Obnova Kostelíčka
Smrt císaře Josefa II. ( 20. února 1790 ) znamenala i konec jeho reforem. Již v roce 1800 poslali bludovští dvorskému úřadu do Vídně žádost o povolení k obnově zrušeného Kostelíčka. Olomoucký krajský úřad však přípisem č. 6198 ze dne 26.9.1800 sdělil bludovským, že jejich žádost byla zamítnuta.
Téměř půl století opuštěný Kostelíček velmi zchátral. Děravou střechou zatékala voda na klenbu, která se nakonec zřítila. Pasáci a pocestní se ve zřícenině schovávali před deštěm a nepohodou.
K novému jednání o obnově Kostelíčka došlo pak až za faráře Josefa Němce. Na jaře r. 1833 požádali bludovští hraběte Františka Josefa ze Žerotína – jako svou vrchnost, aby se ujal poničeného Kostelíčka a vymohl jeho znovuzřízení. Žerotín přání svých poddaných vyhověl a žádost o povolení k obnově poslal nejdříve knížecí arcibiskupské konsistoři v Olomouci. Ta žádost bludovské vrchnosti předložila zemské vládě. Výměrem císařského a královského moravského zemského gubernia č. 27.015 ze dne 18.8.1833 bylo žádosti hraběte Františka Josefa ze Žerotína zásadně vyhověno, avšak krajský úřad v Olomouci přípisem ze dne 15.9.1833 žádal na bludovském vrchnostenském úřadě zevrubnou zprávu, jak daleko je Kostelíček vzdálen od obce a jaké jsou majetkové poměry těch poddaných, kteří na obnovu Kostelíčka hodlají přispívat. K zprávě měl být přiložen stavební plán a výkaz o udržovacím fondu pro Kostelíček. Zpráva měla být krajskému úřadu v Olomouci doručena do 30.9.1833.
Takovýto požadavek však bludovští nečekali a nyní v tak krátké lhůtě nebylo snadné všechny doklady opatřit. Po uplynutí více než dvou měsíců žádal bludovský vrchní o prodloužení lhůty o 4 týdny s odůvodněním, že mu žádné doklady dosud nebyly od obce odevzdány.
Když pak lhůta 4 týdnů uplynula a věc nebal dosud vyřízena, vyzval vrchní Bifeld bludovskou obec přípisem ze dne 9.1.1834, aby byla svolána valná hromada všech poddaných, kteří chtějí na opravu Kostelíčka přispět. Současně oznámil, že kromě udržovacího fondu, který podle předpisu musí být pořízen zvlášť, je náklad na obnovu Kostelíčka předběžně vypočten na 2647 zlatých. V pondělí 13.1.1834 o 9. hodině dopoledne měli se všichni přispívatelé dostavit do vrchnostenské kanceláře, aby jejich závazky mohly být souhrnně sepsány.
Věc se však zase protáhla přes povolený termín. Rozzlobený již krajský úřad vyslal zvláštního posla, který měl na bludovském vrchnostenském úřadě vymoci konečnou odpověď v záležitosti obnovení Kostelíčka. Tento posel, jemuž musely být zaplaceny za cestu 4 zl., přinesl od krajského úřadu ostrou důtku bludovskému vrchnímu a neměl odejít bez odpovědi. Bludovský vrchní ve své odpovědi ze dne 26.1.1834 vysvětluje, co všechno již v záležitosti Kostelíčka podnikl a nedodržení lhůty omlouvá tím, že na obnovu Kostelíčka slíbili přispět i zámožní poddaní z jiných panství avšak potřebné vyjádření mu dosud neodevzdali.
Bludovské obci bylo dáno na vědomí, že udržovací fond pro Kostelíček musí být zajištěn reversem. Konečně dne 6.2.1834 byl žádaný revers krajskému úřadu odeslán. Nato obdržel žadatel – hrabě František Josef ze Žerotína prostřednictvím kraj. úřadu v Olomouci rozhodnutí moravského zemského gubernia ze dne 4.4.1834, že sice proti zamýšlené obnově Kostelíčka není námitek, že však konečného povolení ke stavbě nelze udělit, dokud nebude prokázáno, že fond na obnovu a udržování Kostelíčka skutečně existuje, neboť ačkoliv prý předložený revers je podepsán od více bludovských občanů, přece ještě nevyhovuje, protože není dostatečně prokázáno, že podepsaní poddaní mají tak příznivé hmotné poměry, aby převzatým povinnostem mohli dostát. Dále se nařizuje, aby se žadatelé dotázali také arcibiskupské konsistoře v Olomouci, zda proti zamýšlené obnově Kostelíčka nemá námitek po stránce církevní.
Tento přípis považovali bludovští za základní povolení a hned se pustili do příprav k obnově Kostelíčka.
V Bludově a okolních vesnicích byly provedeny sbírky a na jaře roku 1835 bylo započato s prací na obnově Kostelíčka.
Sbírka v Bludově vynesla - 360 zl. 34 kr.
V okolních vsích vynesla - 812 zl. 27 kr.
Za prodané dřevo - 200 zl. 40 kr.
Celkem 1373 zl. 41 kr.
Výtěžek sbírek sice na úhradu všech nákladů na obnovu Kostelíčka nestačil, avšak bludovští měli mnohem větší potíže s povolením ke stavbě ze strany řadů, než se samotnou stavbou.
Sledujme ještě chvíli zápas bludovských se zkostnatělou rakouskou byrokracií. Bludovský vrchní doufal, že vykáže-li se hotovou stavbou, vyhoví tím první podmínce úřadů ( finanční zajištění stavby ) a mezitím dojde ke konečnému povolení stavby.
Bylo žádáno také o povolení u církevních úřadů. Olomoucká konsistoř, poslušná nejvyšších nařízení, žádala však přípisem ze dne 8.9.1835, aby jí bylo nejdříve předloženo vládní povolení ke stavbě a teprve potom, že může dát povolení ze své strany. Konsistoř současně žádala také o předložení reversu a dokladu o udržovacím fondu pro Kostelíček.
Po obdržení tohoto přípisu se bludovský vrchní ocitl v nemalých nesnázích. Jak měl předložit doklad, který v rukou neměl. Ve své odpovědi, odeslané prostřednictvím děkanského úřadu v Šumperku uvádí, že přípis zemského gubernia ze dne 4.4.1834 považuje za podmínečné povolení ke stavbě. Dále uvádí, že se již pustil do stavby, protože zdi Kostelíčka již hrozily sesutím a proto z policejních důvodů, aby tam někdo nepřišel k úrazu, dal Kostelíček opatřit novou klenbou a střechou.
Tato zpráva je pro nás velmi důležitá. Vysvítá z ní, že obnova Kostelíčka byla v hlavních rysech dokončena již na podzim r. 1835 a že na půdoryse kostela nebylo patrně nic změněno. Nejspíše bylo jen dozděno pobořené obvodní zdivo a kostel byl znovu zaklenut a zastřešen. Tuto domněnku potvrzuje i výše celkových nákladů na obnovu, která by v případě rozsáhlejší přestavby byla značně vyšší. Vždyť značnou část z celkového nákladu bylo potřeba vynaložit na odklizení rumiště, vzniklého zřícením klenby a nepochybně i následným sesutím horních částí obvodového zdiva, i když materiálu mohlo být případně znovu použito. Také doprava ostatního stavebního materiálu na odlehlé místo na kopci byla poměrně nákladná.
Z těchto skutečností vysvítá, že Kostelíček se do dnešních dnů zachoval ve svých původních rozměrech. Kostelíček sice povstal ze zřícenin, ale byl chudý a prázdný. Chybělo vnitřní zařízení a vše, čeho je k bohoslužbám potřeba. Největší překážkou, která bránila vydání úředního povolení k veřejnému užívání stavby, byla skutečnost, že Kostelíček neměl žádné jmění a také doklad o udržovacím fondu nebyl po právní stránce zcela v pořádku.
Z těchto důvodů zamítla konsistoř přípisem ze dne 28.9.1836 žádost hraběte Fr. Josefa ze Žerotína, aby obnovený Kostelíček mohl být posvěcen.
Ještě téhož roku byly však bohoslužby v Kostelíčku přece jen povoleny. Napomohla tomu nebezpečná situace, která vznikla v bludovském farním kostele. Tam totiž začal klesat visutý dřevěný strop, zavěšený na řetězech, které uprostřed splývaly v jeden řetěz, který byl pomocí kovaného svorníku zavěšen na silném trámu ve střešní vazbě. Pod tíhou stropu začal svorník povolovat a strop klesal. Aby nedošlo k neštěstí, musel být farní kostel uzavřen.
Hrabě Fr. Josef ze Žerotína sám svým jménem žádal tehdy zemskou vládu o povolení, aby se farní bohoslužby směly konat v právě obnoveném Kostelíčku. Přípisem zemského gubernia ze dne 12.11.1836 bylo povoleno farní bohoslužby konat v Kostelíčku, avšak s výhradou, že je to povolení vyjímečné, které nemá žádného vlivu na konečném rozhodování v záležitosti Kostelíčka. Také olomoucká konsistoř arcibiskupa Maxmiliána Josefa barona de Somerau – Beeckh svolila k tomu, aby se farní bohoslužby mohly konat u Kostelíčka. Konsistorní byrokraté si neopustili ani zbytečný a zcela nesmyslný dodatek, že farní bohoslužby se v Kostelíčku smějí konat jen po dobu, než bude farní kostel v Bludově opraven.
K posvěcení obnoveného Kostelíčka byl zplnomocněn šumperský děkan Jan Wachler. Slavnost se konala 20.května 1837 za účasti patronátních zástupců, kněží z okolních farností a zástupu lidu ze širokého okolí.
Téměř po dva roky zde pak byly konány farní bohoslužby, než byl bludovský farní kostel opraven. Nejdříve však muselo být doplněno chybějící vnitřní zařízení. Z farního kostela v Bludově sem byl převezen a postaven starý obětní stůl s velkým tabernaklem. Na stěnu za oltářem byl zavěšen starý obraz. Nejnutnější věci byly přinášeny z farního kostela v Bludově.
O obnově Kostelíčka napsal bludovský obecní písař Březina pozoruhodný pamětní list, z něhož si podstatnou část zde připomeneme.
„Kostelíček se opravoval za časů trudných. Bylo to v r. 1836 za rychtáře Petra Einagla, purkmistra Josefa Ploda z č. 121, Pavla Jáněte z č. 45, Josefa Bartoše z č. 126, Josefa Motyky z č. 132, Antonína Truxy z č. 72, Josefa Pospíšila z č. 180, rektora Josefa Bendy, obecního písaře Jana Březiny z č. 297, zámeckého vrchního Schillera a purkrabího Rosy.
Posvěcena oslaven byl Kostelíček 20.května 1837 šumperským děkanem Janem Wachlerem v přítomnosti obecního výboru a důstojníků ( úředníků ) ze zámku. Byli při tom svěcení přítomni též obecní hajný Fr. Pospíšil, který den co den dozíral na stavbu a mnoho na Kostelíček dobrými slovy vyprosil a také kostelníci Jos. Březina z č. 117 a Jos. Březina z č. 23.
Při tom se také náš farní kostel v dědině opravoval a stavěl, též nová silnice bludovská se dělala, tak koláturníci s tím velkou obtížnost, jak i s placením, tak i s prácou měli a trpět museli. Tak to k vyslovení nejni, co tenkráte hrubí i malí chalupníci vystáli a s velkou nouzou placení a prácou všichni vystáti museli.
Proto vám zanecháváme tento pamětní list, abyste poznali, jak zlé časy tenkrát byly, abyste Kostelíček nikdy neopustili, protože nás to moc stálo, než jsme jej roku 1785 zrušený, mohli obnovit. Zbyla z něj tehdy jen hromádka kamení, ale s pomocí obce bludovské, města Šumberka a okolních dědin podařilo se nám jej obnoviti. Museli jsme se však reversem zavázati, že jej budeme udržovati ze svého a založili jsme proto rejstřík příjmů a vydání naň.
My jsme Kostelíček obnovili v těžkých dobách a vy proň hospodařte dobře, neboť Pán Bůh vás jednou za to ode všeho zlého ochrání a na věčnosti za to odmění. Máme za to, že budete tak dobrými katolickými křesťany, jako jsme my a půjdete na čest Boží. V Bludově dne 23.května 1838.“
Když pak byl farní kostel v Bludově již opraven a znovu otevřen, bývaly v Kostelíčku bohoslužby jen jednou v roce – v neděli po svátku Božího těla. Výtěžek sbírek zdaleka nestačil k uhrazení všech výloh, spojených s obnovou Kostelíčka.
Celkový náklad činil 3246 zl. 47 kr.
Sbírky vynesly jen 1373 zl. 41 kr.
Zůstal tedy dluh ve výši 1873 zl. 6 kr.
Podle reversu ze dne 5.5.1836, na jehož vyhotovení konsistoř tolik naléhala, zavázala se sice obec a 48 usedlíků, že na vlastní útraty, z vlastního jmění Kostelíček vystavějí a v dobrém stavu budou udržovat a všechny opravy ze svého hradit, ale závazek, který na sebe dobrovolně vzali, nedodrželi. Ručení za vzniklý dluh převzala tedy bludovská obec. Dluh byl umořován z milodarů četných poutníků a ze sbírek, konaných u Kostelíčka o pouti. V roce 1856 byl splacen poslední zbytek dluhu a Kostelíček měl opět čisté konto.
Pozemek, na němž Kostelíček stojí a pastviny kolem, náležely původně bludovskému velkostatku. Obec tyto pozemky v r. 1856 vyměnila za zahradu pod domkem č.p. 161 v Bludově. Protože náklady na obnovu Kostelíčka uhradila bludovská obec, vznikl názor, že Kostelíček patří obci. Při zakládání nových pozemkových knih v r. 1879 dala si bludovská obec zapsat Kostelíček jako svůj obecní majetek.
S tímto názorem však bludovští duchovní správcové nesouhlasili a tak vznikl mezi farou a obcí dlouhotrvající spor o vlastnictví Kostelíčka. Spor ukončil farář Fr. Ermis tím, že Kostelíček i s okolním pozemkem za odstupní cenu 600 zl. od obce odkoupil.
Kupní smlouva byla sepsána dne 1.7.1893 v Bludově. Za stranu kupující smlouvu podepsal farář Fr. Ermis, za bludovskou obec, jako stranu prodávající, Jáně Jan m.p., starosta; Karl Kotrli m.p., radní; Fr. Entr m.p., radní; Juřina Jan, výbor; Jan Motyka m.p., výbor. Originál smlouvy byl uložen ve farním archivu v Bludově.
V r. 1866 dala bludovská obec pokrýt střechu Kostelíčka šindelem. Práci vedl zednický mistr Petr Kašpar ze Šumperka, který za práci a materiál žádal 1297 zl. Při pokrývání střechy došlo k neštěstí. Tesař Fr. Kvapil z Bohutína spadl se střechy tak nešťastně, že na místě zemřel.
V r. 1883 byla pak střecha Kostelíčka pokryta trvanlivou břidlicí. Celkový náklad činil 549 zl. Kostelíček se málem stal i svědkem válečné bitvy. Za prusko-rakouské války v r. 1866, když bludovští očekávali vpád Prusů, vyjela z Bludova skupina puškami ozbrojených sedláků na koních ke Kostelíčku a zde, ukrytí v lese, čekali na příchod Prusů po cestě od Hrabenova. Sotvaže se vrátili, aniž nepřítele zpozorovali, byla obec obsazena Prušáky, kteří přitáhli po silnici od Postřelmova.
S příchodem pruského vojska, rozšířila se v celém kraji opět cholera, která postihla i mnoho civilního obyvatelstva.
V r. 1901 byl v Bludově založen ženský Spolek sv. Rozálie, který navázal na tradici někdejšího Bratrstva Božího těla. Hlavním úkolem spolku bylo shromažďovat finanční prostředky na vybavení a zvelebení Kostelíčka. V čele spolku od jeho založení stála pí. Josefa Sloupenská, choť prvního bludovského obvodního lékaře. Sbírky v Bludově i okolních obcích obětavě prováděla pí. Beata Krejčí, choť bludovského obchodníka a správkyně spolkové pokladny.
Kostelecká pouť má velmi starobylou tradici. Kdysi bývala velmi populární. S velkou okázalostí a pouťovou taneční zábavou ji drželi nejen bludovští, ale i obyvatelé Hrabenova. Slavila se v neděli po svátku Božího těla, kdy sem proudily nepřehledné zástupy lidu ze širokého okolí. Na prostranství u Kostelíčka bývalo mnoho stánků, plných sladkostí, devocionálií, hraček, malovaných hrníčků a skleniček, různých pouťových tretek a upomínkových předmětů. Prší-li o kostelecké pouti, říká se žertem, že hrabenovští pláčou o koláče.
Každoročně kolem 4. září bývají u Kostelíčka bohoslužby ke cti sv. Rozálie. Děje se tak na památku hrozného moru, který postihl obyvatele Bludova a okolí koncem července r. 1855. Toho osudného roku zemřelo v Bludově 187 osob, převážně na choleru ( matrika zemřelých, Bludov ).
Prudce nakažlivá cholera byla chorobou velmi obávanou. Říkalo se jí také černá smrt, protože mrtvoly lidí, zemřelých na choleru, dostávaly nepřirozeně tmavé zabavení. Kdo onemocněl cholerou, neměl naději na uzdravení. Tehdejší lékařská věda byla proti této nemoci bezmocná – žádný účinný lék nebyl znám. Bludovští se tehdy ve své úzkosti obrátili o pomoc k Bohu.
Veřejným a slavným slibem zavázali sebe i své potomky, že den toho kterého světce či světice, kdy cholera ustane, budou slavit jako zasvěcený svátek. Jako ochránci proti morové nákaze byli vzýváni zejména sv. Roch a sv. Rozálie.
Protože kolem svátku sv. Rozálie ( 4.září ) začala cholera v Bludově ochabovat a téhož měsíce ohlásil obecní úřad do Šumperka, že cholera v obci přestala, ustanovili se bludovští, že den sv. Rozálie budou slavit jako svátek na památku tohoto hrozného moru.
Bludovští svůj slib splnili a svátek sv. Rozálie dodnes slaví bohoslužbami u Kostelíčka v neděli kolem tohoto svátku.od 20.století byly bohoslužby u Kostelíčka na první neděli v září spojeny také s díkuvzdáním za polní úrodu – tedy jakousi dožínkovou slavností. Při této příležitosti se dosud zpívá stará lidová píseň o sv. Rozálii ( text a nápěv viz v příloze ).
Památkou na morové epidemie jsou tzv. morové sloupy ( na podstavci umístěné sochy P. Marie nebo jiných světců ). Při staré cestě z Bludova přes Trhovici do Šumperka jsou dvě takovéto sochy.
První z nich se sochou sv. Rozálie dali postavit manželé Sekaninovi z Bludova v r. 1869 na paměť morové epidemie, která postihla Bludov a okolí ve válečném roce 1866 ( za prusko-rakouské války ).
Druhý morový sloup se sochou sv. Rocha dal postavit při téže cestě bludovský rolník Jan Pecháček v r. 1839 na památku moru v r. 1836. Vedle monumentálního mariánského morového sloupu z r. 1717 na náměstí u radnice v Šumperku, si připomeňme i skromnější morový sloup s překrásnou, umělecky hodnotnou sochou P. Marie, který v době morové epidemie – v r. 1715 dal postavit v Rudě n. Moravě nedaleko zámku ( v tzv. Ulici ) tehdejší rudský sládek Fr. Wagner.
V předchozích kapitolách jsme se seznámili s dějinami Kostelíčka od prvních písemných zpráv až do současnosti.
V dalších statích si povšimneme některých hmotných památek v Kostelíčku a jeho okolí.
Rudolf Pavelka
