Národní jednota pro východní Moravu místní odbor Bludov a Matice školská pro Bludov a okolí

V této vzpomínce se pokusím připomenout dva spolky, které působily v Bludově již před koncem 19. století a jejichž činnost skončila krátce po začátku století dvacátého. Po těchto dvou spolcích se zachovalo nejméně písemností. Nevědí o nich téměř nic ani ti občané, občas se scházející v klubu důchodců, kteří se považují za největší znalce místní historie. Zachovalo se však několik nemovitých památek, které slouží doposud tomu, k čemu byly vybudovány. Pokud dočtete tento článek do konce, budete možná souhlasit s tím, že lidé kdysi v těchto dvou spolcích sdružení mají největší zásluhu na zachování naší národní identity – přeloženo do řeči lidově – zasloužili se o to, že mluvíme česky. Nejdříve však několik důležitých souvislostí.

Soužití Čechů a Němců

Český a německý národ vedle sebe žily na území Čech, Moravy a Slezska mnoho století. Ani ve starých dokumentech se nezachovaly téměř žádné zprávy o nacionálních konfliktech či sporech. V českých oblastech venkova lidé mluvili česky, v německých oblastech německy. Většina Němců však žila ve městech. Zde byla soustředěna řemeslná výroba. Řemeslníci přicházeli již ve středověku na pozvání českých panovníků. Přinášeli do Čech a na Moravu nové, zde doposud neznámé výrobní technologie, a proto byli vítáni. Ke své práci však potřebovali pomocníky, kterými se stali učedníci ze starousedlých českých rodin. Tak se řemeslo dostávalo časem i do českých rukou. Pochopitelně se s řemeslnými dovednostmi dostal do české mysli i německý jazyk a mnohý učedník, dříve než byl mistrem, tak se stal Němcem. Sousední města Šumperk a Zábřeh na Moravě byla původně města česká. O tři sta let později (v polovině 19. století) tomu bylo zcela naopak. Nacionalizace Němců ale i Čechů nastala vlivem národního obnovení. Češi vinili Němce z devastace českého jazyka i kultury. Němci se začali cítit ohroženi a protože měli blíže ke státním orgánům, spor se jejich vlivem přenesl do roviny Češi versus stát. K vyvrcholení tohoto sporu koncem 19. století nemalou měrou přispěl přístup tehdejšího císaře Františka Josefa I., který se vytrvale odmítal ztotožnit s českým národem jako s národem svým.

Deutscher Schulverein, Matice školská a Národní jednota

Na Šumpersku počet českého obyvatelstva nedosahoval ani 14 %. V zábřežském okrese byl počet obyvatel hlásících se k české národnosti v roce 1880 46,07 %. 19. dubna 1880 bylo vydáno vládní nařízení o užívání zemských jazyků v Čechách a na Moravě u úřadů spadajících do kompetence ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti. Nešlo o nic menšího než o uznání rovnoprávnosti češtiny s němčinou v takzvaném vnějším úřadování v působnosti obou ministerstev. Prakticky to znamenalo, že občan mohl u kteréhokoli politického úřadu, soudu či prokuratury v Království českém či Markrabství moravském učinit podání v jazyce českém či německém, tato podání měla stejnou platnost, musela být přijata, řádně vyřízena a ve stanovené době zodpovězena v tom jazyce, v jakém byla učiněna. V průběhu vlastního šetření tato rovnoprávnost neexistovala. Vše se vyřizovalo německy, bylo-li však podání učiněno česky, musela být odpověď úřadem, který jej vyřizoval, přeložena do češtiny. Němečtí obyvatelé českých zemí jazyková nařízení, zrovnopravňující češtinu s němčinou, rozhodně odmítali. Němci, kteří se vydávali za oběť násilné čechizace, založili v říjnu 1880 na shromáždění v Karlových Varech Německý školský spolek – Deutscher Schulverein. Češi odpověděli založením Ústřední matice školské, která získala podporu celého českého národa.

Schulverein, aby podpořil rozvoj němčiny, začal budovat německé školy i v původně českých obcích – kupř. v Koloredově (dnes součást Zvole), Rudolfově (dnes součást Zábřeha), v Sudkově, v Jestřebíčku (součást Jestřebí), v Janoušově u Crhova, v Písařově. Zajímavé je, že školy byly situovány tak, aby došlo k rozdělení jednotlivých obcí, osídlených českým obyvatelstvem. Aby české obce spolu sousedící byly od sebe rozděleny obcí poněmčenou. I v Bludově měl Schulverein pronajmut domek, ve kterém měla být zřízena německá škola. Jejímu otevření zabránil bojkot šumperských obchodů bludovskými občany (vzpomínka na Rudolfa Kordase).

Omezován byl i vliv českých podnikatelů v profesních a zájmových organizacích. Když se při volbách do Obchodní komory v Olomouci 12. března 1885 nepodařilo prosadit téměř žádného Čecha, pochopila česká pospolitost, že je nutno se organizovat a bránit. Vznikl přípravný výbor, který založil „Národní jednotu olomouckou“, založenou po vzoru podobných spolků v Podkrušnohoří či na Šumavě. V Olomouci proto, že zde byl český živel na poměrně slušné úrovni, vždyť zde existovalo slovanské gymnázium (již od r. 1867), matiční škola a další české instituce.

Na založení Národní jednoty měl údajně největší zásluhu advokát selského původu Dr. Jan Žváček, který se v roce 1880 usadil v Olomouci. O pět let později v r. 1885 byl za Národní stranu zvolen do zemského sněmu. Pod jeho výzvu k založení „Národní jednoty olomoucké“ se podepsalo 23 českých poslanců, ale i Moravané působící v Čechách kupř. Dr. Jan Herben, prof. Fr. Táborský či velkoobchodník J. Neff. Program tohoto nového spolku byl široký: „Duševní, národní a hmotné zvelebení krajiny na severní a východní Moravě“. Spolek měl širokou organizační strukturu, v jejímž čele stálo ústředí, které zabezpečovalo systematičnost práce. Ustavující valná hromada se konala 28. června 1885 v místnostech tehdejšího Slovanského čtenářského spolku v Olomouci na Horním náměstí č. p. 26. Mezi účastníky této ustavující schůze, kterých bylo 380, najdeme jména – Petr Minář, starosta v Bludově (1884-1890), Josef Jáně, obecní starší v Bludově a Josef Jindřich, rolník v Bludově. Již v prvním roce (tedy v r. 1885) bylo zaregistrováno 57 místních odborů (dnes bychom řekli „místních sdružení“), ve kterých se sdružilo více než 1200 členů.

Národní jednota pro Bludov a okolí

Dne 19. září 1885 byly pod č. j. 26451 „Výnosem vysokého c.k. místodržitelství v Brně“ schváleny stanovy místního odboru Národní jednoty pro Bludov a okolí. Ustavující valná hromada se konala 18. října t. r. odpoledne o třetí hodině v místnosti čtenářsko-zábavního klubu Svatopluk v Bludově. Zda to bylo Na nové či v Krčmě, se neví. Určitě to však nebylo v Národním domě – ten byl postaven až za 15 let.

Ze soudobého tisku (Našinec 25. 10. 1885, r. XVII č. 126) víme některé podrobnosti o průběhu této schůze. Rolník Jan Jáně (později byl v letech 1890-1907 starostou obce) seznámil přítomné – bohužel z blízkých českých obcí se nedostavil téměř nikdo – s organizací zakládaného spolku. Místní odbor mohl vzniknout, jestliže se přihlásilo nejméně 20 členů. Každý odbor měl své vlastní volené pětičlenné představenstvo, které tvořilo výbor. Výbor ze svého středu volil předsedu, jednatele a pokladníka. Představenstvo zajišťovalo spojení mezi Ústředním výborem v Olomouci a jednotlivými členy ve spolku sdruženými. Po Janu Jánětovi vystoupil bludovský farář František Ermis, který přítomným vysvětlil důležitost a účel Národní jednoty. Výše zmíněné noviny zaznamenaly část jeho proslovu: „Národní jednota má býti oporou těm krajům Moravy, kde český lid dosud krok za krokem o svá práva teprve zápasiti jest nucen...“ Do výboru místního odboru byli zvoleni Josef Jáně, Jan Motyka, František Kozák, Antonín Primes (snad z Chromče) a Jan Stejskal (snad z Dolních Studének). Ze schválených stanov zjistíme, že posláním tohoto spolku „jest přispívati k národnímu, duševnímu a hmotnému zvelebení krajin na severu a východě Moravy. Hlavním prostředkem, jak výše zmíněného účelu dosáhnout, je pořádání přednášek, divadel, výletů, výstav, národních slavností, zřizování a podpora škol vůbec, zakládání knihoven a čítáren, zřizování peněžních záložen a spořitelen, podpora turismu, opatřování levného úvěru a obstarávání míst pro živnostenské a obchodnické učně.“ Možná právě na této schůzi se zrodil nápad založit v Bludově občanskou záložnu. To bylo snad jediné, co bludovským k naplnění programu Národní jednoty chybělo. O vše ostatní se staral spolek Svatopluk založený již v r. 1881, prozatím – kromě hasičů – spolek v obci jediný – ve kterém byla sdružena téměř celá obec. Občanská záložna Bludov byla založena v lednu 1886 – tedy čtyři měsíce po zakládající schůzi Národní jednoty. Jejím zakladatelem a prvním předsedou se stal farář F. Ermis. Jak jsem již uvedl, zprávy o činnosti tohoto spolku je možno vyhledat pouze v soudobém tisku Našinec (Moravský sever je vydáván teprve od r. 1900). O dění v bludovském místním odboru se totiž nerozepisuje ani JUDr. Richard Fischer, loštický rodák a pozdější olomoucký starosta, který byl jedním z nejaktivnějších členů Národní jednoty a který v roce 1935 vydal několikadílné paměti na tento spolek. Z nepravidelných krátkých zpráv se dozvídáme, že předsedou spolku byl Josef Jáně, že přednášky dr. M. Hurbana, konané v červenci 1891 se zúčastnilo 10 lidí, že valnou hromadu 21. 2. 1892 využili ke konání dvou přednášek „O zužitkování ovoce“ a „O dalším vzdělávání mládeže škole odrostlé“. Kulturní vložku „obstaral“ bludovský sextet. Činnost skomírala možná i proto, že spolek Svatopluk zajišťoval většinu činností, které ve svém programu nabízela Národní jednota.

Česká matice školská pro Bludov a okolí

Činnost Národní jednoty zcela určitě utlumilo a zkomplikovalo založení dalšího bludovského spolku – „České matice školské pro Bludov a okolí“. I tento spolek založil a vedl bludovský farář František Ermis. Jednatelem byl Eduard Bednařík. Tato dvě jména je možno přečíst pod děkovným článkem 28. 6. 1893 otištěném v Našinci (r. XXIX, č. 73). V článku se „vzdává dík, za příčinou skvělého zdaru národní slavnosti pořádané 18. 6. 1893 v Chromči ve prospěch zřízení českých středních škol na severní Moravě a to: slovutnému obecnímu představenstvu v Chromči, pp. Brdečkovi, Pospíšilovi a Matějíčkovi tamtéž za bezplatné zapůjčení zahrad nám ku slavnosti, všem ctěným hospodyňkám chromečským, v popředí paní starostové za darované potraviny, pořadatelům pp. Habermanovi a Primesovi, velectěným dámám při buffetech, velectěným slečnám sběratelkám, všem slavným dámským spolkům za ochotné spolupůsobení, velectěnému učitelstvu za podporu.“

I další novinové zprávy jsou převážně poděkování za peněžité dary a sbírky pořádané pro „Fond České střední školy na severní Moravě“. Čtení o tom, jak byly získávány peníze pro zmíněný fond, se velmi podobá tomu, jak se několik málo let před tím shromažďovaly peníze na stavbu Národního divadla v Praze. Jen malý příklad opět ze soudobého tisku: „Místnímu odboru Ústřední matice školské pro Bludov a okolí bylo odvedeno na členských příspěvcích celkem 17 zl., pro Fond české střední školy na severní Moravě celkem 375,88 zl., z toho z národní slavnosti v Chromči (18. 6. 1893) 339,11 zl., čtenářsko-zábavní klub Svatopluk z Bludova 2,19 zl z divadelních her, 28 krejcarů – výnos z prodeje českých zápalek, ze sbírky při zahraním koncertu 2,60 zl. Snad každá kulturní nebo jakákoli společenská akce Čechů se tehdy neobešla bez vybírání finančních prostředků pro Matici školskou.

Zprávy o valných hromadách tohoto spolku, v dobovém tisku, jsou jediným zdrojem informací, který se zachoval. Víme, že se konaly každoročně, v jejich organizování se střídaly jednotlivé obce. V neděli 18. února 1894 ve 3 hod. odpoledne se konala v místnostech Občanské besedy v Dolních Studýnkách, v neděli 17. 3. 1895 ve 3 hod odpoledne „Na pivovaře“ v Bludově. Veškerá činnost spolku se zaměřila na uskutečnění touhy českého občanstva tohoto regionu – na zřízení Českého gymnázia na severní Moravě.

Spor o zábřežské matiční gymnázium

Matice školská v Bludově si získala velké zásluhy o postavení a zprovoznění českého matičního gymnázia v Zábřeze. Alespoň v krátkosti si popišme urputný národnostní souboj, který se tehdy rozpoutal. Českou stranu v tomto politickém, bezohledném a nesmlouvavém boji zastupoval bludovský farář P. František Alois Ermis (* 4. 9. 1849 †3. 5. 1912). Němcům se do čela postavil Hermann Brass (* 5.1.1855 †17. 10. 1938), všeobecně uznávaný samovládce zábřežských Němců, člen říšské panské sněmovny ve Vídni, známý germanisátor, spoluzakladatel německého Schulvereinu, zakladatel Bundu der Deutschen Nord–Mährens – který mimo jiné proslul náruživostí zakládat německé školy a posílat do nich (mnohdy pod ekonomickým nátlakem) české děti. Textilní podnikatel, společník rodinné firmy v Zábřeze, tkalcovny ve Vitošově a elektrotechnické továrny v Mohelnici. Jeho otec Wilhelm Brass byl v r. 1875 – 1891 zábřežským starostou, jeho bratr Oto Brass byl do r. 1903 členem městského zastupitelstva v Zábřehu.

Původní budova zábřežského gymnázia.

Podrobně jsem vypsal většinu funkcí politických i hospodářských H. Brasse, a to proto, aby bylo zřejmé, s jak politicky a ekonomicky silným soupeřem se P. Fr. Ermis pouštěl do boje a aby bylo snáze pochopitelné, odkud plynula finanční podpora, kterou německá strana bránila záměru zřízení českého gymnázia v Zábřehu (srozumitelněji řečeno – kdo byl organizátorem, plátcem setkání, pohoštění a pozorností při jednáních týkajících se tehdejšího nejsledovanějšího sporu mezi německou a českou národností). Náladu české společnosti, která byla impulsem touhy po české střední škole na česko-německém severu Moravy, jsem popsal v úvodu tohoto článku. V předchozích odstavcích jsem popsal nadšení, se kterým se tato myšlenka mezi Čechy setkala. Uskutečnění však bylo velmi složité. Již na počátku vznikl rozkol, který se zdál téměř neřešitelný. Nárok na zřízení školy vznesl nejen Zábřeh, ale i Loštice a Jevíčko. Výsledkem několika schůzek zástupců těchto měst bylo, že 30. 8. 1892 se v Lošticích sešlo prestižní shromáždění 74 zástupců českého obyvatelstva celé severozápadní Moravy. Zatímco Loštice zde byly zastoupeny 15 občany, Zábřeh zde representovali pouze dva zástupci. Proto nepřekvapuje, že do čela patnáctičlenného „Agitačního výboru pro zřízení české střední školy na severní Moravě“ byl zvolen loštický starosta R. Schönhöffer. Zábřeh byl ve výboru zastoupen advokátem JUDr. F. Indrou, který byl zvolen pokladníkem. Jednatelem se stal Hynek Krásný, nadučitel ze Sudkova. Členem výboru byl i nadučitel Alois Konečný z Českého Bohdíkova – o osudech tohoto muže se dozvíme podrobnosti v závěru tohoto článku. Úkolem Agitačního výboru bylo iniciovat a organizovat veškerá jednání, která by vedla ke zřízení „České střední školy“ na severní Moravě. Vlastenecko vražedné spory – jinak nelze nazvat nevraživost Loštic vůči Zábřehu - pokračovaly. Ustaly až v září 1895, kdy byla v Lošticích otevřena česká měšťanská škola. Problémy zábřežského výboru však neměly konec ani tehdy. Nedokázali se dohodnout s nikým a o ničem. Vytýkali Ústřední matici školské podporu poskytovanou ke zřízení jiných škol. Petice a deputace žádající zřízení českého gymnázia v Zábřehu neuspěly ani na Říšské radě ve Vídni, ani na zemském sněmu a tak musel agitační výbor vstoupit v jednání s Ústřední maticí školskou, která přislíbila, že povolení gymnázia zprostředkuje.

Svěcení základního kamene gymnázia v roce 1898.

Gymnasijní matice zábřežská

V Zábřeze byla zřízena místní Matice školská, která měla školu vydržovat a Ústřední matice školská jí slíbila poskytovat roční subvenci 1000 zl. pro každou třídu. Ustavující valná hromada Gymnasijní matice zábřežské (GMZ) se konala 28. července 1895 „za impozantního účastenství lidu“. Prvním předsedou GMZ byl zvolen P. Fr. Ermis, farář z Bludova, místopředsedou Alois Koruna, starosta Ráječka, jednatelem nadučitel Hynek Krásný, pokladníkem JUDr. Fr. Indra. Od Agitačního výboru, jehož se stala nástupcem, převzala částku 11 230 zl. rakouské měny. Tato částka byla do té doby ze sbírek získána. V čele GMZ stál třiadvacetičlenný výbor, který započal pod vedením P. Fr. Ermise jednat nadmíru rychle a energicky. Již během prvního týdne své existence zakoupil od Karla a Emanuela Unzeitigových za 13 510 zl dům se zahradou na zábřežském Dolním předměstí. Zábřežskými Němci to bylo označeno „za čin nahé dobyvačnosti“. Všem bylo jasné, že koupený přízemní domek je provizorním řešením a na jaro 1896 připravovala GMZ stavbu nové budovy. V únoru 1896 se započalo se svážením stavebního materiálu na novou budovu. Po opakovaných žádostech rakouské Ministerstvo kultury a vyučování (dnes bychom řekli Ministerstvo školství a kultury) v březnu 1896 konečně povolilo otevřít v Zábřeze české nižší gymnázium. Po nezbytných úpravách budovy a obsazení místa ředitele – v srpnu 1896 se jím stal Dr. František Kahlík, zápisu žáků a písemných a ústních přijímacích zkouškách (z 93 žáků, kteří se dostavili, 5 neobstálo a 4 odstoupili) byla následujícího dne – 18. září 1896 po slavnostních bohoslužbách předána dvoutřídní budova českého gymnázia tomu, k čemu byla určena – vzdělávání mládeže v rodném jazyku. Je potřeba zdůraznit, že ve stejnou dobu organizoval továrník M. Brass v Zábřeze oslavy 10. výročí založení německého spolku Bund der Deutschen Nordmährens (Spolek německé severní Moravy). To, že se oslavy konaly současně, nebyla náhoda, ale záměr. Boj o české gymnázium teprve započal. Již po zakoupení domu od bratrů Unzeitigových – „činu nahé dobývačnosti“ – bylo všem jasné, že získané prostory dostačují pouze pro jeden až dva první roky nově otevřené školy. Zájem žáků však předčil i očekávání GMZ, která předpokládala, že v koupené budově odučí dva ročníky – ne pouze jeden. Byly totiž otevřeny dvě paralelní třídy prvního ročníku. Získat pro provoz školy třeba i provizorní místnosti pronájmu bylo v německém Zábřeze téměř nemožné. Pokud by nebylo kde učit, byla by ohrožena existence již povoleného a provozovaného gymnázia. Všechny tyto souvislosti byly zcela jistě naprosto jasné německé zábřežské radnici ovládané H. Brassem a jeho rodinou. Hermann Brass tehdy veřejně prohlásil: „... spíše poteče Sázava přes náměstí zábřežské (tedy do kopce – pozn. S.B.), než bude státi budova českého gymnázia“ (převzato z Almanachu českého lidu..., s. 21).

Nová budova zábřežského gymnázia.

Stavba budovy

Již 18. února 1896 totiž požádal JUDr. Fr. Indra, zplnomocněnec GMZ zábřežský obecní úřad o určení stavební čáry a svahu pro novou budovu českého gymnázia v Zábřeze – v dnešní terminologii „požádal o vydání stavebního povolení“. Žádost byla vracena a doplňována, byly požadovány nákresy a studie po nikom doposud nežádané. Vzájemné napadání a odvolávání se vůči vydaným rozhodnutím se vlekly do ledna 1897. Tohoto „úředního aktu“ se zúčastnily podáváním stížností, žádostí, rekursů, telegramů, dopisů a osobních intervencí jak zemský výbor, tak i c.k. místodržitelství v Brně. Ze strany GMZ nebylo možno připustit, aby rozhodnutí radnice o zákazu stavby, nabylo právní moci. Teprve v říjnu 1897 došlo ke stanovení stavebních čar včetně stavební čáry k náměstí. Za toto vítězství odstoupila GMZ městu Zábřehu bezplatně asi 60 m2 pozemku, který přesahoval stavební čáru určenou Zemským výborem v Brně. Válka skončila. Během následujících čtrnácti dnů se pak odehrálo vše, o co se přes dva roky bojovalo. Od 5. do 20. dubna 1898 byla komisionálně vytyčena stavební čára, svah, místo komisionálně ověřeno a povolena stavba. 20. dubna 1898 se začaly kopat základy a 24. dubna došlo k položení základního kamene nové budovy. Původně plánované tiché skromné slavnosti se zúčastnilo cca 4000 lidí. Hlavní projev měl P. Fr. Ermis a zakončil jej slovy: „Nuž, vstupte již, důstojný pane (mluvil k sobě – pozn. S.B.), do hlubin lůna země a posvěťte v základech dílo, jež s takovou láskou bylo lidem severomoravským započato, aby požehnání boží bylo v něm a vypudilo símě zášti a zlomyslnosti lidské.“

Započatou stavbu bylo třeba zvládnout velmi rychle, protože provizorní prostory pronajaté v blízkém Krumpachu (dnes část Zábřeha) dostačovaly pouze pro II. ročník. Ve školním roce 1898/99 bylo zprovozněno jižní křídlo (na dnešní ulici 28. října) se šesti učebnami a bytem ředitele v přízemí. V roce 1899 byla stržena stará budova (zakoupená od bratrů Unzeitigových) a v následujícím roce byla dokončena celá v tehdejší době monumentální budova. Celkové náklady na stavbu činily cca 240 000 korun rakouské měny, vybavení si vyžádalo přes 30 000 korun. V říjnu 1900 se konala oslava u příležitosti dostavění budovy a povýšení školy na vyšší gymnázium. Národní slavnost (hlavní oslava) se konala až 28. července 1901 za účasti cca 15 000 osob, při níž byla olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem, který byl snad největším donátorem této akce – mimo jiné daroval dřevo na zhotovení střechy a zapůjčil nezanedbatelný finanční obnos na stavbu a následný provoz školy - nová budova českého gymnázia v Zábřeze vysvěcena. Na této národní slavnosti se asi naposledy sešly všechny strany, třídy i vrstvy severomoravského obyvatelstva sdruženého v nejrůznějších spolcích a vzájemně se předháněly ve velkolepém národním projevu. Tato slavnost přivedla do Brassova města tolik českého lidstva, že ho Zábřeh doposud neviděl (Kronika tělovýchovné jednoty Sokol, str. 51). Všeobecné nadšení však zchladil hned následujícího dne továrník Brass. Propustil z práce ve své textilní továrně zábřežské dělníky, kteří se této slavnosti zúčastnili. Bylo jich mnoho a všem zúčastněným bylo zřejmé, že doba ústrků pro zábřežské gymnázium postavením nové budovy zdaleka neskončila.

Provozování gymnázia

Zábřežské české gymnázium bylo školou soukromou, provozovanou (a tedy i financovanou) soukromým subjektem – Gymnazijní maticí zábřežskou. Každoročně muselo žádat tehdejší ministerstvo kultury a vyučování o udělení tzv. práva veřejnosti. Vydání tohoto povolení záviselo na dobrozdání zemských inspektorů, kteří školu pravidelně navštěvovali a hodnotili ji velice příznivě – jako nejlepší v celém kraji. Školní knihovnu měla jako jediná škola na Moravě. V roce 1902 měla učitelská knihovna 5 355, žákovská knihovna 1 196, knihovna učebnic pro chudé žáky 1 317 knih. Školní Museum umělecké a archeologické a Museum zeměvědné a národopisné byly hodnoceny jako zvláštnost ve všech ostatních školách zcela neobvyklá. Snad největší potíže – srovnatelné s obstrukcemi při získání stavebního povolení pro stavbu budovy – nastaly, když měla právo veřejnosti získat první maturitní třída tohoto ústavu – oktáva. Pokud by byla žádost zamítnuta, znamenalo by to, že studenti, kteří zde osm let studovali, by zde nemohli složit maturitní zkoušku, a tím by škola zanikla – kdo by zde studoval, když by nemohl školu zakončit maturitní zkouškou. Tohoto si byl germanizátor Hreman Brass vědom a prohlásil prý: „... Dříve poteče Sázava k Lupěnému, než dostane oktáva právo veřejnosti.“ Učinil vše pro to, aby tuto hrozbu splnil. Uspořádal velký hon na jeleny v honitbě pod Pradědem a pozval na něj ministra kultury a vyučování. Během večerního veselí na něm vymámil slib, že zábřežská oktáva právo odmaturovat na své škole nedostane.

Německá průmyslová škola v Zábřeze – protiváha gymnázia.

Vše se ale doneslo Brassovým protivníkům, a ti si vymohli audienci ředitele Kahlíka u instance nejvyšší – císaře Františka Josefa I. ve Vídni. Kdo měl zásluhu největší na zprostředkování této návštěvy u císaře, doposud nikdo nezkoumal. Zcela určitě zásluhu měla i římskokatolická církev (a tedy i P. Fr. Ermis). Císař František Josef I. byl hluboce věřící římský katolík, na kterého měla církev značný vliv. Ředitel zábřežského gymnázia Fr. Kahlík se během audience choval jako starý voják. Jeho Veličenstvo zjistilo, že se ředitel Kahlík v r. 1878 zúčastnil obsazování Bosny a Hercegoviny a za hrdinství v bitvě u Maglaje byl vyznamenán. Na žádost proto napsal červenou tužkou „JA“ a rozhodl tak o další existenci školy. Ministr musel udělit ústavu právo konat maturitní zkoušku a vydat maturitní vysvědčení se státní platností. První maturitní zkoušky se konaly v červenci 1903 a z 39 oktávanů odmaturovalo 36 (z toho 10 s vyznamenáním).

Zábřežská „průmyslovka“

Hermann Brass se však ani po této prohře nevzdal. Sice již žádné prohlášení o toku Sázavy nezveřejnil, o to však intenzivněji intrikoval vůči postátnění ústavu a získání financí ze státního rozpočtu na provoz školy. Hermann Brass kromě intrik proti českému gymnáziu založil jako určitou protiváhu tomuto ústavu německou průmyslovou školu. Stejně jako P. Fr. Ermis, musel i H. Brass vynaložit značné úsilí v boji s tehdejším ministerstvem kultury a vyučování o povolení ke zřízení průmyslové školy. Po odmítnutí žádosti městského zastupitelstva města Zábřeh ministerstvem založil H. Brass v říjnu 1896 spolek německé průmyslové školy (Verein „Deutsche Gewerberschule in Hohenstadt“). Díky finanční podpoře rodiny Brassů a dalších německých podnikatelů nejen ze Zábřežska a Šumperska, ale i z celé Moravy a Slezska, z alpských zemí, dokonce i Německa (na tehdejší Moravě a ve Slezsku byly jen dvě průmyslové školy – v Brně a v dnešním Bielsku-Biale v Polsku), spolek prokázal ministerstvu, že škola má zajištěné finanční prostředky nejen na stavbu školní budovy, její vybavení, ale i na provoz školy pro následujících pět let. Stavba školy byla povolena a v roce 1899 byla dokončena. Vyučování však započala již 28. září 1897 se 31 žáky a třemi učiteli (včetně ředitele). K postátnění Brassovy průmyslovky došlo v r. 1902. Škola v Zábřeze „fungovala“ do r. 1920, kdy byla přemístěna do Šumperka. Budovu zábřežské průmyslovky poté převzala československá armáda, která ji přebudovala na kasárna. Hermann Brass likvidaci školy prožíval při plně duševní svěžesti. Zemřel 17. října 1938 v Zábřeze. Zažil tak snad alespoň částečně to, co svým nacionalismem způsoboval Čechům při germanizaci Severní Moravy.

Průmyslová škola v Šumperku ve 30. letech minulého století.

Převzetí gymnázia státem
Gymnazijní matice zábřežská i nadále provozovala školu jako školu soukromou, což přinášelo stálou nejistotu, zda se podaří sehnat dostatek peněz na její provozování. Již v r. 1901 slíbil ministr kultury a vyučování zábřežské deputaci, že škola bude postátněna, až bude úplná tj. osmitřídní, ale slib nedodržel. Teprve v roce 1902 byla gymnáziu udělena první jednorázová subvence ve výši 14 000 korun rakouské měny. (Právě v tomto roce byla Brassova německá průmyslovka postátněna.) Poskytnutá státní podpora a školné stačily pouze na polovinu rozpočtu školy, druhá polovina byla hrazena z veřejných služeb. Navíc stále se nedařil snižovat dluh Hypotéční bance, která na stavbu zapůjčila 90 000 korun rakouské měny. P. Fr. Ermis byl ale vytrvalý bojovník. Sepsal memorandum, v němž obšírně vylíčil tíživou situaci školy a opětovně žádal o její postátnění. Pod memorandum se podepsalo zastupitelstvo 182(!) obcí z celé severozápadní Moravy. Memorandum se všemi doklady a podpisy bylo v r. 1905 zasláno císaři. Na počátku roku 1908 byl gymnazijní matici doručen předpis okresní školní rady, v němž se uvádělo, že „Jeho c.k. Apoštolské Veličenstvo ráčilo Nejvyšším rozhodnutím ze dne 23. prosince 1907 ... nejmilostivěji schváliti, aby soukromé gymnázium s vyučovací řečí českou v Zábřeze ... se zpětnou platností od 1. září 1907 do správy státního bylo přijato.“ Tím bylo dovršeno patnáctileté úsilí GMZ v čele s P. Fr. Ermisem o zajištění existence zábřežského gymnázia. Činnost GMZ se zaměřila na podporu chudých studentů a získávání finančních prostředků pro splácení dluhu váznoucího na budově. Tohoto velkého vítězství se však nedočkal PhDr. František Kahlík, který 8. února 1908 zemřel ve věku 54 let (nar. 29. 1. 1854 v Poličné u Valašského Meziřičí). P. Fr. Ermis toto vítězství prožíval zcela určitě intenzivně možná i proto, že v této době bylo zakončeno další dílo, na kterém se jako vůdčí osobnost zúčastnil. Byla dostavěna a otevřena česká měšťanská škola v Bludově. Také zde došlo k mrzutostem, které se opět řešily až ve Vídni. Nebyl to však spor národnostní, ale politický. „Válčilo se“ o obsazení místa ředitele bludovské školy.

Co předcházelo stavbě bludovské školy

Jako úvod událostí souvisejících se stavbou budovy bludovské měšťanky si přečtěme doslovný zápis, kterým hodnotí bludovské školství člověk, k jehož jménu se neustále vracíme – P. František Alois Ermis v roce 1904 a 1905: „… Též zmíniti se třeba o školní mizérii v obci naší. Dětí školou povinných napočítalo se v r. 1904 na 340. Škola zdejší jest jenom pětitřídní. Školní budova, vystavena v r. 1865 nestačí. Jsou v ní umístěny jenom 3 třídy, ostatní dvě třídy byly prozatím z nouze zastrčeny do obecního domu (dnes bývalá restaurace Rosso č. p. 331 pozn. S. B. ). Pro velký počet žactva musely býti rozděleny I. a IV. třída na dvě pobočky. Jedna pobočka dána do chudobince (dnes Penzion čp. 359 pozn. S. B. ), druhá umístěna v najmuté místnosti u rolníka Ant. Kulhaje čp. 38, kterou obec nákladem 1200 korun teprve upraviti musela. Vyučovalo se ve čtyřech od sebe značně vzdálených budovách. Okresní školní rada naléhá na obec, aby vystavěla novou školní budovu. Dne 11. listopadu 1904 bylo komisionální řízení okresní školní rady, aby se prohlédla ke stavbě navržená místa. Kdy asi ke stavbě dojde, nemožno určiti. Obec je zadlužena, lid chudobný, dělnický, časy zlé, výdělku málo – a odkud vzíti náklad až 80 000 korun? A přece na stavbu pomýšleti se opravdově musí, protože toho žádá zdárná výchova dětí. Lid zdejší živí se ponejvíce v továrnách na hedvábí. Toto průmyslové odvětví však v r. 1904 špatný mělo odbyt jednak zápletkami na Balkáně, jednak vypuknuvší válkou rusko- japonskou. Dělníci pracují jen dva, tři dny v týdnu a byli rádi i tomu. Za to letos rolníci mohli mít nadbytek pracovních sil.“

Bludovská škola na počátku 20. století.

V roce 1905 pak v zápisech o přípravách stavby školy pokračuje takto: „…Po provedeném komisionálním šetření školní úřady tlačily na to, aby nová budova školní co nejdříve byla postavena. Rozhodnuto, starou budovu školní ponechati k účelům školským, ale nablízku vystavěti novou budovu, v níž by byly umístěny ostatní scházející učírny. Leč kde? Nablízku staré budovy školní nebylo příhodného místa. Ozývaly se také hlasy, aby se z národních ohledů pomýšlelo na stavbu měšťanské školy. Než na tento plán z ohledů finančních nemohlo se vzíti zřetele. Hlavně proti tomu stavěl se na odpor velkostatek, který maje na zřeteli jen svůj prospěch, na to naléhal vším úsilím, aby nová budova školní co nejméně stála. Nešťastnou náhodou padlo zámeckým do očí volné místo u obecního domu (bývalá stará hasičárna), jehož škola užívá na letní tělocvičnu (školní hřiště).

Sedící zleva – Alois Konečný, nadučitel – Josef Vychodil, farář katecheta – Ludmila Konečná Ind. učitelka, manželka nadučitele. Stojící zleva – Karel Homola, učitel, Ludvík Bartošek, pomocný učitel.

Je to uzounký pruh země táhnoucí se mezi obecní cestou a farskou zahradou, asi něco přes 10,4 metrů široký. Tato tělocvična umožněna byla jen tím, že farář P. Josef Němec před rokem 1880 z farské zahrady dlouhý pruh země k účelům naznačeným úředně popustil, jako už dříve byl povolil, aby kousek obecního domu do farské zahrady byl vsazen – že tím farská zahrada nadměru utrpí a k novým útokům na celistvost farské zahrady právě ze strany polední i budoucně zavdává příčinu, na to nepomyslel. Stalo se jak svrchu řečeno, padlo toto prázdné uzounké místo – školní tělocvična – zámeckým do oka. S plánem byli hned hotovi. Tam se musí nová budova postavit, nebude-li místo stačit, přinutí se farář, že z přiléhající zahrady farské tolik bude muset postoupiti, co bude třeba. Běda mu, jestli tak neučiní! Nemilost patrona, mocného pána v zemi, stihne ho neodvratně.

Bludovská škola na počátku 20. století.

Plán zámeckých jakousi sugescí a nátlakem byl v obecním výboru i místní školní radě přijat. Než brzy přišlo vystřízlivění. Každý rozumný na první pohled musel uznati, že navržené stavební místo se nehodí, jelikož neposkytuje možnost, aby v případě budoucí potřeby školní budova mohla se přístavbou rozšířit, kdyby i farář ze své zahrady kus popustil. Proti plánu zámeckých zabouřil obcí odpor všeobecný. Říkalo se všeobecně: "Máme-li školu stavět, ať se vystaví na takovém místě, kde by každou chvíli se mohla dle potřeby rozšířit." Zámečtí, domnívajíce se, že odpor poplatníků poukázáním na velké výlohy zlomí, svolali se souhlasem představenstva valnou hromadu poplatnictva na den 17. prosince 1905, kde pojezdný František Pospíšil, známý hubač, měl namluviti lidu, že novostavba na od nich navrženém místě všecky má dobré vlastnosti. Leč šeredně pohořel. Mohl býti rád, že ho pro jeho nevymáchanou hubu nevyhodili, jak by byl zasluhoval. Tím usnesení jak školní rady, tak obecního zastupitelstva bylo zvráceno. Ukázala se nutnost ohlédnouti se po jiném, příhodnějším místě stavebním. O to však bylo v Bludově potíž. U staré budovy školní nebylo ponecháno místo pro přístavbu, farář pak ze své zahrady ničeho nechtěl popustit z důvodů závažných, nasnadě ležících, ač mu slibováno, že za to vystaví se mu nová stodola na místo staré, úplně zchátralé …“

Páter Antonín Číhal, administrátor v Raškově do r. 1908.

Skončeme s doslovným přepisem zápisů P. Fr. Ermise jejichž archaický sloh konce 19. a začátku 20. století může u některých čtenářů vyvolat rozpaky, a sledujeme události, které následovaly v následujících měsících a letech.

Problémy s parcelou

Veřejné mínění v obci vyvolané na valné hromadě 17. prosince 1905 přinutilo obecní zastupitelstvo opustit záměr stavět školní budovu na pozemku, kde dnes stojí Pomník padlých. Obec Bludov zakoupila od Anny Pospíšilové domkařky v Bludově z čp. 30 za kupní cenu 4600 korun rakouské měny pozemek o výměře 63 arů a 16 m2 (6316 m2) u hřbitova. O tom, že šlo o pozemek několikrát větší než ten původní, svědčí mimo jiné i to, že k budově postavené školy přiléhal a náležel pozemek o výměře 46 arů a 60 m2 (4660 m2), který byl určen pro letní tělocvičnu (hřiště) a školní zahradu. Z dochovaných kupních a převodních smluv v šumperském státním archivu jsem porovnal zaplacenou kupní cenu za získaný pozemek a dovolím si tvrdit, že prodávající nebyla ošizena. Za výše uvedenou částku bylo možno zakoupit 23 krav nebo také polovinu statku čp. 119 v Bludově, který byl prodán v roce 1897 za 5000 zlatých (4600 korun = 2300 zlatých). Nešlo tedy o částku v rozpočtu budoucí školy zanedbatelnou. Po získání tohoto pozemku požádala obec Bludov nadřízený orgán o schválení. Okresní školní rada navštívila Bludov, prohlédla obě stavební místa a ovlivněna míněním zemského místodržitele (hraběte Karla Emanuela Žerotína) nařídila stavbu školy na zámkem vyhlídnutém místě vedle zchátralého obecního domu. Obec i místní školní rada podaly u císařské královské moravské školní rady v Brně odvolání proti tomuto rozhodnutí, poukazujíce na to, že místo vyhlédnuté je zcela nevhodné, nevyhovuje ani těm nejzákladnějším požadavkům, které nová doba vyžaduje a že nebudou dodrženy zákonem stanovené podmínky na nově stavěné budově.

Obecní zastupitelstvo se domnívalo, že majitel velkostatku hrabě Karel ze Žerotína t. č. místodržitel moravský není svými bludovskými úředníky o stavu věci a o vzniklých problémech správně informován, a proto vyslala do Brna starostu obce Jana Jáněta a faráře P. Fr. Ermise. Nic však nezmohli. Byli přijati velmi nemilosrdně, zejména faráři činil místodržitel neoprávněně výčitky, že nechce povolit, aby se škola stavěla na farské zahradě. Nelze se proto divit, že c. k. moravská zemská školní rada zamítla odvolání, podané obcí Bludov. Ani toto P. Fr. Ermise neodradilo. Po Velikonocích 1906 bylo podáno obcí a místní školní radou – jejímž byl P. Fr. Ermis předsedou – odvolání k c. k. ministerstvu kultury a osvěty ve Vídni, ve kterém byly do všech podrobností uvedeny důvody nevhodnosti stavby na pozemku prosazovaném největším daňovým poplatníkem (moravským místodržitelem). Odvolání bylo úspěšné – v krátké době obdržela obec od c. k. okresní školní rady výzvu, aby odvolání podané na ministerstvu vzalo zpět, že záležitost novostavby školní budovy bude dle přání obce vyřízena.

V krátkém čase navštívila Bludov komise, která obcí zakoupené místo uznala za zcela vyhovující a nařídila do konce srpna 1906 vypracovat stavební plány a předložit je ke schválení. Projekt byl zadán staviteli Otakarovi Doušovi z Litovle – témuž, který zpracoval projekt na stavbu bludovské sokolovny (tato se však podle tohoto projektu nestavěla – viz Bludovan 10/2005) a který se stal spolupodílníkem na Kordasově vápence o několik let později. Stavba se však zpozdila – zavinily to obecní volby, konané 8. a 9. srpna 1906. Ve volbách zvítězily spojené strany konzervativně katolické. Poražená strana podala proti výsledku voleb protest, který však na něm nic nezměnil. Novým starostou obce se stal rolník František Březina z čp. 136. Vystřídal rolníka Jana Jáně z čp. 45, který byl starostou od roku 1890 a kterému při předávání obecní pokladny a pokladny Nadace Ludvíka Vogela (ze které byl postaven chudobinec č. p. 359) chyběla značná hotovost (o tom možná někdy příště).

Stavba budovy

Se stavbou školní budovy se začalo na jaře 1907. Stavba byla zadána zábřežskému staviteli Janu Kunčarovi, nad kterým měl dozor autor projektu Otakar Douša. Tito dva se zodpovídali stavebnímu odboru (ten byl ustaven jako dozorčí orgán pro tuto stavbu). Skládal se ze členů místní rady školy a to: P. Fr. Ermise (předseda), Fr. Pospíšila (místopředseda), R. Kordase (zástupce učitelstva), Josefa Bílého (zastupoval hraběte Karla ze Žerotína), Josefa Jáněta čp. 198, Josefa Motyky čp. 332, Jana Březiny čp. 36 a k nim byli přibráni zástupci obce Bludov (dnes bychom řekli – zástupci investora) – starosta Fr. Březina a MUDr. Alois Sloupenský. Budova byla vyprojektována pro obecnou školu, ve které bylo pět tříd. Některé byly pro větší počet žáků zdvojeny, proto mělo být v budově osm školních tříd. Projektový rozpočet byl stanoven na 100 000 korun rakouské měny.

Měšťanská škola v Bludově v 10. letech minulého století.

Stavba byla podle tehdy oblíbeného hesla: „Svůj k svému“ zadána právě Čechu Janu Kunčarovi ze Zábřeha. Ve všech zápisech o průběhu stavby budovy se dočteme, že toho velmi brzy všichni zodpovědní litovali. Základní kámen byl sice slavnostně položen a posvěcen kaplanem P. Karlem Dřímalem 15. května 1907 a ještě téhož dne se začalo se stavbou.

Práce na stavbě se však vlekly hlemýždím tempem, stavitel byl soustavně upozorňován na chyby a nedostatky. Veškeré tyto aktivity inicioval výše zmíněný stavební odbor a největší zásluha je připisována Františku Pospíšilovi, správci Žerotínova velkostatku, který byl místopředsedou stavebního odboru a obecním radním (otec zakladatele lázní Zdeňka Pospíšila). Tento údajně nešetřil námahy a neustálým dozorem, půjčováním dělníků z velkostatku na stavbu školy, zajišťováním dopravy povozy z velkostatku na dovoz stavebního materiálu se zasloužil o to, že do podzimu 1907 byla postavena hrubá stavba budovy. Byly tedy zapomenuty nevraživosti a mrzutosti vzniklé při hledání pozemku, na kterém bude škola postavena. Ještě před dokončením hrubé stavby (naštěstí) byla obec dotázána, zda by souhlasila s tím, aby byla v nové budově zřízena měšťanská škola. Tato, ač věděla, že bude třeba všelicos pozměnit a že toto rozhodnutí bude mít dopad na rozpočet stavby, vydala okamžitý souhlas. Budova byla přeprojektována na 11 místností učebních, 4 kabinety, sborovnu, ředitelnu a šatnu pro příští zimní tělocvičnu. Přistaveno bylo celé jedno podlaží, se kterým původní projekt nepočítal. Upustilo se však od ústředního topení, které bylo nahrazeno hliněnými kamny s litinovými vložkami. Je nutno zdůraznit, že popud na zřízení měšťanské školy v Bludově vzešel na zemském sněmu a že se obec Bludov této aktivitě nebránila a s radostí ji přivítala.

Stavba byla do začátku školního roku 1908/09 dokončena a dne 13. září 1908 slavnostně vysvěcena metropolitním kanovníkem olomouckým P. Vincencem Tesařem. Na základě nejvyššího zmocnění z příčiny 60.letého výročí panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. povolilo c. k. ministerstvo kultury a vyučování výnosem ze dne 14. července 1908, aby mohla nová škola nést název „Měšťanská a obecná jubilejní škola císaře Františka Josefa I.“.

Měšťanská škola v Bludově ve 20. letech minulého století.

Nový školní rok však nezačal jako na ostatních školách 16. září, protože nebylo uvnitř budovy vše hotovo, ale také proto, že nebylo obsazeno místo ředitele. Vyučovat se začalo 28. září 1908. Školu navštěvovalo 259 chlapců, z toho 68 první třídu měšťanky a 231 dívek. Tedy celkem 482 dětí. Měšťanská škola byla pouze pro chlapce, z nichž bylo 50 místních bludovských a 18 z okolí. Stejně jako zábřežské gymnázium bylo jediné v širokém okolí, byla bludovská měšťanka jedinou českou školou v našem regionu. Nejbližší česká měšťanka byla v Lošticích. A právě z této školy přišel do Bludova nový ředitel František Léhar, rodák z nedalekého Kolšova (nar. 14. 9. 1866).

Kdo bude ředitelem?

Na konci školního roku 1906/07 odešel ve věku 63 let do penze dosavadní nadučitel (dnes ředitel) bludovské obecné školy, c. k. okresní školní inspektor František Wicenec (1844-1915), který bludovskou školu řídil od r. 1877 – tedy třicet let. Oba tehdejší proti sobě v Bludově stojící tábory – katolický (reprezentovaný především spolkem Svatopluk a farářem Ermisem) a pokrokáři (reprezentovaní spolkem Sokol, mladými učiteli Kordasem, Valentou, Talpou a tehdejším starostou - Kordasovým tchánem - Janem Jánětem) si byly vědomy významu osobnosti řídícího učitele „an jest směrodatnou osobností ve škole a do jisté míry vychovatelem celých pokolení“. Strana katolická se snažila, „aby na školu bludovskou dosazen byl učitel smýšlení i jednání křesťanského, muž zásad i cítění náboženských – a ne učitel – přítel a šiřitel zásad i hesel protináboženských“. Protistrana naopak již v roce 1906 prosazovala, aby se o místo ucházel pouze Alois Konečný z Českého Bohdíkova „a žádný jiný, aby prý klerikální hnízdo, jak nazývali Bludov, obrátil na pokrokářskou víru“. (Věty vymezené uvozovkami jsou doslovným přepisem zápisů P. Fr. Ermise). Bludovská školní rada, jejímž předsedou byl P. Fr. Ermis, vypsala konkurs (tehdy nazývaný „terno“), do nějž se Alois Konečný samozřejmě přihlásil. Jeho spolupracovník – bohutínský učitel Indra – údajně agitoval mezi učiteli, o nichž se domníval, že by se chtěli o toto místo také ucházet, aby se do konkursu nehlásili, aby Konečný byl jediným přihlášeným – a tak, aby místní školní rada byla přinucena, nemaje na výběr, vybrat právě Konečného. Plán se nepodařil, protože obec i místní školní rada navrhla Jana Mináře, zetě odcházejícího nadučitele F. Wicence. Okresní školní rada v Zábřeze (do jejíž působnosti spadly i české obce šumperského okresu) zvolila 26. září 1907 pěti hlasy proti čtyřem A. Konečného (jako služebně nejstaršího). Proti tomu na místě podal protest starosta Bludova František Březina. O den později podaly bludovské zastupitelstvo a místní školní rada protest proti výsledku konkurzu k c. k. moravské zemské školní radě do Brna. Tento protest dalšího dne odvezla do Brna zvláštní delegace ve složení starosta Fr. Březina a farář Fr. Ermis. Téhož dne přijel do Bludova Konečný se svou ženou „na obhlídku“ a hned zorganizoval za pomoci přátel ze Sokola petici občanů na svou podporu. Starosta a farář po návratu z Brna zorganizovali okamžitě petici opačnou.

Vítězství nad Konečným

Na zemské školní radě v Brně bylo v té době již shromážděno několik oznámení – a trestních udání týkajících se událostí, kterých se měl Alois Konečný dopustit v roce 1906 v průběhu neúspěšné volební kampaně, kdy kandidoval za národně-sociální stranu (patřil k jejímu vedení) do zemského sněmu (nepostoupil však ani do druhého kola voleb). A dále události, které souvisely s organizováním civilního pohřbu (bez kněze) svého kolegy Lamberta Talpy (bratra bludovského učitele K. Talpy) 18. května 1907 v Komňátce a který byl označen za velkou anticírkevní demonstraci. Kněze – raškovského administrátora – Antonína Číhala ze hřbitova, kam na pohřeb přišel, násilně odvedlo několik Sokolů. Jednalo se tedy v té době o ne zrovna běžný případ střetu katolické a protikatolické části veřejnosti.

Rozhodnutí moravské zemské školní rady bylo uveřejněno v březnu 1908 a znamenalo naprostou porážku, ba i ponížení Konečného, který byl odsouzen za delikty proti svým učitelským povinnostem ke ztrátě nadučitelského (ředitelského) místa v Českém Bohdíkově a přeložení na jiné podřízené místo. I jeho odpůrci byli přísností trestu překvapeni. P. Fr. Ermis zapsal: „ ...Byla by nám dostačila pouhá přísná důtka udělena zemskou školní radou. Již tato by ho učinila neschopným na místo nadučitelské v Bludově“. A. Konečný se proti rozsudku odvolal k říšskému ministerstvu kultury a vyučování. Zarazila-li výše trestu Konečného protivníky, nepředstavitelně pobouřila jeho příznivce. Morava a Čechy se dostaly do varu, proběhlo množství veřejných schůzí, demonstrací, jednaly obecní výbory, stranické buňky, spolky. V Olomouci v Národním domě vystoupili poslanci T. G. Masaryk a R. Fischer. Na tuto schůzi bylo doručeno množství rezolucí ze všech koutů zemí Koruny české. Možná, že zde si vzali příklad organizátoři represí padesátých let minulého století, kterým také byly doručovány rezoluce a petice žádající pro nepřátele socialismu nejpřísnější tresty.

Bouře dosáhly vrcholu v Brně, kde na náměstí před Besedním domem řečnil poslanec R. Fischer a po jejím skončení účastníci demonstrace vytloukali nepohodlným osobám okna jejich bytů. Na Konečného podporu byl jeho příznivci vydán pokyn, aby každá pokrokumilovná obec protestovala proti jeho degradaci tím, že jej jmenuje svým čestným občanem. Nevíme, a těžko se dnes zjistí, kolik obcí tak učinilo. Zcela určitě však se tak nestalo ani v Bludově ani v Českém Bohdíkově (tato obec, kde byl ředitelem školy ani nepodala protest proti jeho sesazení). Čestným občanstvím jej však poctil Bohutín (zde to zorganizoval již zmíněný učitel J. Indra). Zato o rok později v roce 1909 bylo čestné občanství uděleno v Bludově P. Fr. Ermisovi a několika dalším tzv. klerikálům – ať již bývalým bludovským duchovním či jim blízkým laikům.

22. března 1908 se konaly poslední z velkých bouřlivých schůzí. Konala se v bludovské krčmě (dnes dům keramika p. Váni čp. 340 vedle sokolovny). Schůzi „předsedal“ vůdce šumperských socialistů Metoděj Charvát. Vystoupil i bohutínský učitel Indra. Jednomyslně byla přijata následující rezoluce: „Pokrokové občanstvo bludovské protestuje proti drakonickému rozsudku disciplinárního senátu, jímž potrestán byl člověk vzorný, pracovník jak v oboru školském i národním vynikající a žádá, aby pan nadučitel Alois Konečný z Českého Bohdíkova dosazen byl za správce školy do Bludova a to tím více, jelikož nespravedlivým rozsudkem tím bylo mu neprávem ublíženo. Aby se odčinil tento hnusný kousek, doufáme, že přání našemu vyhověno bude. Kromě toho obracíme se k vlivným činitelům moravským, aby se přičinili k odstranění neschopných lidí z tak důležitých funkcí, kteří činí korteše (volební náhončí) straně klerikální, a postarali se, by byli nahrazeni muži charakterními a nezištnými.“

Konečné rozhodnutí o odvolání Al. Konečného k říšskému ministerstvu kultury a vyučování neučinil ministr, ale vyhradil si jej samotný ministerský předseda Max Vladimír von Beck, a to proto, že neustávaly útoky na moravskou zemskou školní radu. Beck nakonec tolik kritizovaný a napadaný nález disciplinárního senátu potvrdil. Změnil však uložený trest, a to tak, že Al. Konečný byl přeřazen, nikoli však na podřízené místo. Z Českého Bohdíkova odešel jako nadučitel na školu do Rybí u Nového Jičína. Al. Konečný nevyhrál ani soud a žalobu na cti, kterou podal na Fr. Ermise, na kanovníka P. Jindřicha Geislera (ředitel konsistorní kanceláře olomouckého arcibiskupství) a raškovského administrátora A. Číhala. Žalobu, kterou podal na P. Ermise a kanovníka Geislera sám stáhl, žalobu na P. Antonína Číhala odvolací soud v roce 1909 zamítl.

P. Fr. Ermis – šedá eminence této causy dosáhl zřejmě největšího a zcela jistě posledního vítězství svého politického života. Na žádost místní školní rady (jejímž byl stále předsedou) byla dána správa obou škol (obecné i měšťanské) pod jednoho ředitele. Jak jsem v předchozím textu napsal, stal se jím František Lehar, který školu řídil dvacet let do 1. 5. 1928, kdy odešel na trvalý odpočinek.

Po vybudování nové školní budovy se uvolnila tzv. stará škola. V budově staré školy byla zřízena mateřská škola pro děti ve věku 4-6ti let. Otevřena byla v listopadu 1908. První pěstounkou se stala Františka Kotrlá z Bludova. Již v prvním roce mateřskou školu navštěvovalo 54 dětí. Také toto velmi prospěšné zařízení vzniklo z iniciativy místní školní rady, která přizvala ke spolupráci učitele R. Kordase a K. Talpu. Peníze na vybavení, na šatstvo a obuv pro děti chudých rodičů byly získány sbírkou, která měla velmi výstižný název „Pro dítě“.

Závěr

P. Fr. Ermis zemřel 3. května 1912 na následky srdečního infarktu. Před tím několik let trpěl astmou a revmatismem. Na bludovském hřbitově jej pochoval jeho spolužák z kněžského semináře A. C. Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup. P. Fr. Ermis se dožil pouze toho, že Alois Konečný úspěšně kandidoval v roce 1911 do říšské rady. S největší určitostí mu pomohla popularita získaná v bludovské aféře. Po Ermisově smrti byl v roce 1913 Konečný zvolen také poslancem moravského zemského sněmu. Po ustavení samostatné republiky v roce 1918 se stal místopředsedou Revolučního Národního shromáždění, které prohlásilo habsbursko-lotrinský rod za zbavený veškerých práv k českému trůnu, vyhlásilo republiku a prezidentem zvolilo T. G Masaryka – „nepřítele katolíků, odpadlíka“, jak jej P. Fr. Ermis ve svých zápisech označil. Al. Konečný byl zvolen v roce 1920 senátorem. Do všech funkcí byl volen za stranu národně sociální. Zemřel 19. září 1923 v Brně. V roce 1925 bylo v Brně po něm pojmenováno náměstí, které se tak jmenuje dodnes.

P. Fr. Ermis – dle mého soudu – nejvýraznější osobnost, která se kdy v Bludově angažovala do věcí veřejných, vedl ještě mnoho dalších soudních sporů, které však nesouvisely s bludovským školstvím, a proto jsem se o nich nezmínil. Z obsáhlého materiálu, který jsem shromáždil, snad napíši samostatný článek v některém budoucím Bludovanu. Ty čtenáře, kteří by se chtěli s causou „Konečný kontra Ermis“ seznámit podrobněji, odkazuji na příspěvek „P. František Alois Ermis“, který vyjde ve sborníku „Významné osobnosti českých církví a náboženských společností v politickém životě 20. století“. Kniha bude po svém vydání na podzim 2006 k zapůjčení v místní i ve farní knihovně.

Prameny a literatura:

• Almanach 100 let Gymnázia Zábřeh, Zábřeh 1996.
• Almanach 100 let Vyšší odborná škola a střední průmyslová škola Šumperk, Šumperk 1997.
• Balík, S.: P. František Alois Ermis. In: Hanuš, J.; Marek, P.: Významné osobnosti českých církví a náboženských společností v politickém životě 20. století, CDK, Brno 2006.
• Kobza, M.: Moravský Sever, zač. 9., č. 45, str. 24.
• Kronika měšťanské školy Bludov, SOA Šumperk.
• Kronika obecné školy Bludov, SOA Šumperk.
• Pamětní kniha kostela a fary v Bludově.
• Pernes, J.: Nikdy nekorunovaný český král František Josef I., Praha, Brána 2005.
• Spurný, F. a kol.: Bludov dříve a nyní, Bludov 1979.
• Kronika obecné školy Český Bohdikov, SOA Šumperk
• Kronika obecné školy – Komňátka, SOA Šumperk
• Skupinová fotografie – sbírky Vlastivědného muzea Šumperk
• 200 let kostela v Rudě nad Moravou - Mgr. Lenka Nezbedová - římskokat. Farnost Ruda 2006

Článek z roku 2006
Stanislav Balík st.