Paměti obce Bludova
R. 1616 bylo na severní Moravě pocítěno zemětřesení, které však zůstalo bez škodlivých následků.
Když r. 1589 zemřel Jan z Boskovic bez dětí, přešel Bludov na jeho synovce Lad. Velena z Žerotína, jemuž do svéprávnosti spravovali statky poručníci. Od nich koupil r. 1589 Jan z Žerotína panství bludovské. Ten potvrdil r. 1595 obci bludovské za to, že mu prodala zpět za 330 zl. louku Markrabinu a 1ouku u rybníka Fěrtocha, výsady z r. 1565 a 1567, které jí dal jeho bratr Bedřich.
Synové Janovi dělili se ještě za života otcova o dědictví. Bludov dostal Frydrych, Janův syn z druhého manželství s Mariánou z Potštejna, Losiny Jan Dětřich († 1645) a Vízemberk Přemek († 1652).
R. 1602 bouřil se pro útisky selský lid severomoravský, ale vzpoura byla potlačena a několik náčelníků povstání popraveno.
Jan z Žerotína zemřel r. 1605. Na počátku XVII. stol. byli Žerotíni na vrcholku své moci a slávy. Patřilo jim 23 panství, na Moravě Strážnice, Židlochovice, Ruda, Zábřeh, M. Třebová, Břeclava, St. Jičín, Hustopeče, Holešov, Vízemberk, Losiny, Bludov, Val. Meziříčí, Krásno, Přerov, Dřevohostice, Rosice, Náměšt, Lomnice, v Čechách Nové Dvory, Brandejs, Zdechovice a Liběchov.
Frydrych z Žerotína, jenž se psával „starší", byl od r. 1609 ženat s Johankou Bruntálskou z Vrbna. Jí dal na zboží bludovském r. 1612 upsati 12.500 mor. zl. Frydrych starší z Žerotína osvobodil listinou, danou na Bludově v památný den sv. Martina r. 1613, obyvatele bludovské za jejich poslušné a věrné chování vůči němu a na snažnou jejich prosbu od povinnosti fůr aneb odjezdů a od všelijaké roboty a účasti na honech přes hranice bludovské. Na listině té jsou podepsáni a pečeť svou „pod věrou panskou" na ni přivěsili urozený p. Dětřich z Žerotína na Losinách a urozený p. Vilém Borovský z Borova. Jako náhradu za sproštění od povinnosti fůr „přes meze a hranice bludovské" měli usedlí, kteří obdělávali role a chovali koně, a to jak tehdejší tak i jejich potomci, platiti vrchnosti ročně 30 čes. grošů ve dvou lhůtách: o sv. Jiří a o sv. Václavu. Daleké fůry byly takové, kde nebylo možno vrátiti se za den a často ani ne za několik málo dní. Fůry tyto musili poddaní obyčejně vykonávati
