou jednotou Sokol v Bludově, průvod v žen kyjovksých krojích, zakončeno civčením, rok 1947.

V roce 1947 uspořádal Sokol 7 přednášek, 1 ples, 6 tanečních zábav, 13 rozhovorů, jednu akademii, 1 mikulášskou besídku s loutkovým divadlem, 12 divadel (6 veseloher a 6 činoher), jarní a podzimní ideovou školu pro nové členy, 1 silvestrovský večer atd. K 31. prosinci 1947 měla jednota 150 členů a 98 členek, celkem tedy 248. Členové připravovali v roce 1947 cvičení prostných pro XI. všesokolský slet, který se měl konat v roce 1948 v Praze. Zůstalo však jen u plánů.

Po Únoru 1948

Dne 29. února 1948 – čtyři dny po bolševickém puči, tzv. Vítězství pracujícího lidu – se ujímá moci v Bludově Břetislav Březina, učitel a později ředitel bludovské školy. Stal se předsedou Místního akčního výboru Národní fronty (MAV NF) – orgánu, který řídil veškerý život v obci. Ze čtrnáctičlenného MAV NF bylo jedenáct členů (převážně funkcionářů) Sokola Bludov. Koneckonců, Břetislav Březina byl posledním předúnorovým vzdělavatelem Sokola, tedy jakýmsi ideovým vůdcem. Přesto, že v dotazníku české obce sokolské o sjednocení tělesné výchovy v r. 1946 připojují členové Kordas, Svozil a Kubíček dodatek, ze „bludovská jednota přistoupí ke sjednocení pod podmínkou, že sjednocení bude oproštěno od vlivů stranicko - politických“ – již v r. 1948 nabírá na síle „spirála zloby a nenávisti“. Mezi občany zavládla atmosféra strachu. Obec ovládla skupina průměrných, mnohdy neschopných (či všehoschopných?), ale hlavně poslušných členů KSČ. Bezohledně bez jakýchkoli zábran jsou likvidovány ostatní spolky. Orel a Svatopluk jako první – již 17. března 1948 jsou vyhnáni z Národního domu. I v sokolské jednotě se opouští sokolské ideály a zásady. Končí soutěž mezi spolky o přízeň bludovských občanů, z níž měla obec tak velký občanský, kulturní a sportovní prospěch.

Sokolská brigáda - práce na bludovském koupališti dne 9. 8. 1958. Finger Alois a Kordas Rudolf.

Nemíním zde připomínat žádný z bludovských politických procesů, nebudu připomínat nenaplněné touhy dětí po vysněném povolání. Mnozí jste to zažili nebo si to připomeňte od svých předků. Rozbouřená situace, která dolehla i na bludovskou sokolskou jednotu, se zklidnila až po roce 1955, kdy se do rodného Bludova vrátil z Častolovic Ladislav Straka z čp. 53. Stal se předsedou (ne už starostou) tělovýchovné jednoty Sokol, která měla původní označení ve svém názvu už jen z milosti. Česká obec sokolská byla totiž po únoru 1948 také rozehnána. Ladislav Straka utlumil politické vášně – připomeňme např., jak 3. března 1949 žádal Sokol Bludov Národní pozemkový fond o přidělení bludovského zámku. „Svoji žádost odůvodňujeme tím, že naše tělocvičná jednota vlastní dosavadní tělocvičnu, která dnešní sloučené tělovýchově naprosto nevyhovuje, jak po stránce zdravotní, tak i prostorové. V důsledku toho žádáme přidělení jmenované zámecké budovy, ježto hodláme na místě vybudovat novou tělocvičnu, která by vyhovovala dnešním požadavkům.“ Místo politice se začalo členstvo pod Strakovým vedením věnovat tělovýchově a kultuře, tedy opět tomu, k čemu byl Sokol založen. Rozvíjely se především jednotlivé sporty – fotbal (kdysi stál jakožto Sportovní klub mimo sokolský spolek), házená, později stolní tenis, tenis atd.

Po roce 1989

Že pořekadlo „život tropí hlouposti“ je pravdivé, se projevilo i u nás v Bludově. Jak jsme uvedli, nastupující komunistická moc se v roce 1948 opírala do značné míry o činovníky či odchovance Sokola. Paradoxně se základ Občanského fóra, sdružení odpůrců komunistického režimu, které vzniklo i v Bludově, v listopadu 1989 zformoval právě z členů tenisového oddílu Sokola Bludov. K těmto několika občanům se postupně přidali další, ochotni se podílet na obnově všeho toho, co se za vlády jedné strany nepovedlo. Mimo jiné jeden z ustavujících členů vrátil součastný starosta Sokola sokolovně nákladnou rekonstrukcí původní podobu.

Stolní tenista Zdeněk Elgner v roce 1975.

O tom, jak uplynulých více než padesát let od Února postihlo lidské myšlenky a jak de facto zničilo sokolské myšlenky, může posloužit odpověď jednoho ze starostů bludovského Sokola po r. 1989. Na mou otázku, zda by nesl v průvodu obcí sokolský prapor tak, jak ho nosíval Rudolf Kordas, odpověděl: „Ty, ty ses zbláznil, já nemám se Sokolem nic společného. S „obcí sokolskou“ jsme soud o sokolovnu vyhráli a nemáme s nima už nic společnýho. Já chodím hrát volejbal a ostatní mně nic neříká.“ Je to tak. Čas oponou trhnul a z ideálů zazděných ve skleněné lahvi v základech sokolovny nezůstalo mnoho. Mnohé odvál čas jako překonané, něco bylo odloženo jako příliš náročné. Nezůstalo v Bludově mnoho spolků, které by zůstaly věrné nejenom své funkci zábavné či funkci vyplnění volného času, ale především svému původnímu poslání výchovnému. K částečné výchově mládeže v Sokole dochází již snad jenom v oddíle fotbalovém či stolního tenisu. A formování dospělých přednáškami, akademiemi, společnou prací na cvičení divadel? Dávno pryč. Výchovu k primitivnímu pokrokářství, antikatolicismu, popírání všeho, co člověka přesahuje, úspěšně převzala škola, média a další. Zde už není místo pro někdejšího hlavního nositele těchto myšlenek. Ale kdo zajistí výchovu k pospolitosti, obětavosti a touze po svobodě? V těchto oblastech převzal po Sokolu štafetu Junák, který ze sokolských myšlenek před sto lety vyšel.

Na bludovské sokolské jednotě můžeme pozorovat, jak závažná je úloha jednotlivce ve společnosti. Z publikovaných textů jsme si mohli všimnout, že jeho činnost byla neodmyslitelně spojena s osobou Rudolfa Kordase – jak období zakladatelské, tak meziválečné a poválečné. Kdo ví, jak by se sokolská činnost v Bludově odvíjela, když by mu nebylo vyměřeno tolik let aktivního života, či kdyby se náhodou usadil na zcela jiné škole v našem okrese. Podobně můžeme uvažovat o vlivu osobnosti vzdělavatele Sokola Břetislava Březiny na temné období padesátých let. Buď jak buď – chce-li dnešní bludovský Sokol dosáhnout někdejší zašlé slávy, musí nalézt osobnost nejen organizačně zdatnou, ale i ostře ideově profilovanou. Na rozdíl od Orla a Svatopluka, svých někdejších hlavních soupeřů, o tom může alespoň snít.

Prameny a literatura:

• Janíčková, P. (2002): Spolky a spolkový život v Bludově do r. 1918, diplomová práce.
• Krátký životopis R. Kordase z 18.11.1953, SOA Šumperk.
• Odbojová skupina tzv. Taroková partie – autor Hynek Minář, SOA Šumperk.
• Proslov ke spolužákům na učitelském ústavu v r. 1951 v Přerově, Rudolf Kordas SOA Šumperk.
• Spurný, F. a kol. (1979): Bludov dříve a nyní, Bludov.
• Životopis Rudolfa Kordase z 26.6.1958, SOA Šumperk.

Článek z listopadu roku 2005
Stanislav Balík st.