Paměti obce Bludova
lidu severomoravskému tenkrát asi vedlo. Jak také měly býti zvěčňovány slavné činy jednotlivců - robotníků, když soudobí kronikáři nezaznamenali ani všech důležitých veřejných událostí z těch dob?
Po Jiřím Tunklovi dědil r. 1490 panství bludovské s jiným ještě zbožím syn jeho Jindřich. Ten však se netěšil dlouho z tohoto dědictví, nýbrž přenechal je r. 1496, snad z rozhodnutí zemského práva, vedle města Šumperka a sbořených hradů Bludova a Nového hradu Janu staršímu z Žerotína, držiteli Fulneku a nejvyššímu sudímu v Olomouci, jenž byl teprve r. 1478 se svými syny povýšen z rytířského stavu do panského. Po Janu z Žerotína přešlo léno bludovské do držby Petra z Žerotína, jednoho z Janových šesti synů. Vydání panství bludovského na Žerotíny neobešlo se bez mrzutostí a třenic. Nepřátelství mezi Tunklem a Žerotínem dospělo tak daleko, že si navzájem brali dobytek i poddané. Zažalovali se proto a r. 1497 došlo před zemským soudem v Olomouci ke smíru. Soudu, který se konal ve středu před Petrem a Pavlem, předsedal nejvyšší komoří moravský Ladislav z Boskovic a na Moravské Třebové. V narovnání uvolil se Jindřich Tunkl na výtku Petra z Žerotína, „že mu ještě nesprostil lid bludovského statku, jak bylo smluveno, ničení ohledně 28 kop grošů, za které mu ručil s lidem statku zvolského, a proto on musil vzíti škodu", vrátiti polovici částky, tj.14 kop grošů, lidem pana Petra z Žerotína do příštího Vavřince.
Co se týče zaplavování pojí a luk vodou vypouštěnou z panských rybníků do strun Tunklem zničených, a škod vzniklých tak na statku od té doby, co jej držel Petr z Žerotína, o tom měli z rozkazu králova rozhodnouti Jakub ze Žárové a Václav Veverský; za zjištěné škody měl Tunkl dáti náhradu. Tunkl, jemuž tenkrát už asi patřil Třemešek u Šumperka, měj si cestu po tamější hrázi ohraditi a Petr z Žerotína měl svým šumperským lidem zakázati tudy jezditi. Kdo zákaz překročí, měl býti vydán Žerotínovi do Šumperka k potrestání. Poddaní, kteří pro nařčení z krádeže na panství druhé vrchnosti byli vězněni, měli býti na obou stranách bez náhrad propuštěni na svobodu. Smlouva tato je výmluvným dokladem pro poměry té doby a pěknou ukázkou, že historie se opakuje. Oč lepší jsou dnes sousedé, kteří se soudí o meze anebo si odcizují z polí obilí?
