Paměti obce Bludova
modlitebních knížek, chtíc ji dáti doma do úlu mezi včely, aby jí nesly hojně medu. Jsouc cestou unavena, zdřímla si v lese na místě, kde stojí dnes kostelíček, hostie jí z knížek vypadla, včely lesní ji však odnesly na blízký keř a obklopily voskovou monstrancí. Zbožný lid na památku tohoto zjevení vystavěl tam kostelíček Božího Těla.
Jiná verse pověsti té jest, že ovdovělý dělník Kuneš obral z bídy v lese u kostelíčka zmrzlého sedláka z Hrabenova. Puzen jsa výčitkami svědomí, šel se ze hříchu vyzpovídat do Šumperka, sv. hostii však v rozčileni nepozřel, nýbrž uschoval v modlitebních knížkách. Na zpáteční cestě pak ji v lese na místě, kde kdysi byl sedláka obral, vytrousil. Divoké včely zanesly sv. hostií do dutého stromu a zrobily okolo ni z vosku monstranci. Tato podivná událost vešla brzy ve známost a zavdala podnět k postavení kostelíčka Božího Těla. K r. 1391 zaznamenávají půhony latinsky, suše, že Jaroslav z Bludova si stěžoval u krajského soudu v Olomouci na Šimka z Bludova pro l0 hřiven grošů, které mu dluhoval a slíbil zaplatiti. Žalobce žádal, aby Šimek i se svědky byl obeslán Martinem. (Hřivna měla v XIV. století na Moravě 64 grošů, groš rovnal se asi našim 7 Kč). Po Divišových dědicích měl Bludov v zástavě Jindřich z Dambořic. (Dambořice jsou v hejtmanství kyjovském). Od Jindřicha z Dambořic vykoupil markrabě Jošt r. 1397 Bludov zpět. Příslušná česká listina zní takto: Já Jindřich z Damboříc vyznávám tímto listem přede všemi, že vysoko urozené kníže, pan Jošt, markrabě a pán moravský, pán můj milostivý, hrad, řečený Bludov, ode mne jest přijal a vyplatil, takže na tom hradě ani já ani moji dědici nižádného práva nemáme, aniž jest mně nebo mým dědicům dříve jmenovaný markrabě něco dlužen. Protož i kdybych měl od jmenovaného markraběte p. Jošta aneb od jeho bratra, markrabího p. Prokopa, aneb od kohokoliv jiného nějaké listy, které by se toho dříve řečeného hradu Bludova dotýkaly, nemají míti zhola žádné moci. Na svědomí (= svědectví) toho jsem k tomuto listu přivěsil svou pečeť. A my Erhart z Kunina města (z Kunštátu), Lacek z Kravař, Petr z Plumlova a Vilém z Pernštejna jsme na prosbu dříve řečeného Jindřicha z Dambořic také přivěsili k tomuto listu své pečetě na svědomí toho všeho, což
